Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

EKOPSYCHOLOGIE/3. Co je to člověk

3. Co je to člověk

3:1. Člověk není tělo. Člověk je shluk energie vědomí (duše), schopný sebeuvědomění, pamatování si, myšlení, přemísťování se, a také degradace.

Vtělení do fyzického těla spočívá v tom, že Bůh spojí duši s tělem, připraveným ke zrození.

Smrt znamená jejich úplné rozdělení.

3:2. Lidé jsou Bohem vtělováni do fyzických těl kvůli tomu, aby absolvovali pravidelné etapy svojí osobní evoluce. Přitom každý disponuje jak značnou svobodou vůle svého evolučního směřování (k Příbytku Tvůrce — nebo také k peklu), tak i svobodou při řešení běžných úkolů a problémů.

Bůh — v aspektu Svatého Ducha — neustále každému předkládá návrhy: jak se stát lepším. Právě v tom je projevení Jeho Lásky-Péče o každého.

«Ostré», «donucující» vměšování Boha do uskutečňování těch či oněch lidských přání je řídkým jevem.

Tak nás Bůh — jako Nejvyšší Pastýř — «pase» na povrchu planety Země — jako na Své «pastvině». On je zainteresován na tom, abychom se rozvíjeli Jemu potřebným směrem: konkrétně se musíme stát Dokonalými Dušemi a vlít se do Něho v Jeho Příbytku, obohatit Ho sami sebou.

Ale jestliže někdo svůj pozemský život nežije tak, jak je pro Něho prospěšné, působí tomu člověku bolest prostřednictvím nemocí nebo dalších neštěstí. V důsledku toho se někdo zamyslí a napraví se. Ale jiní se jenom rozčilují a, bohužel, degradují ještě větší rychlostí.

Tak se v důsledku lidmi realizované svobody vůle — uskutečňuje «přirozený výběr» mezi dušemi vtělenými Bohem.

Ty nejlepší On poté bere do Svého Příbytku, ti dobří se dostávají na nějaký čas do ráje a potom se znovu vtělují v příznivých podmínkách pro pokračování rozvoje; a příbytkem těch horších je peklo, odkud je některým přesto poskytována možnost vtělit se ještě jednou; ale ti úplně nejhorší, v očích Boha beznadějní, se rozpadají, jsou zničeni navždy (z toho pocházejí folklórní představy o «gehenně ohnivé» a «pekelném ohni, spalujícím hříšníky»).

3:3. Člověk si musí uvědomit sama sebe ne jako tělo nebo rozum, ale vtělenou duši (vědomí): jenom z této pozice je možné správné pochopení toho, jak žít na Zemi.

Typický literární obrat: «moje duše», «jeho (její) duše», «naše (jejich) duše» není správný. Pochopme, že já — jsem právě duše.

3:4. Lidé všech národností a ras, a také obou pohlaví jsou si rovni před Bohem a mezi sebou; podstatné jsou jiné rozdíly: ve věku duší a ve stupni rozvoje těch či oněch kladných nebo záporných vlastností v nich.

Základní principy duchovního vzestupu jsou také stejné pro všechny lidi, nezávisle na pohlaví, národnosti a dalších podobných vlastnostech; ale metody duchovní práce se musejí lišit v závislosti: a) na věku v daném vtělení, b) na psychogenetickém věku (věku duše), c) na etické a intelektuální úrovni rozvoje v daném čase, d) na tom, jaká část duchovní Cesty už byla absolvována.

3:5. Perspektivním úkolem každého člověka je poznat Boha ve všech Jeho aspektech a Projeveních a po dosažení duchovní Dokonalosti vejít do Splynutí s Tvůrcem v Jeho Příbytku, aby poté mohl pokračovat — už odtud — v účasti na Vesmírném Evolučním Procesu a konkrétně pomáhat vtěleným bytostem.

Ale začínat je třeba intelektuálním rozvíjením a etickou přeměnou sama sebe.