Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

EKOPSYCHOLOGIE/Láska k Bohu

Láska k Bohu

Duchovní Cesta kráčejících pevně a opravdově — to je cesta stále rostoucí blaženosti, radosti, štěstí!

Ale proč tak málo lidí po ní jde? A proč se tak velká spousta lidí zcela uspokojuje pseudonáboženskými činnosti typu barvení vajec, opíjením se o církevních svátcích a rituálním zabíjením zvířat a rostlin?

Je to jenom nedostatek rozumu, který je přitahuje k těmto náhražkám, které se častokrát jeví jako faktické zločiny před tváří Boha? Nebo podstata tkví ještě v nedostatku lásky k Bohu?

Vždyť láskou k Bohu není myšlena účast na obřadech «za každou cenu»: co když On skutečně existuje — a potrestá nás! Láska k Bohu — to je milostná náklonnost k Němu: k Jeho poznání a Splynutí s Ním! Je to podobné sexuální vášni: zamilovaní do Něho teskní při odloučení od Něho — a sytí se blažeností v momentech setkání: zdařile provedených meditacích.

Ale abychom si tak zamilovali Boha, musíme už doopravdy umět milovat a zamilovat se. Pro člověka, který neumí milovat, je Bůh nedosažitelný. O tom mluvil Ježíš: naučte se zpočátku milovat jeden druhého — jenom pak dokážete zaměřit svou, už rozvinutou lásku na Boha Otce.

Ale není bezpodmínečně nutné utrácet vtělení na to, abychom se dlouho a těžce učili umění pozemské lásky. Můžeme svoje učení značně urychlit, pokud budeme používat speciální techniky pro rozvíjení orgánu lásky — duchovního srdce. A také musíme nezbytně pochopit, co to vlastně Bůh je: seriózní lidé se přece nemohou nadchnout pro lásku k pohádkové postavě, podbízené «pastýři» úpadkových náboženských směrů!

… Bůh Otec je poznatelný člověkem jedině v mnišství. Ale mnišství — to není nošení uniformy té či oné barvy — černé, bílé, oranžové… A není to ani domýšlivý chvalozpěv na sebe sama používáním nového — nejčastěji cizokrajného — jména. To všechno jsou dětské hry dospělých lidí «na náboženství».

Opravdové mnišství neznamená nutně život v klášteře. Není to také odmítnutí péče o rodinu a vykonávání sociálních povinností. A není to ani kategorický celibát. A není to «umrtvování těla» zavržením základní hygieny, sebetrýzněním a nemocemi.

Opravdové mnišství je stav spojení indrijemi ne s objekty hmotného světa, ale s Bohem. Je to výsledek zamilovanosti duše, rozvinuté meditativními tréninky, do Boha.

Mnich — jak to slovo chápe Bůh — je člověk, žijící ve stavu trvalé soustředěnosti (alertnosti, připravenosti k činu), pociťující sama sebe ve stavu «totální války» se svými neřestmi a nedostatky. Takový duchovní vojín bojuje také za štěstí svých společníků na duchovní Cestě.

Důležitými atributy mnicha-vojína je vlastnění cely: místnosti nebo domu, kde spí a tráví o samotě s Bohem významnou část svého času, a také možnost odcházet do ústraní kvůli meditativní práci v lůně přírody.

Ještě mnohem důležitější je mít možnost denně celé tělo mýt mýdlem. Čistota těla napomáhá zdraví, svěžesti pocitů a jemnosti emocí.

Také je dobré mít křemíkovou lampu, zvláště pokud žijeme v severských zeměpisných šířkách, — aby bylo možné se opalovat celý rok. Paprsky slunce — nejen ty «živé», ale dokonce i uměle vytvořené, vyrobené člověkem — nám přinášejí zdraví, napomáhají štěstí našich těl i duší.

Mnich ještě pro svůj život bezpodmínečně potřebuje základní duchovní knihy, také přátele-společníky na cestě, a hlavně mu nesmí chybět to úplně nejdůležitější — Bůh jako trvale pociťovaný Učitel, a Rádce, laskavý starostlivý, ale přísný k našim odchýlením od Cesty k Němu, Vesmírný Otec-Matka.

Kritériem úspěchu duchovního mnicha-vojína je zmizení egocentrizmu (projevujícího se urážlivostí, usilováním získat něco «pro sebe») a postupné narůstání pociťování Bohocentrizmu.

Posledně jmenované předpokládá ne intelektuální znalost toho, co je to, prý, Bůh, ale reálné cítění, že On je všude, ve všem, že je Všechno. Pociťování «sebe» při tom mizí: osobní nižší «já» — se účinkem srůstání indrijemi s Bohem — postupně rozpouští v Něm. A to zásadně mění ekologický status člověka, neníliž pravda?

Duchovním adeptům, vášnivě zamilovaným do Tvůrce a neuvažujícím o jiném smyslu svých životů, kromě Splynutí v Lásce s Ním a pomáhání v tom druhým, — dovoluje přenesení do Svého Příbytku, do Sebe. A až se tam ubytují jako duchovní srdce, mohou poprvé reálně obejmout rukama vědomí — svého Hlavního Milovaného.

Následující upevnění Splynutí s Ním dovoluje začít jednat už z Jeho Příbytku a pociťovat sama sebe Jeho Součástí.

A to také je úplná duchovní seberealizace, úplné Osvobození, vyšší Nirvána, završení svojí osobní evoluce jako člověka, úplné poznání Boha, Splynutí s ním v Jedno.