Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

EKOPSYCHOLOGIE/Předběžné metody

Předběžné metody

Předběžné metody jsou určeny pro vytváření počáteční víry. A víra je potřebná k tomu, aby se objevil stimul k vykonávání duchovních úsilí.

Ale co je to víra? Vždyť to je velice mnohaúrovňový pojem.

Někteří lidé mluví o své víře takhle: «Jasně, já vím, že něco takového tam je…: kosmická inteligence, UFO…».

Druzí budou s velkou jistotou potvrzovat: «Jistě, já v Boha věřím!» A při tom se budou dokonce «křižovat». Ale oni nevynakládají ani nejmenší duchovní úsilí — ani aby si vyjasnili, cože to po nás Bůh vlastně chce, o změně sama sebe v souhlase s Jeho Vůlí už ani nemluvě! Naopak, budou se opíjet, krást, nenávidět, zabíjet, jenom zřídka si vzpomenou na to, že «najednou se to Bohu nelíbí? — no dobrá, tohle všechno bude — potom!». Je to podobné tomu, jako když pro mne bude například úplně nezajímavé poslouchat o metodách výroby zlatých šperků nebo o broušení diamantů — právě tak nezajímavé je pro ně poslouchat o Bohu.

Jednou jsem mluvil s bývalým farářem na farnosti jedné církve. Vyprávěl mi, že teď pracuje na dizertaci. Říkám mu: ale vždyť jsme spolu stejně staří, nebyl by už čas přemýšlet o tom, jak stihnout co nejvíce v mnišském díle, a ne v získávání pozemských hodností… Bude Bohu k něčemu tvůj vědecký titul? Odpovídá: «No víš, Bůh — o Něm ještě není známo: jestli je — nebo není; ale dizertace — ta už je skoro v kapse!»…

Víra nabývá skutečné hodnoty jenom tehdy, když se v ní projevuje kvalita lásky k Bohu. Protože jenom láska je schopná přimět člověka, aby upřímně začal měnit sama sebe a chtěl se stát takovým, jak si přeje Milovaný. A ve výhledu může láska přerůst ve vášeň, která ho donutí odhodit všechno, co překáží na Cestě k otevřeným Objetím Tvůrce… Pak nastává i skutečné mnišství: žití o samotě s Bohem…

K tomu, aby pomohly lidem posílit víru, existují natolik nesmyslné — z hlediska těch, kteří dávno prošli těmito stádii — techniky typu standardních rituálních tělesných pohybů, modliteb a zpívání písní, rituálních tanců a uctívání vyobrazení Boha a «svatých» na ikonách nebo ve formě model.

Ale při celé té zdánlivé nesmyslnosti her na obřady, zasvěcování, společné i individuální mantry atp. — Bůh přesto «přistupuje» na takové hry lidí a na tomto podkladu opravdovým hledačům pomáhá překonávat první stupně velké Cesty.

Například, i když křest ve Svatém Duchu (popsaný podrobně Apoštolem Filipem [10,18]) ve skutečnosti ani v nejmenším nepřipomíná stejnojmenný obřad v jakékoliv církvi, Bůh přesto přijímá tento akt od upřímných neofytů, pokud se vykonává jako přísaha před Ním s pevným záměrem hledat a nalézt Ho — svůj Cíl.

Ale jestliže křest přijímají oddíly zabijáků před tím, než odcházejí vykonávat svoje krvavé zločiny, — nevypadá to spíš jako odporné rouhání Učení a obětavé smrti Ježíše Krista kvůli nám?

To samé platí i o křtění dětí: cožpak dokonce jen normální každodenní zkušenost neukazuje zbytečnost tohoto aktu? Vždyť křtění, tak jako nekřtění — jsou ve stejné míře nemocní, i umírají, opíjejí se, nebo se stávají zločinci!

Křest je přísahou věrnosti Bohu. A vůbec ne aktem «ochranné magie». A tuto přísahu může dělat jenom dostatečně zkušený a dospělý člověk, přičemž sám, a ne «kmotříčci» za něho.

Známým faktem je to, že šňůrky od závěsných křížků na krk se někdy mohou stát smrtelnými škrtiči malých dětí. Ony se do nich zamotávají a stahují si krčky…

V době násilného křtění Rusů kati značkovali kříži ty, kteří už byli pokřtěni, aby potom mohli pohodlněji odchytávat a předávat na mučení nebo na smrt ty, kteří se tomu vyhýbali [6]. Ale kvůli komu nosí lidé kříže teď? Opravdu si myslí, že si to přeje Bůh? Ale Bohu stačí, když vidí znak křtu v duši upřímného pravého křesťana.

… Ale na druhé straně, vždyť i modlitba před jídlem, i ikony v domě, i navštěvování chrámů, i účast na obřadech, i opakování manter, i pociťování kříže na hrudi — to všechno může upevnit víru, připomínat Boha. A Bůh důstojným hledačům ukazuje na správnost započatých úsilí tím, že působí na jejich emocionální sféru: dává jim přílivy blaženosti vytvářením proudů požehnání.

… Ale nicméně, skutečně «spasitelné» obřady nejsou a neexistují. A člověk, který získá víru, se musí začít učit Vůli Boha, a ne kánony té organizace, ve které začínal svoji Cestu. A také musí provádět reálná úsilí o změnu sama sebe — sebe jako duše, jako vědomí.

Jak vidíme, není nic špatného na tom, že se lidé v určitém stádiu svého vývoje zapojují do rituálních forem náboženských praktik. To je charakteristické pro všechny doby, země i náboženské formy. A nemá smysl vyjasňovat, jaké rituální formy jsou lepší nebo horší. Ale čím více klidu, harmonie, čisté a pokojné radosti, blaženosti a lásky, — tím lépe. Náboženské obřady musejí věřícím pomáhat pěstovat v sobě právě tyto vlastnosti.

Problém není ve formě obřadních praktik. Ale v té ideologii, která je hlásána organizacemi, které zabezpečují tyto praktiky.

* * *

Všichni lidé se odlišují svým psychogenetickým věkem, to znamená věkem duší. Věk těl (ontogenetický věk) je úplně jiný.

Každý člověk může ve svém nejnovějším vtělení dost rychle a snadno realizovat to, v čem získal základ už v předešlých pozemských životech. To se týká intelektuálního potenciálu, rozvinutosti čaker, velikosti vědomí, ale také profesionálních sklonů a vyjádření těch či oněch duševních vlastností.

A proto, pokud vidíme dospělé lidi s velmi různými schopnostmi k chápání religiózních problémů, je to normální.

Normální je také i to, že ohromný počet věřících — spolu s jejich lídry — zůstává do konce současného vtělení jenom na předběžném stádiu svého duchovního vzestupu: v následujících vtěleních budou mít šance pokračovat v Cestě.

Ale informovat o tom, že toto stádium je jenom předběžné, je třeba. Pomůže to rychleji se probudit a jít dále těm, kdo jsou schopni jít.