Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

EKOPSYCHOLOGIE/Smysl lidského života

Smysl lidského života

Otázka smyslu svého života bezpodmínečně vyvstává před člověkem, když dospívá a přechází od instinktivně-reflexního stádia svého rozvoje — ke skutečně lidskému, kde v objasňování obrazu života a chování začíná dominovat intelekt.

Touto otázkou se trápili mnozí filozofové. Ale zdaleka ne všem z nich byla přístupná opravdová filozofie Boha; zvrácené koncepce vytvořené sektami je nemohly uspokojit. V důsledku toho došlo k tomu, že otázka smyslu života byla mnohými «uznána» za obecnou «pseudootázku» — otázku, na kterou zjevně neexistuje odpověď. Z této ateistické koncepce vyplývalo, že člověk se principiálně neodlišuje od zvířat, a objektivní smysl jeho existence na Zemi… — spočívá pouze v zanechání potomstva, v pokračování «lidského rodu», ve vytváření materiálních hodnot pro potomky. Ale jestli je to tak — pak žádná duchovní úsilí nejsou třeba, není potřebná ani etika vzájemných vztahů s druhými živými bytostmi… «Co je náš život? — hra… Dobro a zlo — jenom iluze… Práce, čest — babské povídačky…»*. A sebevražda, «když přišel čas» — jediný správný krok pro člověka hodného úcty…

Ale pravda spočívá v tom, že smysl života existuje.

Je v rozvoji vědomí: kvalitativním i kvantitativním.

Kvalitativní rozvoj zahrnuje intelektuální a etické zdokonalování, a také zjemnění vědomí. Rozvoj kvantitativní je přímý růst množství energie zjemnělého vědomí.

Poslední jmenované odráží, konkrétně, takzvanou «osobní sílu» člověka — psychoenergetickou sílu konkrétního individuálního vědomí, závislou na množství nahromaděné energie vědomí, nebo jinak řečeno, na rozměrech duše.

Bůh ve shodě s tím rozděluje lidské duše na «malé» a «velké» [9]. Ty první, i ty druhé mohou být nositeli komplexů jak negativních, tak i pozitivních vlastností. A tak «malé» duše, které v sobě rozvinuly negativní vlastnosti, On nazývá démonickými; ale pokud ještě v sobě nahromadily «osobní sílu», jsou to — ďábelské duše, ďáblové. Můžeme je potkávat vtělené nebo nevtělené. Jejich údělem v nevtěleném stavu je peklo a následná — «pekelná» vtělení, během kterých budou v strádáních odžívat svoji špatnou karmu (osud, který si pro sebe sami vytvořili). Takovým způsobem jim Bůh nabízí poznat na vlastní zkušenosti, co je to bolest, kterou oni způsobovali druhým. On to tak dělá proto, aby jim pomohl stát se lepšími, aby se jim snadněji přemýšlelo o adekvátnosti svojí životní cesty, o smyslu života člověka, o Bohu a Cestě k Němu…

Ale lidé, kteří se rozvíjejí správným směrem, — ti se stále rostoucí rychlostí vrhají do Objetí jimi milovaného Tvůrce, jejich životy se stále více naplňují opravdovým Božským štěstím, jásáním poznání Božské Lásky.

Ale jaké by Bůh rád viděl konkrétně nás?