Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

---

EKOPSYCHOLOGIE/Osud a jeho korekce

---

Osud a jeho korekce

Pokud žijeme ve svých fyzických tělech, velmi často si myslíme, že můžeme zůstat «úplně o samotě», že můžeme mít tajemství, o kterých se «nikdo nikdy nedozví». Ve skutečnosti jsou to naše naivní iluze. My jednoduše ze svých těl vidíme jenom těla těch samých vtělených lidí, před kterými skutečně můžeme něco schovat, utajit.

Ale reálně žijeme a existujeme úplně obnažení před Bohem a spoustou duchů. Oni nejen neustále pozorují naše chování, slyší naše řeči, pociťují naše emoce. Ale pro ně jsou absolutně přístupné všechny naše myšlenky.

A neexistují takové situace, abychom zůstali nikým úplně nepozorováni. Když se «osamoceni» věnujeme sexu v té či oné variantě — dívají se na nás také. Ať jsme na poušti, v lese, na malém neobývaném ostrůvku v oceánu, ve dne i v noci, v horku i v mraze — jsme absolutně odhalení pro Boha a mnohé nevtělené bytosti. Dokonce pokud sedíme zamčeni na záchodě, jsme pro ně naprosto viditelní ze všech stran, i zespodu a dokonce zevnitř. Ani oděv, ani žádné jiné překážky nebo obaly pro ně nejsou překážkou.

V souvislosti s tím bude velmi prospěšná tato meditace: «Já jsem na Dlani Boha». Jestliže budeme neustále pociťovat sami sebe pod Jeho Pohledem — pomůže nám to rychleji se očistit od mnohého zbytečného v sobě.

… A oni (Bůh a duchové), existující neviditelně pro nás, mohou na nás projevovat to či jiné působení.

Konkrétně, oni jednoduše působí na naše emoce, zvlášť pokud je neumíme ovládat sami.

Například nás snadno donutí najednou se do někoho zamilovat, nebo někoho neočekávaně přestat milovat.

Nebo když se procházíme, se nám «zachce» zastavit se, jít nalevo, nebo napravo, nebo jít rychleji, ale tam…

Nebo nám mohou «podstrčit» tu či jinou myšlenku. A my ji přijímáme za svoji vlastní.

Nebo působí na mozková centra, donutí nás uklouznout, upadnout, uhodit se. Nebo netrefit se při střelbě.

A zločinec mě může napadnout a udělat mi to či ono — nejen proto, že je surový a zlostný primitiv, mířící do pekla, — ale i proto, že ho do této situace se mnou zavedl Bůh.

Při tom, čím primitivnější má člověk intelekt — tím je snadnější jej ovládat: on nemá svoje pevná etická přesvědčení, neprotiví se takovému ovládání.

Zvířata lze ovládat ještě snadněji. Proto, jestli někoho pokousal pes, — nezpůsobila to jenom jeho vůle.

Bůh a duchové ovládají lidi a zvířata. Ale oni působí i na neživé předměty. Takže i kulka může být, pokud je třeba, odkloněna, i bomba, raketa, granát, mohou nevybouchnout, i oheň může zhasnout. A naopak, oheň, voda a cokoli jiného se mohou najednou objevit na tom nejneočekávanějším místě a v tom nejneočekávanějším čase. Svědectvím toho jsou i jevy poltergeista i ty zázraky, které konají Mesiáši, přičemž nejen v blízkosti svých těl, ale i v jakékoliv vzdálenosti od nich. V současnosti nám to konkrétně demonstrují Satja Sai [10,14,42,58,64] a David Copperfield [9].

Porozumíme-li, že Bůh je všude a že je všemohoucí, musíme přijmout, že nám žádné vnější síly nemohou uškodit, pokud to není Vůle Boha. (Všichni duchové jsou Jím také ovládáni). Ale pokud se nám něco nepříjemného přihodilo — musíme hledat příčinu v sobě: ve svém osudu, ve svých chybách v nedávné nebo vzdálené minulosti.

… Už jsme mluvili o tom, že Bůh vůbec nevytvořil Svoje Stvoření kvůli nám, lidem. Ale kvůli Sobě Samotnému! My, lidé, — nejsme vůbec samostatní. A nejsme objektivně odděleni od Boha. Naopak, my jsme v Něm, a naše oddělenost od Něho — to je jen naše hloupá iluze, právě ta nás přivádí k našim neštěstím.

My jsme Jemu kompletně podřízeni. On nás pase jako Svoje stádo, posílá nás postupně růst a dospívat na «pastviny» Země. Zde, ve vzájemném vztahu se sobě podobnými a s předměty materiálního světa, získáváme a upevňujeme ty či ony naše vlastnosti — dobré nebo špatné.

Musíme se naučit vidět, slyšet a poslouchat našeho Pastýře a milovat Ho. Někdo se tomu učí s radostí, ale někdo se před Ním snaží schovat, tváří se, že On vůbec neexistuje, zato existuji já! — vida, jaký jsem skvělý, silný a překrásný!

Pokorné, dobré, milující, rozumné — On vychovává láskou a rychle je přibližuje k Sobě, vpouští do Sebe.

Ale ostatní pokračují, vtělují se a vtělují do nových těl. A mezi vtěleními dlouhou dobu žijí mezi sobě podobnými dušemi — v těch stavech vědomí, na které si přivykli za života na Zemi.

Bůh se o nás stará až do samého «konce světa» — upomíná nás na Sebe prostřednictvím Svých Mesiášů a proroků, prostřednictvím svatých knih. On nám také umožňuje prohlédnout, jaké je to být zlými, lživými, podlými, milovníky cizího majetku, — dává nám to prohlédnout tak, že na nás posílá zločince nebo rozzuřená zvířata… On nám chce takovým způsobem vysvětlit, co to znamená zakoušet bolest, strach, cizí hněv, jaké je to být okraden… — abychom se naučili nedělat to druhým.

Lidé to nazývají zákonem karmy — zákonem vztahů příčiny a následku v našich osudech. Podle tohoto principu nás On bude «trestat» do té doby, dokud se neočistíme od neřestí, dokud se nestaneme takovými, jaké nás chce On vidět: něžné, starostlivé, altruistické, absolutně čestné, bez domýšlivosti a povýšenosti, neschopné hněvu a násilí. Neschopné násilí — kromě případů ochrany druhých lidí dobra před zlým násilím páchaným na nich.

On je Láska. Abychom se do Něho vlili nebo alespoň se k Němu přiblížili, musíme se také stát Láskou.

Ale co to je — láska? Jak málo lidí chápe, co to slovo znamená!

Láska — to jsou především emocionální stavy. Nejdůležitější a nejcennější z nich je jemná něžnost na pozadí KLIDU. Také — starostlivost, dobrosrdečnost, úcta, uznání, vděčnost atd.

Emoce — to nejsou myšlenky, ani mimika, nejsou to behavioristické reakce, ani elektrické procesy v mozku. Emoce obecně vůbec nevznikají v hlavě, jak se domnívají materialističtí fyziologové. Ony se rodí v hrudníku, v krku, v břiše — ve specializovaných emociogenních orgánech — čakrách a meridiánech.

Výše jmenované různé druhy lásky jsou produkovány v čakře anáhatě, umístěné v hrudním koši. Ty ve skutečnosti znají jenom ti lidé, kteří mají uvedenou čakru rozvinutu, a správně funguje. Pro ostatní lidi taková slova jako něžnost, dobrosrdečnost atd., — jsou jen pouhá slova, která podle nich neobsahují žádný konkrétní obsah. A pokud člověk žije bez «srdečné» lásky — znamená to, že žije «daleko» od Boha a nemá šanci na duchovní úspěch, na poznání Boha a Jeho Lásky, a ani na ráj.

LÁSKA a KLID — to jsou dva stavy, ve kterých když budeme žít, máme šanci na rychlé duchovní zdokonalování, na sblížení s Bohem.

Hněv ve spoustě jeho rozmanitých druhů (nenávist, zuřivost, rozzlobení, odsouzení, žárlivost, nespokojenost a další) a strach — to jsou ty stavy, které nás vedou na opačnou stranu od Boha, vedou nás do pekla.

Tyto dvě skupiny stavů jsou protikladné a vzájemně se vylučují.

Naučit se hněvu a strachu je jednoduché. To umějí téměř všichni lidé. Ale chceme tou cestou jít my sami? Jak máme vzdorovat zlu, které nás vleče do pekla? Nenávistně k těm, kteří «všechno tohle přichystali»? To je nejjednodušší a hloupé řešení! Právě takové nám také zajistí špatnou karmu na tento a následující život a peklo mezi nimi.

Ty podmínky, do kterých jsme se v současnosti dostali, — to je přece také karma každého z nás, vysloužená předchozími neduchovními životy. Chceme, aby nám bylo v budoucnosti ještě hůře?…

K dobrému osudu, k ráji, k Bohu — nás mohou vést jen LÁSKA a KLID, spojené vjedno nezávisle na vnější situaci.

Ale jak se máme naučit LÁSCE a KLIDU?

Prvním způsobem, který odedávna lidem doporučoval Bůh, je harmonická sexuální láska, konkrétně láska zbavená vášně, chtíče (egoistického chtění), žárlivosti — láska, založená na vzájemné úctě, na darování sebe druhému, na činnosti pro druhého, pro společnou harmonii, a ne pro sebe.

Druhý způsob — harmonické, šťastné vychovávání dětí.

Třetí — harmonie kontaktů s přírodou.

Čtvrtý — duchovní umění. A konkrétně — to, které napomáhá rozvíjení v nás především LÁSKY a KLIDU.

Pátý — navštěvování duchovních shromáždění, kde jsou organizovány také harmonické a Lásku rozvíjející kolektivní meditace.

Kromě toho existují ezoterické techniky práce na sobě, ve kterých musí být na prvním místě rozvoj hlavního orgánu emocionální lásky — duchovního srdce. Poté následují techniky zjemňování vědomí, poznávání Svatého Ducha, a potom i Boha Otce.

Jako vědomí, duše, jsme si během celé svojí osobní evoluce v sobě vypěstovali některé individuální vlastnosti, kterým se říká «charakterové rysy». Mohou to být jak dobré, tak nemravné rysy.

Neřesti mohou být například takové: hněvivost, agresivita, násilnost, jízlivost, povýšenost, chamtivost, egoizmus, znuděnost, lživost, hrubost, beztaktnost. Člověk může mít i takové drobnější, ale pro okolní lidi nepříjemné rysy, jako zlozvyk okusovat si nehty, «potřásat koleny», když sedí za stolem, také «popotahovat nosem», používat hrubá slova, nebo jednoduše příliš mnoho nebo hlasitě mluvit.

Jako na neřesti je možné pohlížet i na nepřítomnost kladných vlastností, například nepřítomnost vnitřního klidu, schopnosti opravdové a něžné lásky, věrnosti a spolehlivosti ve vztazích s druhými lidmi, nepřítomnost víry v existenci Boha a usilování o duchovní Dokonalost, opravdové připravenosti pomáhat lidem v dobru.

Jak bojovat s neřestmi? V různých situacích mohou být různá doporučení. A tak někdy stačí pochopit to, že nějaké moje konání je nemravné — a návyk k němu hned zmizí. Například, autor této knihy neprodleně přestal kouřit, požívat alkohol a živit se těly zabitých zvířat — najednou, jakmile poznal, že existuje Bůh, že existuje smysl života, a že pojídání těl zvířat — pro nás není nezbytností, ale surovým rozmarem našeho obžerství.

To znamená, existují neřesti z nevědomosti — a ty odcházejí snadno, okamžitě po příchodu světla poznání.

Ale existují i takové nemravné rysy charakteru — jako je zlozvyk lhát, udržovat se v rozzlobeně-hněvivém stavu, znuděnost, povýšenost, chamtivost, egoizmus, zbabělost atd. — které najednou, okamžitě, odstraněny být nemohou. K tomu, abychom nad nimi zvítězili, je potřebná intelektuální práce k jejich správnému pochopení a k vypracování nových, správných stereotypů myšlení, emočního reagování a chování. Významně v tom může pomoci čtení seriózní duchovní literatury, některé psychoenergetické techniky, například seřízení systému svých čaker a zodpovědně prováděné pokání.

Teď prozkoumáme, co je to pokání: v čem je jeho smysl a jaký je jeho mechanizmus.

Ve zvrhlých náboženských směrech se pokání také může vyskytovat, ale ztratilo tam efektivitu. Příčinou je ztráta správné představy o vzájemných vztazích člověka a Boha. Bůh tam vypadá jako nějaký strašný soudce, který — kdoví proč — rozděluje lidi podle přítomnosti nebo nepřítomnosti «nevyzpovídaných hříchů» a na základě toho je poté posílá na věčný pobyt do pekla nebo do ráje. V těchto sektách tvrdí, že «pokání», které spásá od pekla, spočívá ve svědomitém sdělování vykonaných hříchů «pastýři» svojí sekty, on potom «hříchy odpustí» a takovým způsobem spasí od pekla. To znamená, že hřešit je přípustné. Protože všichni hřeší. Když nebudeš hřešit — můžeš se stát pyšným na svoji spravedlivost, a tohle bude ten nejstrašnější hřích. Proto je hřešit přijatelné, ale nepřijatelné je nechodit na spasitelnou zpověď.

Rozumnému člověku je jasné, že uvedená «formulace pokání» není ničím jiným, nežli prostředkem zastrašování «oveček» a jejich donucování chodit do chrámů, a přitom platit «dobrovolné milodary» na vydržování těch samých «pastýřů».

V kontextu dané knihy se musí vynořit otázka: co dovolilo teoreticky zformulovat takové nehorázné schéma pokání? Jde o to, že se z koncepcí podobných «křesťanských» sekt ztratil poznatek, že Bůh Otec NÁS OČEKÁVÁ V SOBĚ — dokonalé, Bohu podobné — jakými se musíme stát.

Takže, smysl pokání vůbec nespočívá v tom, abychom se někomu «ohlásili» a vyhnuli se takovým způsobem peklu. Ale v tom, abychom se naprosto zbavili neřestí, abychom se stali, tak jako Bůh čistou Láskou. A poté, až získáme Moudrost a Sílu, splynuli navždy s Ním, stali se Částí Jeho.

Jinými slovy, musíme připravit sebe — jako důstojný dárek Jemu, jako pozornost naší lásky k Němu, jako Svatý Dar. A tento Dar musí být Božsky čistý!

Teď už musí být jasné, že jakkoli bychom «ohlašovali» a odprošovali svoje hříchy, a přitom pokračovali v životě v emocionální hrubosti a škodili druhým bytostem, nespasí nás to od pekla, nepřiblíží nás to ani k ráji, ani k Tvůrci!

… Hlavním mechanizmem pokání je litování vykonaných přestupků. Jakákoliv škoda učiněná jakékoliv živé bytosti naší zištností, nedbalostí nebo jinou vlastností špatného charakteru — to je hlavní skupina našich hříchů. Při tom jsme mohli škodu spáchat jak skutky, tak i slovy a dokonce i jednoduše špatnými emocemi. Více než to, pokaždé když vystoupíme ze stavu lásky, nejen že se oddělujeme od Boha, ale znečišťujeme energiemi svých špatných emocí i okolní prostor uvnitř Absolutna. A Bůh poukazuje na to, že i takové naše stavy jsou hříchy a vedou k nahromadění nepříznivé karmy.

Svoje hříchy si můžeme představit jako korálky navlečené na niti těch či oněch našich špatných vlastností — neřestí. Když se pokoušíme zbavit neřestí, musíme se pokusit vzpomenout si na všechny situace v linii každé neřesti, pocítit na sobě bolest, kterou jsme způsobili druhé bytosti, a po lítosti a odprošení prožít v představách každou situaci znovu, teď už správně. Právě takovým způsobem můžeme rozbít svoje nesprávné stereotypy a připravit vzory správných řešení.

… «Pravda (správné pochopení toho, co je to Bůh, člověk, Evoluce) — Prostota — Láska — Karmajóga (služba Bohu projevující se v sloužení Bohu ve všem dobrém) — Zničení svého nižšího «já» za účelem splynutí s Vyšším «Já» Boha» — takové schéma duchovní práce nám navrhnul Avatar Bábadží. Měníme-li se tak, jak to po nás chce Bůh, měníme svoje osudy, naplňujeme je stále více příznivými možnostmi pro duchovní růst, děláme svoje životy stále šťastnějšími a přibližujeme se ke Konečnému Cíli svojí osobní evoluce — Blaženosti Splynutí s Bohem Otcem.