Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Rub světa hmoty/Bílá Plachetnice Nikifora

Bílá Plachetnice Nikifora

Už dlouho nás zval «na návštěvu» Nikifor. Jeho pracovní prostranství se rozkládalo v lese, nedaleko od míst Davida a Sarkara, kde jsme už pracovali.

Od té samé chvíle, kdy jsem si poprvé přečetla o Nikiforovi, jsem si zapamatovala Bílou Plachetnici, která připlouvala v pravý čas na pravé místo za člověkem, hledajícím a volajícím Boha.

Jak by bylo skvělé, sdílela jsem Vladimírovy myšlenky, pokud bychom měli takovou možnost i v naší době: připlouvat k potřebnému břehu, abychom s sebou mohli vzít každého důstojného potencionálního žáka! Vladimír by byl také rád. Ale chápali jsme, že v současnosti taková možnost — svobodně křižovat mořská prostranství, jako to dělal Nikifor, — neexistuje…

Šli jsme po lesní cestě, ale najednou jsme byli donuceni se zastavit před překážkou v podobě velké kaluže, kterou bylo nutné obejít, a přitom zajít trochu hlouběji do lesa.

Když Vladimír zahnul doprava, najednou se zasmál, obrátil se ke mně, a říká:

— Nikifor prosí za odpuštění za tu louži!…

Přidala jsem se k jeho smíchu: to je dobré — Bůh prosí za odpuštění!

To byl první Nikiforův žert. Potom budu vyprávět o druhém.

Hned jsme ale pochopili «skrytý význam» té kaluže: když jsme ji obešli, narazili jsme na velké borůvkové keře, úplně pokryté velkými chutnými plody, na kterých jsme si s potěšením smlsli.

Ušli jsme ještě kousek do hloubky lesa a ocitli jsme se na velice útulné mýtince, obklopené vysokými borovicemi a smrky. Tady se nacházelo místo síly, na kterém bylo možné uvidět tu Plachetnici… Zlehka se pohupovala na vlnách, jakoby v mlžném oparu, v něžně bílém Božském Světle Nikifora…

— Jsme u Nikifora, — promluvil Vladimír, když jsme se posadili na kmen spadlého stromu. — Tady je lehké procítit, co měl na mysli don Juan, když říkal, že místa síly jsou jakési díry z jedněch prostorových dimenzí do druhých. Tady je zrovna velice zřetelný, živý příklad takové «díry».

Pokud se postavíme na okraj tohoto místa síly, snadno se «propadáme» vědomími do eonu Prvotního Bráhmanického Světla.

A navíc, pokud se «propadáme» v této jakési studni ještě hlouběji, pak tam nacházíme Oceán Božského Světla-Ohně.

Když se odtamtud podíváme nahoru, vidíme zatvrdliny kosmických energií, které vytvářejí hmotu vody a pevniny.

Ještě si můžeme připomenout téma vektorů škály mnohorozměrnosti — nebo «škály emanací», jak říkal don Juan. Natáhneme takový vektor od hmoty vlastních těl a materiálního světa, který je obklopuje — až do toho Světla-Ohně. A teď můžeme do Něho «sjet» — jako po namaštěné tyči — okamžitě překonat celou «škálu emanací».

A odtud — z hlubiny — natahujeme ruce vědomí ke svému tělu: abychom ho přetvořili, a pokud je to nutné, i poléčili.

Vždyť právě, když splyneme s Oceánem Božského Světla-Ohně, staneme se natolik kolosálně ohromnými — v porovnání s našimi maličkými těly, která jsou jako sotva postřehnutelné tečky, pokud se díváme z hlubin Oceánu, z Jeho gigantičnosti, — proč tedy nepůsobit na ta těla Sílou Oceánu?…

… Ano, tahle Plachetnice se mi líbila! Líbilo se mi potápět se do Oceánu Vědomí Nikifora a stávat se Jím! Ale najít svoje materiální tělíčko se mi dlouho nedařilo: tak vypadalo nicotně maličké…

Seděla jsem na kládě a odpočívala, když Vladimír znovu začal mluvit a řekl, že je tu ještě Adler:

— On říká, že bychom měli promyslet tento nápad: vybudovat 'Středisko psychické autoregulace a duchovního srdce' na bázi té organizace, kde budeš pracovat. Organizovat práci bude třeba tak, aby lidé z dalších zemí k tobě mohli svobodně přijíždět se učit. Ale to je zatím, říká On, jenom varianta vývoje událostí.

… Dlouho jsme seděli potichu a kochali se pobytem v Nikiforovi. Potom jsme se začali chystat domů.

— Nikifor říká, že nás znovu čeká na Jeho pracovním prostranství za tři dni, — oznámil Vladimír.

* * *

Nicméně za tři dni nás Vladimír vedl pěšky městskými ulicemi na místa síly, nacházející se v hranicích města. Bylo vidět, že úplně zapomněl na Nikiforův návrh…

Ale já jsem si pamatovala. A řekla jsem mu to cestou.

Vladimír se přiznal, že udělal chybu.

Ale ušli jsme pouze pár desítek metrů, a on se najednou zastavil a vykřikl:

— Stop! Nikifor je tady!

Když prozkoumal situaci, zjistil, že jsme se ocitli ještě na jednom místě síly Nikifora, o kterém on dříve nevěděl!

Nikifor se smál spolu s námi! To On na nás tenhle žert nachystal! Vždyť my jsme se skutečně ocitli za tři dni na Jeho pracovním prostranství. Jenom ale — na druhém!

… Dalo se tady velice zdařile pracovat se všemi segmenty a stavět z každého z nich vlastní Mahádubl…