EKOPSYCHOLOGIE/«Úzká Cesta» k Nejvyššímu Cíli (přednáška)

«Úzká Cesta» k Nejvyššímu Cíli
(přednáška)

Ježíš doporučil vcházet k Tvůrci «těsnou bránou», «úzkou Cestou», «neboť prostorná je brána a široká cesta, vedoucí do záhuby» (Mt 7:13-14).

Ale co je to «úzká Cesta»?

Je to cesta mnišství.

A mnišství je naprosté věnování se jenom jedné činnosti: dosažení Tvůrce a pomoci v tom druhým.

Jak odlišit mnicha od ostatních lidí?

Ne, podle oblečení ne! A ne podle nového cizokrajného nebo starobylého jména! A ne podle množství poklon a dalších podobných tělesných pohybů!

… Ale podívejme se na to: co nazývá prací obyčejný člověk?

Nazývá tak především to, za co dostává peníze!

Ale opravdový mnich jako práci chápe to, co musí být uděláno a dělá se pro Boha.

Jinými slovy, ten první pracuje především pro sebe. Zatímco u druhého je vektor směřování jeho úsilí protikladný: on nekoná pro sebe (nebo nějakou malou skupinu lidí), ale směrem od sebe, pro blaho druhých — ve společném Proudu pozitivní Evoluce Vesmírného Vědomí.

«Buďte dokonalí tak, jako je dokonalý váš Otec Nebeský!» — to je cíl, přesně stanovený Ježíšem Kristem, který mnich neustále vidí před sebou!

Ale je pochopitelné, že pro realizování vytýčeného úkolu je třeba mít jak obecnou metodologii duchovního zdokonalování, tak i konkrétní metody.

Právě o tom také mluvíme v těchto besedách.

… Už jsme posuzovali, že se duchovní práce skládá ze dvou základních etap: exoterické a ezoterické.

Exoterická část obsahuje dvě dílčí části:

— naučení a úplné přijetí koncepce Cesty, navržené Bohem,

— počáteční etická přeměna sama sebe v souladu s tímto Učením.

Mluvím teď konkrétně o počáteční etické přeměně, jelikož všechno najednou v tomto aspektu práce na sobě není možné udělat: etické zdokonalování pokračuje až do úplného zakončení Cesty k Příbytku Tvůrce.

… V normálních podmínkách se stává, že je člověk — nejčastěji už od dětství — vtažen do toho náboženského (nebo ateistického) prostředí, které převládá v daném regionu, nebo ke kterému se hlásí rodiče. A tato situace bývá velmi často nevydařená.

A teprve když člověk intelektuálně dozrál (pokud takováto zralost vůbec přijde), začíná porovnávat různé náboženské a filozofické koncepce, pokouší se rozpoznat příčiny jejich rozdílů, a poté svým hledáním dochází k pochopení Původního Zdroje.

Jedině pak se stává možným vzestup po opravdové «Úzké Cestě».

… Ale jen velmi nemnohým lidem se podaří hned ocitnout ve zdravých duchovních školách a vyhnout se někdy velice dlouhému a trýznivému hledání pravého směru vynakládání svých duchovních úsilí…

A dále obvykle začíná boj za svoje právo nebýt takoví, jako okolní většina, zbloudilá a tonoucí v neřestech.

A tady se někteří — vzdávají, nevydrží konflikty a pronásledování, dají přednost spokojenému životu, «jako mají všichni»; ukazuje se, že se jim k Tvůrci příliš nechtělo.

Ale druzí projevují hrdinství hodné nejvyššího obdivu — a ti si pro sebe zajišťují překrásné osudy do budoucnosti. Příklady takového hrdinství můžeme vidět mezi prvními křesťany, poté mezi oběťmi inkvizice, i mezi prvními muslimy, a poté — mezi bahá'í a sikhy, vzdorujícími zvrácenostem islámu.*

Byl jsem také vystaven politickým pronásledováním, a výhrůžkám fyzických útoků ze strany náboženských fanatiků-primitivů. Uskutečnil se i reálný útok a přinesl s sebou velmi cennou zkušenost dvou klinických smrtí.* Obstál jsem ve všech těchto útrapách. A pokračoval jsem dále — po té samé «úzké Cestě». A pomohl jsem mnohým důstojným lidem (a doufám, že ještě mnohým pomůžu).

… Jestliže na exoterických stupních Cesty jsou poutníci Bohem zkoušeni prostřednictvím překonávání materiálních těžkostí a nepřátelství ze strany lidí, neschopných je pochopit, pak na počátečních ezoterických etapách jsou často podrobováni prověrkám z mystického řádu: například energetickými útoky vtělených i nevtělených ďáblů. Je to prověřování mystickým strachem. Ustoupit, poddat se mu, znamená, že člověk ještě nemá v potřebné míře rozvinutou lásku k Tvůrci. Ještě se nestala absolutně stabilní a neměnnou životní dominantou.

Konkrétně, vždyť přece «v lásce není žádný strach, ale dokonalá láska vyhání strach ven.…Kdo se však bojí, nedošel dokonalosti v lásce!» (1 J 4:18).

Překonat svůj strach můžeme tím, že se ještě těsněji přimkneme ke svému Božskému Učiteli a pochopíme, že všechny takové těžkosti nám připravuje právě On — v náš prospěch. A Sám potom dohlíží — jak se vypořádáváme s Jeho zkouškami.

V tom je projevení Jeho Božské Lásky: On se nám prostě právě tím způsobem snaží pomoci stát se Dokonalými.

A bez toho, abychom se naučili překonávat těžkosti, je další vzestup nemožný.

* * *

Dále čeká na duchovní adepty, směřující v lásce k Tvůrci, úkol rozvíjet se jako duchovní srdce, která se už nevejdou do svých těl, postupně se zjemňovat a zvětšovat stále více a více. A poté — učit se přemísťovat do jemnějších eonů mnohorozměrného Absolutna, postupně si osvojovat jeden za druhým, až do Příbytku Tvůrce.

Tvůrce je Srdcem Absolutna. A proces duchovního vzestupu můžeme popsat jako postupné připodobnění Jemu.

Promysleme ještě jednou samostatně: v čem ten vzestup spočívá?

… Strukturu Absolutna bychom měli ideálně poznat — právě prakticky — úplně celou. A to nemůžeme dosáhnout jinak, nežli duchovním srdcem, už rozvinutým do kosmických rozměrů. Ohromné Duše, skládající se ze zářivé, průzračné, pohyblivé, tekuté energie Lásky, se lehce přemísťují v mnohorozměrném prostoru. Přičemž Jejich orgánem, potřebným pro toto přemísťování jsou s nimi spojené Ruce Vědomí.

V praxi se to nejsnadněji učí na místech síly, odpovídajících každé konkrétní meditaci. Jenom je potřeba vědět — jak?

Duchovní Adept, který poznal a «zabydlel» všechny eony Absolutna, teď svobodně disponuje celým rozsahem škály mnohorozměrnosti. On snadno proniká všechny eony: od hranice s peklem — až do hlubin Příbytku Tvůrce.

Kritériem úspěchu v zabydlování Příbytku Tvůrce je schopnost svítit z něho «Sluncem Boha».

Jenom úplné osvojení řečeného umožňuje mluvit o završení procesu duchovní Seberealizace, nebo, což je to samé, — Bohorealizace, úplného Osvícení, dosažení nejvyšší Nirvány, doprovázené nejvyšším Samádhi.

O těchto náročných etapách sebezdokonalování, pochopitelně, není možné podrobně vyprávět ani v přednášce, ani na stránkách knihy. A také není možné jimi procházet samostatně, bez pomoci Božského Učitele. Právě On ukazuje příslušný «žebřík» «úzké Cesty» a vysvětluje, kam «stavět nohy» na tom «žebříku» a jak se pohybovat ve vesmírných prostorech, které poprvé poznáváme.

Právě tak se člověk stává Bohem, když se vlil do vesmírného Oceánu Nejjemnější Lásky Tvůrce. Energie kundalíní je teď u Něho «dekomprimována» a slita s Tvůrcem, od této chvíle už čakry v těle — v jejich předchozí podobě — neexistují, je jenom neohraničené duchovní Srdce v Příbytku Tvůrce. Všechno nejlepší a nejjemnější je z krajních dantianů také vytaženo a sjednoceno s Prvotním Vědomím. Tělo, spojené s Ním, pokračuje ve svojí existenci na Zemi, což umožňuje — nejjednodušším způsobem! — předávat lidem poznatky o Cestě.

… Mimochodem, požádali mě, abych vyprávěl o práci s kundalíní. Věnujeme tomu naši následující besedu.