---

EKOPSYCHOLOGIE/Praktika současného hésychasmu (přednáška)

---

Praktika současného hésychasmu
(přednáška)

Duchovní směr, známý pod názvem HÉSYCHASMUS, se zrodil v prostředí křesťanských duchovních praktikantů. A proto, předtím, než si o něm budeme vyprávět podrobněji, se v krátkosti zastavíme u toho, co je to křesťanství.

Je to především Učení o Bohu a Cestě k němu, které tu pro nás zanechal Vyslanec Tvůrce vtělený do lidského těla — Ježíš Kristus.

Probereme základní postuláty Jeho Učení:

1. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec, který je v Nebesích. (Mt 5:48)

2. Já a Otec jsme jedno. (J 10:30)

3. Já jsem Vinný kmen! (J 15:1-5)

4. Jako Otec zná Mě, tak i Já znám Otce! (J 10:15)

5. Já miluji Otce! (J 14:31)

6. Otče spravedlivý! Poznal jsem Tě! (J 17:25)

7. A učte se ode Mne! (Mt 11:29)

8. Bůh je Láska! (1 J 4:16)

9. Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly! (Mk 12:29-30)

10. Budeš milovat svého bližního jako sám sebe! (Mk 12:31)

To jsou základní principy křesťanství. V nich je výzva Ježíše k lidem, aby se STALI TAKOVÝMI, JAKO ON. Konkrétně, aby tak, jako On, — poznali Otce Nebeského a stali se s Ním Jedním.

Nový Zákon také oplývá Ježíšovými Přikázáními, jejichž plnění to pomáhá nerychlejším způsobem vykonat. V nich jsou pokyny:

— být absolutně čestnými ve vztazích s druhými lidmi, nemít dluhy, nepřivlastňovat si cizí,

— starat se o prospěch druhých více, nežli o svůj vlastní,

— být mírumilovní,

— být laskaví a něžní jeden k druhému,

— pomáhat všem ve všem dobrém,

— odpouštět, nemstít se, neproklínat,

— zbavit se nenávisti, nenechat se emočně unášet odsuzováním druhých,

— neusilovat o shromažďování bohatství «pozemských»: jinak ztratíš sám možnost shromáždit bohatství duchovní,

— neobávat se útoků agresívních primitivů, kteří mohou ublížit jenom tělu, ale ne tomu, v čem se objevíme před Otcem Nebeským po smrti těla, — to znamená, duši.

— neopíjet se

— nebýt přezíraví, ale být skromní a uctiví k druhým,

— snažit se dělat všechno, co můžeme, pro duchovní pomoc druhým lidem,

— nezabývat se nadměrně sexualitou — aby nevytlačila z pozornosti Boha; osobní hledání Boha a služba Jemu musí v životě vždy zůstávat na prvním místě.

Uvedu ještě několik citátů:

Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali! Jako jsem Já miloval vás, abyste i vy milovali jeden druhého! (J 13:34)

Především však mějte jedni k druhým horlivou lásku, neboť láska přikryje množství hříchů! (1 Pt 4:8)

Řekne-li někdo: "Miluji Boha" a nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého viděl, jak může milovat Boha, Kterého neviděl? (1 J 4:20)

Milovaní! Milujme jedni druhé! Neboť láska je z Boha!

Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je Láska! (1 J 4:7-8)

Jestliže milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá!… (1 J 4:12)

Nikomu nedlužte nic, než abyste se navzájem milovali! (Ř 13:8)

V lásce není žádný strach, ale dokonalá láska vyhání strach ven.… Kdo se však bojí, nedošel k dokonalosti v lásce! (1 J 4:18)

Kdybych mluvil jazyky lidí i andělů, ale neměl bych lásku, stal jsem se dunícím kovem…

A kdybych měl dar proroctví a rozuměl všem tajemstvím a veškerému poznání a kdybych měl všechnu víru, takže bych i hory přenášel, ale neměl bych lásku, nejsem nic.

A kdybych všechen svůj majetek vynaložil na krmení chudých a kdybych vydal své tělo ke spálení, ale neměl bych lásku, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, dobrotivá,

láska nezávidí,

láska se nevychloubá

ani nenadýmá,

nechová se nepatřičně,

nehledá svůj prospěch,

nedá se vydráždit,

nemyslí na nic zlého,

neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou…

Láska nikdy neselhává. Avšak proroctví, ta zaniknou, jazyky, ty přestanou… (1 K 13:1-8)

Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají! Konejte dobro těm, kdo vás nenávidí!… (Mt 5:44)

Blaze těm, kdo působí pokoj!… (Mt 5:9)

Neodsuzujte!… (L 6:37)

A proto všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, stejně i vy dělejte jim!… (Mt 7:12)

Každému, kdo tě prosí, dávej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nevyžaduj zpět! (L 6:30)

Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí váš Nebeský Otec i vám.

Ale jestliže lidem neodpustíte jejich prohřešky, pak ani váš Otec neodpustí vaše prohřešky vám! (Mt 6:14)

Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať své skutky prokáže dobrým životem v moudré krotkosti. Máte-li však v srdcích hořkou závist a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.

To není moudrost přicházející shůry, ale… ďábelská!… (Jk 3:13-15)

Neboť toto je Boží Vůle: abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí! (1 Pt 2:15)

Kdo říká, že je ve světle, a nenávidí svého bratra, je až dosud v temnotě (1 J 2:9).

Láska ať je bez pokrytectví!

Ošklivte si zlé, lněte k dobrému!

Bratrskou láskou srdečně milujte jedni druhé!

Vzájemně se předcházejte uctivostí! (Ř 12:9-10)

Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují! Dobrořečte a nezlořečte! (Ř 12:14)

Nikomu neodplácejte zlo zlem! (Ř 12:17)

Nemstěte se sami! (Ř 12:19)

Hladoví-li tvůj nepřítel, nakrm ho; žízní-li, dej mu napít! (Ř 12:20)

Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem! (Ř 12:21)

Ty pak, proč soudíš svého bratra? Anebo ty, proč pohrdáš svým bratrem?…

A tak každý z nás bude sám za sebe skládat účet Bohu!

Nesuďme již tedy jedni druhé!

Ale raději posuďte toto: abyste nekladli před bratra kámen úrazu nebo pohoršení. (Ř 14:10-13)

I kdyby byl člověk zachvácen nějakým prohřeškem, vy duchovní ho napravte v duchu krotkosti a každý dávej pozor sám na sebe, abys nebyl pokoušen i ty! (Ga 6:1)

Ať z vašich úst nevychází žádné špatné slovo! Ale jen to, co je dobré k potřebnému vybudování, aby přineslo posluchačům milost! (Ef 4:29)

Kdybys byl někým pozván… — nesedej si na přední místo!… Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (L 14:8-11)

Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou! Ale hromaďte si poklady v nebi!…

Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce! (Mt 6:19-21)

Všechno smím, ale ne všechno je prospěšné… (1K 10:23)

Nemůžete sloužit Bohu a Mamonu*! (Mt

6:24)

Vždyť co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale uškodil své duši? (Mt 16:26)

Slyšeli jste také, že předkům bylo řečeno*: «Nebudeš křivě přísahat!» a «Splníš své přísahy Pánu!»… Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali!… Ať je tedy vaše slovo «Ano» ano a «Ne» ne! (Mt 5:33-37)

Neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost! Ale naplňujte se Duchem!… (Ef 5:18)

Je dobré nejíst maso ani nepít víno ani nedělat nic, na čem se tvůj bratr uráží nebo pohoršuje nebo čím slábne! (Ř 14:21)

Choďme počestně jako ve dne, ne v hodování a opilství, ne ve smilstvech a nestydatostech, ne ve svárlivosti a závisti!… (Ř 13:13)

Nikdo ať nehledá svůj prospěch, ale každý prospěch toho druhého! (1 K 10:24)

V pokoře pokládejte jedni druhé za přednější než sami sebe! (Fp 2:3)

Kdo neshromažďuje se Mnou, rozptyluje! (Mt 12:30)

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou!… (Mt 10:28)

Odložte: zuřivost, hněv, zlobu, urážky i nestoudné řeči! (Ko 3:8)

Aby Má radost zůstala ve vás a aby vaše radost byla úplná!

Toto je Mé Přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem Já miloval vás! (J 15:11-12)

Toto vám přikazuji, abyste se navzájem milovali! J 15:17)

* * *

Prozkoumejme každý sám sebe: porozuměl jsem nebo porozuměla tomu, co učil a stále učí Ježíš?

Vždyť křesťanství je právě to! Protože právě tak učil a stále učí Ježíš Kristus! A všechno ostatní jsou zvrácenosti, sektářství.

Ještě zdůrazňuji, že Ježíš během Svého obecně známého pozemského života, učil Své nejbližší učedníky také meditační techniky, bez kterých poznat Otce Nebeského není možné.*

V Novém Zákoně je uvedena tato Ježíšova fráze: «Bůh je Duch a ti, kdo Ho uctívají, Ho musí uctívat v duchu a v pravdě!» (J 4:24). Mluvíme zde o tom, že jít k Bohu musíme se správným pochopením podstaty Boha a evolučních úkolů člověka. A «uctívat» Ho (lépe přeloženo jako ctít Ho) — se nemá těly, «náboženskými» tělesnými pohyby, ale dušemi, postupně se osvobozujícími — díky meditačním metodám sebezdokonalování — od závislosti na svých materiálních tělech.

* * *

V praktikách, které vytvořilo mnoho křesťanských církví, se objevily chrámové bohoslužby, obřadnost. I když Učení Ježíše Krista nic takového neobsahovalo. Můžeme si položit otázku: je to dobré, nebo špatné?

Na jedné straně, rozumný člověk chápe, že Bůh není v chrámech přítomen víc, nežli mimo ně. A že je Ho třeba hledat v hlubinách vesmíru, a ne v materiálních kultovních předmětech nebo budovách.

Ale na druhé straně, vždyť chrámové pobožnosti vznikly jako naprosto přirozená potřeba lidí, spojených společným duchovním úsilím, scházet se spolu — jednoduše kvůli emocionálním kontaktům se stejně smýšlejícími, kvůli výměně myšlenek a zkušeností, kvůli pomoci jedněch druhým, kvůli poučení.

Také i obřadnost sama o sobě se často ukazuje jako prospěšná: napomáhá tomu, aby se u shromážděných lidí, připravených na vnímání Božského, zastavily proudy myšlenek na «pozemské». A na tomto podkladu mnozí z nich poprvé obdrží důkazy mystické reality — pociťované dotyky neviditelných rukou, energetické proudy, vycházející z ikon, myšlenky a dokonce i hlasy neviditelných spolubesedníků…

Někomu tak projevuje Sám Sebe Bůh, jiným — démoni… Závisí to na úrovni etické čistoty každého konkrétního člověka.

A etická čistota «oveček» ve velké míře odpovídá úrovni duchovního vzestupu «pastýřů». Právě v tom je ten hlavní problém… Vždyť se pod záminkou křesťanství často hlásá cosi diametrálně protikladného…

Když mluvíme o rozdílech mezi vytvořenými náboženskými směry, vůbec nemá smysl zdůrazňovat obřadnost. V obřadnosti problém není! Ať si obřadnost zůstane u všech taková, jaká je! Problém je úplně v něčem jiném: v absenci celistvého obrazu v pochopení podstaty Bytí Vesmírného Vědomí, a konkrétně, jeho evolučního aspektu!

Začněme od toho, že vesmírný prostor je skutečně (a to nejen matematicky) mnohorozměrný a skládá se ze 7 základních vrstev mnohorozměrnosti.

Vrstvy mnohorozměrného prostoru se odlišují, především, stupněm jemnosti energií, které je zaplňují.

Nejhlubší a nejjemnější vrstvou ve vesmírném «Oceánu emanací» — Absolutnu — je loka Prvotního Vědomí, Které se může nazývat — v různých kontextech a v různých jazycích — Bohem Otcem, Tvůrcem, Otcem Nebeským, Jehovou, Alláhem, Tao, Íšvarou, Svarogem, Ódinem, a dalšími jmény.

Na druhém konci škály mnohorozměrnosti se nachází peklo — «smetiště Evoluce» — příbytek nejhrubších — podle jejich energetického statutu — bytostí. To jsou ti, kteří si za života ve vtěleném stavu přivykli přebývat v hrubých emocionálních stavech.

Teď už je vám jasné, proč nám Bůh radí, abychom žili v emocích něžné lásky, a ne hněvu, odsuzování, popudlivosti, zloby, nenávisti?…

… Pokaždé se člověku nepodaří snadno a rychle zlepšit svůj charakter. Jednoduše neví: jak to udělat? A právě tehdy mu může přijít na pomoc náš systém psychické autoregulace, který jsme detailně vypracovali, Tento systém je založený na ovládnutí řízení funkcí vlastních čaker, které jsou orgány odpovědnými za produkci našich emocí.

Nejdůležitější čakra je u každého z nás čakra anáhata, umístěná v hrudním koši. Právě v ní se rodí emoce «srdečné» lásky — právě toho vztahu, který nás skutečně přibližuje k Bohu a který nám tak důrazně hlásal Ježíš Kristus a Jeho Apoštolové.

Nad anáhatou — v krku — se rozkládá čakra višuddha, odpovídající za estetické vnímání situací okolního prostředí.

Ještě výše — v hlavě — jsou dvě «myslící» čakry.

A pod anáhatou — v břiše a oblasti pánve — se nachází blok složený ze třech čaker, nazývaný spodní dantian nebo hárá. Je to silový blok organizmu, napájející bioenergií jeho různé funkce.

Právě anáhata s jejím vzácným obsahem — duchovním srdcem — je nejdůležitější částí každého z nás. Tu jsme povinni v první řadě udržovat v čistotě a všemožně rozvíjet a pěstovat… — přesněji řečeno, pěstovat sami sebe, stát se duchovním srdcem, umístit sama sebe — jako duši — do něho, «ubytovat» se v něm.

* * *

Bůh je Láska. A abychom se k Němu přiblížili, musíme se také změnit v Lásku.

Jedinečnou možnost, jak to realizovat — umožňuje vůlí řízená, uvědomělá regulace svých emocí: vyřazením hrubých emocionálních stavů a všestrannou kultivací zjemnělých.

Ale to nemůže být dosaženo jiným způsobem, nežli prostřednictví výše uvedených technik duchovní práce.

Pokud se intenzívně přeměňujeme v souladu s výše vyjmenovanými principy Božské etiky — zasluhujeme si aktivní pomoc v našem duchovním vzestupu ze strany Božských Učitelů — Představitelů Boha Otce. Jsou to Ti, Které souhrnně nazývají Svatými Duchy.

… Tvůrce je bezprostředním způsobem zainteresován v našem pozitivním rozvoji. Vždyť to byl On, kdo nás vyslal, abychom se rozvíjeli v podmínkách pozemských vtělení! Kvůli čemu? — Abychom se, až se rozvineme do potřebné úrovně, vlili do Něho a obohatili Ho sebou.

Je pochopitelné, že vlití vědomím do Něho — není každý schopen realizovat přímo teď. Ale On nás nevysílá vtělit se jenom jednou, ale mnohokrát. A náš věk, jako duší je různý: někdo se do lidského těla vtěluje poprvé, a druhý už má za sebou stovky vtělení.

Víc než to, před lidskými pozemskými životy jsme se všichni — jako duše — zpočátku evolučně vyvíjeli v tělech rostlin, potom živočichů. A ti, kdo jsou v současnosti vtěleni do takových těl, jsou budoucí lidé.

Nestane se teď pro každého z nás tohle pochopení — základem toho, aby se ke všem živým bytostem, vtěleným na Zemi, choval uctivě a soucitně?

… Bůh dal kdysi Mojžíšovi Přikázání: «Nezabiješ!». Ale právě Mojžíš byl první, kdo ho porušil… A od těch dob toto Přikázání nebylo masově dodržováno ani židy, ani těmi, kdo sami sebe považovali za křesťany, ani muslimy.

Ale vždyť Bůh prostřednictvím Mojžíše nepřikázal «Nezabíjej lidi!». On načrtl na desky formulaci mnohem širšího významu: nikoho nezabíjej! A při tom objasnil:

«… Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na tváři vší Země, a všeliké stromoví, (na němž jest ovoce stromu), nesoucí símě; to bude vám za pokrm!» (Bible, Genesis, 1:29)

A potom On ještě upřesnil (Exodus, 9:1-4): Zakazuji jíst ty, v jejichž tělech teče krev! A sem patří všichni savci, plazi, obojživelníci, ryby, měkkýši… — téměř všechny živé bytosti, kromě rostlin.

Ale dokonce, i pokud Bibli neuznáváte, — nebylo by vhodné se hluboce zamyslet: je vůbec přípustné kvůli uspokojování svého obžerství zabíjet ty, kdo kvůli tomu trpí v bolestech? Je to slučitelné s láskou k nim, se samotným principem LÁSKY?

Proto tedy existují lidé, kteří — právě z etických důvodů! — přecházejí na stravování rostlinami, mléčnými výrobky a ptačími vejci.

A ubezpečuji: bez toho Bůh nikdy neuzná číkoliv lásku za dokonalou!

* * *

Budeme-li se učit milovat Stvoření tak, že začneme od jeho dílčích projevů, — budeme v sobě postupně rozvíjet schopnost milovat tak, jak miluje Sám Tvůrce.

Tak se s Ním sbližujeme — ve stavu duší.

Tak rozvíjíme sami sebe jako Lásku.

A dosahujeme — v důsledku toho — schopnosti zamilovat si i Tvůrce.

A až se staneme dokonalou Láskou — pak se sléváme s Tvůrcem, stáváme se Jeho Neoddělitelnými Částmi.

Právě v tom, ve stručnosti, spočívá hlavní podstata Božího Učení, které se On pokouší přinést lidem.

Duchovní aspiranti, kteří dosáhli etické bezchybnosti, dostávají všemožnou pomoc od Božských Učitelů, aby mohli přivést sebe — jako duše, vědomí — k Dokonalosti. A tehdy takoví lidé vcházejí do Splynutí s Tvůrcem v Jeho Příbytku.

V Příbytku Tvůrce jsou všechna předtím individuální Vědomí slita v Jedno.

Právě to umožňuje naprosto zodpovědně mluvit o to, že Bůh je Jediný.

Ale Oni jsou také schopni znovu získávat částečnou individualitu, a vycházet přitom z Příbytku Tvůrce — teď už jako Jeho Součásti. Proto je také nazývají Božskými Učiteli, Svatými Duchy nebo — hromadně — Svatým Duchem.

Jsou mezi nimi Ti, Kdo mají mužskou nebo i ženskou podobu: podle posledního vtělení.

Každý z Nich je absolutně svobodný ve svém přemísťování, může se zjevovat v libovolné části prostoru. Ale někdy je možné Je pozorovat, jak se shromáždili ve skupině na jednom místě.

Nejčastěji vypadají jako gigantické podoby lidské postavy (Mahádubly), které mají základnu a výšku od desítek metrů až do kilometrů. Na vrcholu každého je Božský Obličej.

Vycházejí z Příbytku Tvůrce a přitom zůstávají sjednoceni s Ním, svobodně prostupují — jako průzračný Božský Plamen — zemskou kůru a jakékoliv materiální předměty.

Někteří z Nich mají jednu nebo více «zón odpovědnosti» na povrchu Země, kde se každý z Nich pokouší pomáhat vtěleným lidem stát se lepšími, vytváří jim učební situace, — především v rámcích osvojování etiky. Ale Oni tady také vyučují i ty, kteří si už uvědomili, že jsou Božími žáky a přímo se kontaktují se svými nevtělenými Božskými Učiteli.

Nad Peterburgem je například vždy možné uvidět Božský Obličej Apoštola Ondřeje. Ale existují i místní lokality, kde se vždy můžeme setkávat s Ježíšem, Satjá Sáí, Apoštolem Filipem a Dalšími.

Jsou někdy nesprávně vnímáni jako «Ochránci» města nebo nějakého jiného území. Ne: Oni nejsou Ochránci, ale naši neustálí Vychovatelé, když je třeba — něžní a laskaví, když je třeba — přísní. V každém případě — Moudří. Oni jsou Koordinátory našich osudů: těch osudů, které si každý zasloužil.

Když se stýkají se Svými konkrétními vtělenými žáky, snaží se každý z Nich, darovat jim především ty poznatky a metody, které v minulosti představovaly základ Jeho nebo Její vlastní Cesty k Dokonalosti. Ale bývá to i tak, že se skládají dohromady najednou osobní zkušenosti několika z Nich. Tak to bylo, například, v našem případě. A to urychluje růst žáků, ale také umožňuje neustále vylepšovat metodologii duchovního zdokonalování — v závislosti na konkrétních ekologických a kulturních podmínkách výuky.

* * *

Lidská fantazie vytvořila pohádkový obraz ďábla: s nezbytnými rohy, kopyty, ocasem, mužského pohlaví, a ještě k tomu… — sexuálního maniaka.

Ale to je zcela škodlivá nepravda. Škodlivá je proto, že lidé, kteří jdou cestou skutečné vlastní ďábelizace, nechápou svou zoufalou situaci: vždyť mi ocas ani rohy přece nerostou — to znamená, že je všechno v pořádku!

V podmínkách převládající religiózní nevědomosti je možné se stát ďábly — pro mnohé! — úplně jednoduše! Pozoroval jsem takové ve stejné míře mezi politickými lídry, mezi těmi, kteří zaujímali posty v «duchovních» organizacích, i mezi alkoholiky.

A oni přitom mohou být obou pohlaví.

Kdo jsou? Jak je rozeznat?

Jejich příznakem je chronické přebývání v intenzívních hrubých emocionálních stavech (zloba, popudlivost, nenávist). Lživost, podlost, agresivita — to jsou také jejich charakteristické vlastnosti.

Zůstanou takoví i po oddělení od těl. Jejich příbytkem bude peklo, kde budou žít mezi sobě podobnými, kteří je budou trápit.

Ale někteří z nich dokážou ještě nějaký čas škodit vtěleným lidem — jako tehdy, když byli vtěleni.

Vtělení ďáblové mohou působit zjevnou fyzickou škodu — zabíjet, mrzačit, znásilňovat, bít, loupit, zastrašovat a štvát na svoji oběť druhé, sobě podobné…

Ale jak vtělení, tak i nevtělení ďáblové jsou schopni vytvářet natolik mohutná nejhrubší energetická pole a energetická «nasměrování», že často přivedou svoje oběti do psychotických stavů. Lékaři stanovují posledně uvedeným diagnózu: schizofrenie se symptomy bludů. Ale nejsou to bludy, ale realita. Znal jsem osobně dva, kteří, když se ocitli pod takovým vlivem ďáblů, našli unik z této situace v tom, že v sebevražedném úmyslu vyskočili z okna — a zabili se…

Kvůli čemu vám vyprávím o těchto hrůzách? Ne kvůli tomu, abych vás postrašil! Naopak, abych pomohl přijmout správná řešení těm, kdo se v takové situaci ocitnou.

Především, tak jako ve všech případech nehod, katastrof a jiných neštěstí, je nutné pamatovat na to, že všechno, co se nám přihodí, se děje — skutečně! — před očima Boha. A On to dopouští.

A víc než to — On tyto situace i vytváří!

Je jen důležité pochopit: proč? Co mi Ty, Pane, chceš tím povědět, čemu mě chceš naučit, v čem mě chceš napravit?

Vždyť Bůh nežije na nějaké jiné planetě! A On ani není pro nás neviditelný létající človíček, který nedokáže uhlídat, co se děje s námi se všemi! Bůh je Vesmírný Oceán Vědomí, jsoucí právě všude, v každém bodu prostoru — ale jakoby pod nejjemnějším příkrovem, oddělujícím Tvůrce — od Jeho Stvoření.

A nepřihodí se s nikým z nás nic významného bez toho, aby nám to nepřineslo užitek!

Bolest můžeme například dostávat proto, abychom se naučili soucítit s bolestí druhých bytostí — a už jim ji dál nepůsobili.

A jakékoliv různorodé špatné skutky druhých lidí nám umožňují se učit v praxi lidské psychologii.

Nebo nám mohou naznačovat, že je na čase, abychom «změnili partu»…

A tak dále. Všechno — k užitku!

V autobiografii, kterou jsem vydal*, jsem vylíčil to, jak za použití různé lidské hanebnosti, Bůh radikálně měnil moje životní situace — mně k užitku!

A jednou, když jsem byl smrtelně zmrzačený, a když jsem k Němu volal s prosbou o vysvětlení toho, co se mi přihodilo, začal slovy: «Ty mně potom budeš za to vděčný!»…

Potom se to také stalo!

A ještě: ve všech těžkých situacích je třeba se těsněji přimknout k Němu! Často nám On problémy vytváří právě kvůli tomu.

… A ti dva, co vyskočili z oken,… — jeden z nich rozvinul v sobě vychloubačnost až do groteskní nechutnosti, a druhý si uškodil tím, že se zapletl do konfliktu s ďábelsky se vyvíjejícím bývalým společníkem v podnikání, který mu nevracel peníze…

Ježíš Kristus učil: «Od toho, kdo si bere tvé věci, je nevyžaduj zpět!» (L 6:30) A tenhle chlapec na to Přikázání zapomněl, i když ho četl… Ale vždyť je třeba Boží Učení nejen číst, ale i plnit!

Druhá jeho chyba — zaměřil všechnu svoji pozornost na ďábla — místo toho, aby se vrhl duší do objetí Boha. A vždyť opravdu — on tenkrát ztratil Boha v pravém smyslu těch slov!…

V podstatě, nedokázal složit zkoušku z etiky…

Také jsem se dostával do analogických situací. Ale využíval jsem je právě pro upevnění svojí Slitosti s Tvůrcem: vždyť v těle bylo špatně, ale v Příbytku Tvůrce — výborně, dokonce velice!

Mně ti ďáblové velmi pomohli.

… Ale to úplně nejhroznější — vůbec není podlehnout útokům nějakého ďábla, ale sám nebo sama se tím ďáblem stát. To předurčuje ke skutečně hroznému osudu!

Kdysi Bůh vyhlásil prostřednictvím proroka princip: «Všechno je blaho!»*. Zkusme si ho teď zapamatovat natolik důkladně, abychom si vzpomněli i tehdy, až přijde čas «skládat zkoušku» před Bohem z předmětu «praktická etika».

A On ještě učí, abychom se chovali k Jím kontrolovanému zlu — jako ke katalyzátoru rozvoje dobra. Zde je také nad čím se zamyslet a co si zapamatovat.

… Nejednou jsem slyšel takovou námitku: «Ne! Pokud Bůh existuje, pak je dobrý! On nám nemůže způsobovat tolik trápení! Všechno zlo je od ďábla!»…

V tomto tvrzení je nepochopení principů vzájemných vztahů mezi Bohem a lidmi, které je typické pro naše sociální prostředí. Lidé, kteří tak přemýšlejí, mají tak «neproniknutelný» egocentrizmus, že pohlížejí na Boha jako na svého «všemohoucího sluhu», mezi jehož povinnosti patří uspořádávat MĚ život podle MÉHO chtění. A jestli ne tak — tak já… já Tě vůbec uznávat nebudu! Anebo, Ty vůbec nebudeš existovat!…

Ale Bůh existuje. A On je skutečně všemohoucí. Jenom charakter vzájemných vztahů mezi Ním a vtělenými bytostmi je zcela jiný.

Vždyť On a my vůbec nejsme dvě principiálně odlišné bytosti. My jsme Jeho částečky (částečky Jeho — Absolutna), vyslané Jím na «pozemské pastviny» pro dozrávání!

A naše jediné předurčení je právě dozrávání na těchto «pastvinách»!

On je náš Dobrý Pastýř — «pase» nás — pokud na to pohlížíme objektivně — jenom s tím jediným cílem, abychom se, až dosáhneme potřebného stupně dokonalosti, vlili dušemi do Něho, stali se Jím, obohatili Ho sami sebou!

V tom je JEHO Život, JEHO Evoluce!

Jiný smysl naše pozemská existence nemá!

A ti z nás, kdo za používání svojí svobody vůle, dozrávají úspěšně, — ti od Něho získávají nejvyšší výhody. Ale špatní jsou odhazováni do odpadu a ocitají se «na smetišti Evoluce», v pekle, ve «tmě vnější».

Proto je jediný správný princip vzájemných vztahů s Ním — z naší strany — úplná POKORA před Jeho Vůlí a bystré vnímání všech Jeho nařízení a lekcí!

Náš egocentrizmus musí být změněn na Bohocentrizmus!

«Buď Vůle Tvá, jak v Nebesích, tak i na Zemi!» — to je třeba nejen číst, nahlas říkat nebo dokonce i zpívat! To musí být doopravdy přijato — každým! — jako formulace mých vzájemných vztahů s Ním!

Buď Vůle Tvá, Bože můj!

Uznávám Tě za svého Všemohoucího a Nekonečně Velkého Vesmírného Otce!

Ty jsi Všechno!

A já jsem Tvoje pokorné dítě — miluji Tě a učím se u Tebe! A chci Tě zcela poznat a splynout s Tebou v lásce!

Pas mně na pastvinách Tvojí Země!

A veď mě do Tvého Domu Cestou Přímou!

* * *

Kolikrát mi nevraceli velké částky peněz! Kolik příšerných pomluv o mně šířili! Při tom mi pomlouvači připisovali vlastnosti, které jsou diametrálně protichůdné těm, které mám!

A nedávno se ještě ukázalo, že nějaký autor ukradl kapitolu («Učení Juana Matuse») z mojí knihy: jednoduše ji přetiskl — a vydal doslovně pod svým jménem…

Na všechno to jsem pohlížel jako na testy mojí oddanosti Bohu. Nevytrhávat se! A… jednoduše jsem šel dál, nikoho jsem nezačal nenávidět, nikomu se nemstil, nepotřeboval jsem kompenzace «za způsobenou fyzickou a morální újmu»…

Vždyť by stačilo se nechat vtáhnout třeba jen do jednoho z těch konfliktů, které se mi vnucovaly — a já sám bych prohrál v tom hlavním, kvůli čemu jsme na Zem posláni, a nedokázal bych pomoci všem těm lidem, kteří ode mě pomoc přijali a ještě ji přijmou — ve vyléčení duší a v duchovním vzestupu!

A tím, že bych porušil Kristova Přikázání, bych přece přestal být křesťanem…

… «Psíci štěkají — a slon jde», — tak kdysi zformuloval Svůj vztah k takovým situacím Satja Sai.

Každý — pokud má čistou duši před Bohem a před lidmi a jde duchovní Cestou — může pro sebe tento princip také přijmout.

A ještě: «Já vedu všechny. Nezlob se na nikoho!» — učil mě kdysi Bůh.* Tato Jeho slova mě velice pomohla. Ať pomohou i vám!

* * *

Jediným způsobem, jak se vyhnout pozemskému trápení — v současnosti, i v budoucnosti — je aktivní duchovní zdokonalování. Vede, konkrétně, ke správnému růstu vědomí v kvantitativním směru, zabezpečuje takzvanou «krystalizaci» (podle analogie s růstem krystalů v podmínkách pro takový růst příznivých). A to dává sílu efektivněji čelit zlu.

A také si zapamatujme Přikázání: «Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem!» (Ř 12:21).

* * *

Termín hésychasmus vznikl z řeckého slova hésychia — vnitřní ticho.

Bez tohoto vnitřního ticha není možná meditace, která je — po ukončení etapy nastudování a přijetí etických principů našeho života na Zemi, doporučených Bohem — základem pro další rozvoj vědomí na duchovní Cestě.

Právě usilování dosáhnout hésychie a po jejím dosažení směřovat k poznání Boha — také zformovalo tento směr «křesťanské rádžajógy», který se stal známým jako hésychasmus.

Přičemž zvláštní výjimečnost a vysoká hodnota tohoto směru spočívaly právě v tom, že si hésychasté od samého začátku předsevzali dokonale správnou orientaci na to, že plnit přikázání Ježíše Krista o rozvíjení lásky k sobě je možné jenom prostřednictvím práce s duchovním srdcem.

Hésychasté objevili, že při přemístění koncentrace vědomí z hlavy do duchovního srdce se zastavuje «vnitřní rozhovor», který předtím zabraňoval meditaci.

A při pokračování úsilí a úplném umístění vědomí v duchovním srdci člověk — najednou! — poprvé na vlastní zkušenost chápe to, co měl na mysli Ježíš, když mluvil o duchovní lásce!

Život takových lidí se změnil! Oni teď skutečně mohli milovat jeden druhého a všechny kolem — pravou křesťanskou láskou: «jako sami sebe» a dokonce více, než sami sebe!

Další rozvoj duchovního srdce vedl k tomu, že teď láska mohla začít do sebe postupně pojmout i Boha.

Bůh je v tom všemožně podporoval a dával jim možnost pociťovat Sebe jako Lásku. A končilo to — ve výsledku — Splynutím dvou milujících v Objetích Lásky.

Hésychasté vynalezli metodiku rozvíjení duchovního srdce, která dostala název Ježíšova modlitba. Její formulace mohly být různé: od «Pane Ježíši Kriste, Syne Boží, smiluj se nade mnou hříšným!» až k nejjednodušší a nejdokonalejší variantě: prosté modlitební prosbě k Milovanému Ježíši, aby vešel do mého duchovního srdce — s pokorným opakováním Jeho jména: «Ježíši! Ježíši!…».

… Ale v dalších stoletích dokázal jen málokdo získat pozitivní plody používáním «Ježíšovy modlitby». Začalo dokonce převládat mínění, že jsou «její tajemství ztracena»…

Ale není to tak úplně: ve skutečnosti masy «věřících» ztratily pravé křesťanství docela — svým odvrácením od etiky, předložené Kristem. A to poslední vedlo k tomu, že se v něm tak nezformoval — až do posledních let — komplexní a vědecky korektní přístup k duchovnímu rozvoji člověka. Jinými slovy, neexistoval takový vědecko-religiózní směr, který jsme teď vytvořili my a nazvali ho Metodologií duchovního zdokonalování.

… Považuji za nezbytné ještě jednou zdůraznit, že začínat svůj duchovní rozvoj musí každý ne od praktikování meditace, ale od úplného a podrobného seznámení s obecnými teoretickými poznatky náboženské filozofie, čímž se rozumí, přijetí výše probíraného etického Božího Učení.

V opačném případě nemůže být stav praktikujícího stabilní, a on nedokáže snášet ty etické testy, které každému bude nezbytně předkládat Bůh. A to se konkrétně projeví psychickými poruchami.

* * *

A teď se seznámíme s některými důležitými myšlenkami z knihy raných hésychastů, která se nazývá Dobrotoljubije (Láska k dobru)*:

Z Asketických ponaučení blahoslaveného
Diadocha, episkopa z Photiki:

Hranice, nebo vrchol víry, je… ponoření mysli do Boha.

Hranice nenáročnosti je — tak si přát mít, jako si jiný přeje nemít.

Hranice pokorné moudrosti je — rozhodné zapomenutí na své dobré činy.

Hranice lásky je — rozmnožení přátelské náklonnosti k těm, kteří urážejí a hanobí.

Z Asketických ponaučení Efréma Syrského:

Neměj, mnichu, přání masa a nepij vína do opojení; jinak zhrubne tvoje mysl…

Nebuď náruživý k masu a k pití vína, abys neudělal svou mysl neschopnou přijetí duchovních darů.

Bůh stvořil člověka svobodného — proto je předurčen k poctám i ponaučením.

Bloudící oko přináší mnoho zármutku tomu, kdo ho následuje. Jestliže se nezdržíš toulání očí, nepoložíš přímou cestu úplné moudrosti.

Rozumně se vzdaluj od škodlivých setkání, aby v dobru spočíval tvůj vnitřní člověk.

Jestliže chceš zvítězit nad láskou ke stříbru — zamiluj si nenáročnost a šetrnost.

Jestliže chceš zvítězit nad hněvem — získej mírnost a velkodušnost.

Buď smutný jenom tehdy, když zhřešíš, ale i v tom případě dodržuj míru, abys neupadl do zoufalství.

Jestliže chceš překonat chlubivost — nemiluj ani pochvaly, ani uctívání, ani krásné oblečení, ani čestná místa, ani přednosti, ale naopak, miluj, aby tě odsuzovali, hanobili, sváděli na tebe lež…

Jestliže chceš překonat pýchu — cokoli děláš — neříkej, že je to uděláno tvýma vlastníma rukama nebo tvými vlastními silami, ale říkej, že se to všechno dělá prostřednictvím Boží pomoci a Boží ochrany, a ne mou silou a mým přičiněním.

Z Asketických ponaučení
Abby Dorothea:

Slyšel jsem o jednom bratru, který, když přišel k někomu z bratří a viděl jeho celu nezametenou a neuklizenou, říkal si: blažený je ten bratr, který odložil péči o všechno pozemské a tak celou svou mysl zaměřil vzhůru, že ani nenachází čas, aby si svoji celu uklidil.

Také, jestliže přišel k druhému a viděl jeho celu uklizenou, zametenou a čistou, říkal si opět: jak je čistá duše toho bratra — tak je čistá i jeho duše, a stav cely je shodný se stavem jeho duše.

Nepřej si, aby se všechno dělo tak, jak ty chceš, ale přej si, aby to bylo tak, jak je, — a takovým způsobem budeš v míru se všemi.

Věř, že hanobení a výčitky jsou podstatou léku, který léčí hrdost tvojí duše, a modli se za ty, kdo ti vyčítají jako za opravdové lékaře duše…

Jako odpověď na lživé obvinění řekni: odpusť mi a pomodli se za mě! A když se tě zeptají: jestli to tak bylo, — řekni pravdu, potom se s pokorou pokloň a znovu řekni: odpusť mi a pomodli se za mě!

Nikdy nesmíme dávat přednost svojí vůli před vůlí bratra svého.

Z Přehledu duchovní vojny
Jana Kassiána:

(Existuje) stav, který završuje nazírání Boha v plamenné lásce k Němu, ve kterém mysl, objatá a prostoupená tou láskou, beseduje s Bohem bezprostředním způsobem.

Z Asketických ponaučení
Nila Sinajského:

Když utrpíš pohanu — raduj se; protože, pokud je to nespravedlivé, dostaneš za to velkou odměnu, a pokud spravedlivé, pak jestliže prostřednictvím toho zmoudříš, zbavíš se biče trestu.

Existuje modlitba dokonalých — … když se nevýslovným lkáním ducha přibližují k Bohu, Který vidí otevřený stav srdce.

Z Asketických ponaučení
Izáka Syrského:

Pokorně moudrý se nikdy nezastavuje, aby se díval na shromáždění, shluk lidí, neklid, hluk, hýření, neobrací pozornost na slova, diskuze, výkřiky a rozptylování smyslů: nepřeje si to, aby měl mnoho věcí a byl v neustálé činnosti, ale aby byl po celý čas svobodný a neměl starosti.

V pokorné moudrosti nikdy nebývá spěch ani zbrklost, nejistota, naléhavé a povrchní myšlenky, ale pokorně moudrý po celý čas přebývá v klidu. Není nic, co by ho mohlo překvapit, zarmoutit, vystrašit… Ale všechno jeho veselí a radování je v tom, co je libo jeho Vládci.

Pokorně moudrý,… když sklání svoji tvář k zemi a vnitřní zrak jeho srdce se vznáší k bráně do Svatého Svatých,… osměluje se jenom tak mluvit a modlit se: podle vůle Tvojí, Pane, ať se mi stane!

Opuštěnost uspává vášně. Ale člověk nepotřebuje jen to jedno: uspat svoje vášně, — ale i to, aby je vykořenil, to znamená, překonal… Ale uspané vášně — se probouzejí, jakmile potkají záminku projevit se ve skutečnosti.

Ten, kdo si přeje milovat Boha, musí nejvíce ze všeho pečovat o čistotu svojí duše.

Čistota duše se dosahuje přemožením a vyhubením vášní.

(Kdo nepřemůže vášně, ten nevejde) do neposkvrněné a čisté oblasti srdce.

Neživ nenávist k hříšníkovi, protože my všichni podléháme zodpovědnosti.

Z Asketických ponaučení
Theodora Efezského

Když umrtvíme vášně, zničíme chtíče, a mudrování těla podřídíme Duchu — jenom tehdy na sebe bereme kříž a následujeme Krista.

«Vzdálení od světa» není nic jiného než umrtvení vášní a projevení skrytého života v Kristu.

* * *

Stupně duchovní Cesty je možné rozdělit na tři základní skupiny:

1. Předběžné (seznámení s teorií a její přijetí, začátek etické práce na sobě, zavedení do svého života základních hygienických procedur, takových, jako každodenní — pokud možno — mytí těla, letní opalování pod paprsky Slunce, v zimě — za pomoci křemíkových lamp atd.).

2. Základní metody, zahrnující zvládnutí relaxací těla a mysli, očištění bioenergostruktur organizmu s pomocí speciálních technik, a také — což je nejdůležitější! — ovládnutí schopnosti «žít» koncentrací vědomí ve svojí čakře anáhatě a dívat se z ní na okolní svět.

3. Další rozvoj sebe jako duchovního srdce — až do splynutí se Srdcem Absolutna: Prvotním Vesmírným Vědomím, Bohem Otcem, Otcem Nebeským.

* * *

Růst duše, přeměněné v duchovní srdce, je prakticky neohraničený.

Mnišský způsob života naplněný sloužením Bohu prostřednictvím pomoci lidem v jejich duchovním vzestupu, a zároveň neustálé meditační tréninky na speciálně vybraných místech síly — umožňují za několik let vypěstovat sebe (jako duchovní srdce) do rozměrů, srovnatelných s rozměry naší planety — a poté ještě mnohem většími. Souběžně si během této doby duchovní aspirant osvojuje přemísťování ve všech základních eonech Absolutna, naučí se rozplývat vědomím ve vyšších (jemnějších) eonech.

A potom — i Splynutí s Otcem Nebeským, které se během následujících let pokračujících duchovních úsilí stává stále pevnějším a odolnějším.

Už po získání prvních úspěchů na této Cestě se praktikující zbavuje nemocí, které ho trápily někdy celé roky. A pokud rok za rokem pokračuje v dosahování stále nových a nových duchovních výšin — pak se jeho tělo pročišťuje do průzračnosti, vnímané jasnoviděním. A Božské Světlo začíná protékat skrz něho na hmotný svět. A Vědomí rozvinuté do Božskosti už v současnosti — žije ve Splynutí s Tvůrcem a vychází z Jeho Příbytku v těch místech Stvoření, kde je to nezbytné.

… Ale i tohle — ještě zdaleka není všechno. Existují ještě mnohem zajímavější perspektivy…