Rub světa hmoty/Omlazující Božský Vítr Lorenze Byrona
Omlazující Božský Vítr
Lorenze Byrona
Toto místo síly se rozkládalo u samého okraje vody.
Byl odliv. Stáli jsme písku, dosud mokrém, a vpředu se rozprostíralo nekonečné modré moře…
Vladimír oznámil, že je teď s námi Lorenz Byron, a o něco později dodal, že se připojil i Konrád Lorenz. Oni mají stejná jména, a protože nás ještě k tomu i vítali na stejném místě síly, Vladimír je pro jednoduchost nazýval prostě Lorencové.
Uložili mi, abych se zpočátku stala Mahádublem — a potom pokračovala v očišťování těla Rukou Mahádublu.
Začala jsem to dělat — když najednou slyším komentář přicházejícího Vladimíra:
— To zatemnění je už na jiném místě… Pohybuje se… Je to běsík!
Ještěže mě pevně držel Svýma Rukama Lorenz Byron, jinak bych určitě na místě upadla — ve všech významech toho slova!
Ale nedovolili mi vrátit se do včerejšího emočního stavu.
Vzpomněla jsem si na informaci z Vladimírových knih, kdo jsou to běsové: že to jsou duše malých zvířat, jsou zcela živí, a proto je s nimi možné rozmlouvat v řeči myšlenek, a dokonce je poprosit, aby opustili tělo a přestěhovali se na jiné místo.
Právě to samé, ihned vzápětí za těmi mými myšlenkami, zopakoval i Vladimír.
Neztrácela jsem čas zbytečným přemýšlením, obrátila jsem se ke svému «přivtělenci», a navrhla mu, aby se přestěhoval na sympatický trs rákosí, který jsem uviděla v moři padesát metrů od břehu. Mluvila jsem s ním laskavě, vždyť mi ho poslal Bůh! Ale na konci monologu jsem ho přece jenom varovala, že ho nenechám na pokoji a budu ho bez konce zaplavovat Světlem, až mu z toho bude nepříjemně…
— Ó! Chlapík! — slyším najednou. To mluvil Vladimír. — Běsík utekl!
Jaké ohromné ulehčení jsem zažívala! Z duše mi spadla ohromná tíha! A srdce se znovu začalo plnit světlem a radostí!
— Lorenz Byron navrhuje, abys Ho pocítila jako Omlazující Božský Vítr, naplnila se jím, dovolila Mu vanout skrz tělo, a očišťovat!
Zavřela jsem oči a vystavila jsem se Mu, rozpřáhla jsem ruce těla, i duše! Nejnovější maličké vítězství!
A živý Božský Vítr mi vál do tváře, procházel skrz tělo, hrál si s vlasy, líbal na rty!
— Lorenz Byron říká, že ses teď stala hodnou toho, aby ses umyla tím Jeho Větrem-Světlem! — tlumočil Vladimír.
Když se na mě podíval za nějaký čas, znovu se usmál a dodal, že se můj obličej také každý den přeměňuje, získává stále větší něžnost, — v důsledku takových vztahů s Božskými Muži!
Tenhle Vítr jsem si zapamatovala. Ještě nejednou prolétal skrze mě, zaplňoval mě ranní svěžestí a Sílou: Sílou — velice cílevědomou, Sílou — Svobody! Někdy dokonce, když jsem byla doma ve svém pokoji, jsem začínala slyšet svištění tohoto větru ve svých uších…
… Ale čekal nás už Manuel na Jeho místě síly — na tom samém, na kterém jsem už byla minulého jara. Momentálně se teď připojil k Lorencům, a připomínal, že je čas vydat se k Němu.
Kniha v PDF
