Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

EKOPSYCHOLOGIE/Připoutanosti lživé a pravdivé

Připoutanosti lživé a pravdivé

Filozofický termín «připoutanost» označuje stav silné a dlouho trvající «připevněnosti» svými indrijemi k nějakým objektům. Mohou to být rodiče, děti, manželé, objekty sexuální náklonnosti, peníze, luxusní předměty, vysoké postavení ve společnosti, oblíbená pracovní činnost, přátelé, vlastní tělo, hazardní hry, ty či ony druhy jídla, alkoholické nápoje, tabák nebo jiné jedy…

Takže, my vidíme, že připoutanosti mohou být zjevně škodlivé, skrytě škodlivé, ale také velmi pozitivní pro určité pevně stanovené etapy vývoje člověka. Vždyť konkrétně ty poslední nás občas donucují «pohnout se» v našich životních projevech, a přitom na vysoké emocionální úrovni. Daleko horší je, když se člověk nepohybuje a žije lenivě.

Podívejme se na paralelu: automobil, loď — můžeme je řídit jenom v tom případě, pokud se pohybují vzhledem k okolnímu prostředí; ale pokud vlastní pohyb nemají, pak je krajně obtížné nebo nemožné je někam nasměrovat, otočit nebo je odtáhnout.

Je to tak i s člověkem: pokud žije aktivně — i když ještě správně nechápe smysl svého života a svůj Nejvyšší Cíl — ale jeho pohyb dovoluje Bohu vytvářet pro něho mnohé učební situace. Jenom tehdy se rozvíjí a připravuje se tím k následným duchovním vzestupům.

… V náboženské literatuře je možné se setkat s obrazem jakoby pozitivních hrdinů, kteří najednou odvrhli péči o svoje rodiny a odešli navždy do samoty, kde očekávali duchovní úspěchy. To bylo v té literatuře vyzdvihováno jako následováníhodné «odvržení připoutaností».

Ale ne, tohle není správné! Takhle odtrhávat «připoutanosti» je nejen neospravedlnitelné z pozice etiky, ale i nesmyslné. Není nutné je odtrhávat «aktem vůle», ale nahrazovat je. Musíme se snažit zamilovat si Boha! Je to těžké udělat najednou. Ale je třeba si před sebe postavit takový cíl a prosit Ho o pomoc. A láska k Bohu pak bude růst podle toho, jak Ho studujeme zvídavým rozumem prostřednictvím knih, duchovních besed, osobními dotazy k Němu s prosbou, aby se nám ukázal, projevil, dal pocítit Svou Lásku, přesvědčil nás prostřednictvím Zjevení… Bude to také správné pro počáteční rozmístění našich indrijí.

A potom, když začínáme pociťovat skutečnou vzájemnost lásky — pokrok vzájemných vztahů pokračuje ještě rychleji, láska se postupně přeměňuje ve vášeň, v novou připoutanost… A ta nová — pravdivá — vášnivá připoutanost postupně vytěsňuje všechny ostatní.

Já jsem svůj život prožil právě tak. Byl jsem vychován v ateistickém prostředí, a až v 27 letech jsem poprvé uslyšel o skutečné existenci Boha. Ale v těch letech mi nikdo nemohl objasnit, co se skrývá za tím slovem. Pravoslaví mi poskytlo první mystické prožitky, ale srozumitelná odpověď na to, co je to Bůh, se v něm najít nedala: ukázalo se, že Bůh Otec je tam jednoduše ztracen. I když On byl ústřední postavou Učení Ježíše Krista. Knihy mi přinesly určité rozšíření obzoru, ale v té době neexistovala ani jedna, kde by bylo všechno napsáno natolik přehledně a jednoduše, jako v té, co teď právě čtete.

Nikdy jsem neměl vtěleného Guru — duchovního Učitele, který by znal celou cestu k Bohu. Tehdy v okolí očividně žádní nebyli. A to bylo zčásti dobré. Protože přítomnost vtěleného Guru na jedné straně skutečně dovoluje rychleji a snadněji získávat vysvětlení a praktické techniky pro práci na sobě. Ale s druhé strany, kontakt s Ním vytváří připoutanost k Němu jako k tělesné formě — a ne k Božskému Vědomí; cíl tedy v takovém případě není nejvyšší, ale přechodný, a ukazuje se, že ne všichni žáci jsou v takové situaci schopni se přeorientovat na Nejvyšší Cíl, na Vědomí Boha Otce.

Bůh tehdy najednou postavil přede mne — vědce, který už měl solidní praxi vědeckých výzkumů, — Nejvyšší Cíl: Sebe Samého v celé Vesmírné Úplnosti.

A já jsem se do Něho zamiloval.

A dál už bylo všechno velice prosté: já jsem do toho, jak se říká, «šel naplno». Šel jsem k Němu. Za mnou se vrhali další lidé — spousta lidí, střídali jeden druhého. Ale nevydrželi moji rychlost, moji usilovnost. Někdo odešel klidně, někdo se bouřil, vyžadoval «zvláštní» lásku k sobě, když ji nedostal — nenáviděl. Někdo zrazoval, dělal podlosti, někdo pomlouval, dokonce veřejně. Někdo okrádal. Našli se dokonce i ti, kdo se pokoušeli zabít moje tělo.

Ale já jsem šel dál, neohlížel jsem se, nezamilovával jsem se do lidí a nezaplétal jsem se do konfliktů, nemstil jsem se ani za podlý, krutý pokus o vraždu, i když jsem zjistil jména svých vrahů. Nedovolil jsem si zastavit se kvůli «připoutanosti» ke své «cti», k prestiži, nakonec i ke svému tělu.

Nikdy jsem neměl platící žáky, kterým bych prodával svoje vyšší znalosti. Ale měl jsem přátele, které jsem velice miloval. A dával jsem jim sebe a svoje duchovní zkušenosti, žil jsem pro ně a pro Boha. Přece jsem jim nemohl… prodávat svoji lásku za peníze! Mojí odměnou za pomoc — byly jejich úspěchy.

Velice jsem je miloval. Ale pokud odcházeli — nebyl jsem k nim «připoután», a proto jsem na ně vzápětí zapomínal.

Nikdy jsem neudělal — zcela popravdě! — ani nejmenší pokus vrátit k sobě kohokoliv, kdo ode mě odešel. Naopak, povzbuzoval jsem je k odchodu, aby nepřetížili břemeno znalostí, pro ně dosud nepřiměřené.

Jedni odcházeli, když mě přestali chápat, — Bůh přiváděl druhé, více připravené… Miloval jsem je ještě silněji, protože mě chápali lépe… Ale rovněž tak jsem se k nim nepřipoutával: měl jsem hlavní lásku — lásku k Bohu!

A jakkoliv mě závistníci, zrádcové a pomlouvači polévali špínou — ze všech sporů jsem vyšel jako vítěz: Bůh mě přijal do Sebe a já jsem se naučil s Ním splývat v Objetích Lásky. Zvítězil jsem! Nepřemohl jsem někoho jiného. Ne! Zvítězil jsem a nikomu jsem přitom nezpůsobil utrpení, zvítězil jsem sám nad sebou tím, že jsem se stal jiným: takovým, jakého potřeboval Bůh.

Zvítězil jsem, a zvu i vás ke stejnému Vítězství!

A za pomoc v dosažení Vítězství děkuji Bohu, i všem těm, kteří šli se mnou, kteří mě milovali i nenáviděli: vašim prostřednictvím mě Bůh obohacoval a korigoval moji cestu životem. Pokoj vám všem!