Rub světa hmoty/Tak přece: David… je moje máma nebo…?
Tak přece:
David… je moje máma nebo…?
Tento den jsme s Vladimírem zamířili do lesa — «na návštěvu» k Davidu Copperfieldovi a Sarkarovi.
Radost a neklid se ve mně smísily: vždyť jsem na tohle setkání trpělivě čekala od té chvíle, kdy David oznámil, že jsem — v jakémsi smyslu — Jeho dcera…
Nechtěla jsem být dotěrná, ale když už On jednou něco takového řekl, pak moje «dotírání» bylo, myslím, pro všechny zcela očekávané, dokonce možná i vykalkulované (Jimi)…
… Jakmile jsme z osady došli k lesu, Vladimír mi oznámil, že nás David už vítá. I když k Jeho místu síly bylo ještě třeba jít kolem dvou kilometrů. Dál už jsme šli v Něm, v Jeho Vědomí, a užívali si Jeho Blaženosti.
A přibližně za půl hodiny jsme se ocitli… v Jeho Obličeji!
Toto místo síly bylo nevelké — ve srovnání s těmi ostatními, co jsme znali. Rozkládalo se na lesní cestičce, kterou právě v tom místě protínal potok.
Vladimír začal komentovat, jak se David raduje, usmívá, objímá mě. Ano, mě… prosycovala Jeho Něžnost!…
«Jak by bylo skvělé uvidět Ho tady tak, jak jsem Ho viděla v televizi!» — napadlo mě. A v té chvíli jsem uviděla Jeho téměř materiální podobu: vlnité černé vlasy, bílou košili, černé džínsy. Jako vždy se oslnivě usmíval!
Ale chápala jsem, že to ještě nebylo všechno, co bych mohla zažívat. Například mi Vladimír říkal, že prý právě teď David hladí moje tělo, — a nakolik živě prý to pociťuji? Začala jsem chápat, že mým schopnostem vidět a pociťovat nehmotné — zatím ještě chybí praxe.
Zato se mi velice dobře dařilo rozplývat se v Něm!
— David říká, — začal Vladimír tlumočit Jeho slova, — že by tě rád nosil po celé Zemi na Svých Rukách… Ale přitom On chápe, že ty nejsi jen prostě Táňa, ale také i Guru Nanak-2: jeden z velice důstojných, i když ještě ne Božských Guru… A úplná realizace tvých možností se uskuteční prostřednictvím dekomprimace kundalíní a podle míry dalšího růstu silového potenciálu duše.
To znamená, že v započatých tendencích naší práce musíme pokračovat. Ale je třeba, aby ses zpočátku realizovala jako Guru Nanak-2, a až potom — jako Taťána.
Takže, teď bys měla pozvolna vejít do obrazu Nanaka, pocítit se jím. A pak, říká David, si vy budete skoro rovni s Ním.
… Při poslední frázi se mi zdálo, že jsem se dostala do pohádky. To je takový žert? Učitelé rádi žertují, to už znám! Ale… nějak jsem v těch intonacích žertovný tón nepociťovala.
Já koneckonců umím skvěle létat… ve snu. A dokonce jsem musela i nějak procházet zdí… — také ve snu. A ještě nás učil Satja Sáí — na jednom z Jeho pracovních prostranství — «propadávat skrz zemi» — v Jeho prostorové dimenzi… V tom blaženém Světle bylo možné snadno létat s pomocí rukou-křídel — a rozplývat se… Ale vždyť my teď mluvíme o možnostech ve světě prakriti!
Vzpomněla jsem si, jak se David při Svých veřejných vystoupeních vyptával dívek: jestli ve snu nelétají — před tím, nežli je vzal do náruče a vznesl se v levitaci pod strop sálu.
Jaká škoda, že jsem tam nebyla!
Ale přece: být skoro jako David — to konkrétně, domnívám se, znamená ovládat právě takové schopnosti, jaké má On… Zeptala jsem se ještě jednou, jestli jsem se nepřeslechla:
— S Davidem? Skoro rovni — s Davidem!?
— Ano.
Vladimír byl nevzrušený, jako by se to podle něho rozumělo samo sebou. Také se radoval z toho, co uslyšel od Davida, ale… nedivil se. Ale pro mě to bylo srovnatelné s tím, jako říci koťátku, že je — lev!
— Mluvíme o té úrovni evolučního vývoje, — pokračoval Vladimír, — které jsi dosáhla ve svém minulém vtělení. Je to podle Boha velice úctyhodná úroveň rozvoje!
Proto se teď musíš snažit, aby ses naučila pociťovat se Nanakem…
Vladimír se zabral do pozorování mě v mém minulém vtělení:
— Měla jsi tělo «podsadité», dobře živené, ale ne tlusté, bez vystouplého břicha. Dominovalo ohromné duchovní srdce. Klid vědomí byl mocný a stabilní.
Když si na to dobře vzpomeneš a naučíš se žít v tomto stavu — bude to velkým krokem k úplnému Vítězství!
To znamená, bude třeba sloučit tento potenciál — s novými etapami rozvoje, které si teď osvojuješ.
… Mlčky jsem se divila, pokoušela jsem se obsáhnout myslí tuhle novou «ohromující» informaci.
Dokonce jsem ani nevěděla, čeho se na začátku «chytit» myšlenkami, na co se zeptat? A vtom jsem si vzpomněla na svou počáteční otázku, se kterou jsem se chtěla obrátit na Davida.
Zpočátku jsem se pokoušela zeptat se sama. Ale buď se mi nepodařilo uslyšet odpověď, nebo mi On neodpovídal, a naznačoval tím, že to, na co se ptám, není podstatné.
V té době začal Vladimír popisovat to, co viděl:
David ukazuje rukou na tvůj střední meridián… kvůli čemu… Co tím myslíš, Davide? On říká: musíš se snažit udržovat střední meridián vždy otevřený, Aby Božští Učitelé do něho mohli s potěšením vcházet — až do tvého obličeje, až do očí. Ještě říká, že teď máme jít dál. Na zpáteční cestě ještě budeme mít dost příležitosti s Ním podiskutovat. Ačkoliv On «půjde» s námi — a bude možné se s Ním cestou kontaktovat na jakémkoliv místě.
— A co když budu na Davida «dotírat» otázkami s pomocí Vladimíra: nebude to tak přece jen spolehlivější?
— Pojďme na to! Ačkoliv můžeš i sama.
— Ano, já… jsem se chtěla zeptat na všechno o «dceři»…
— To jsi přece už pochopila: není to dcera v materiálním smyslu, — odpověděl Vladimír. — Existují prostě lidé, kteří už došli na velice blízkou vzdálenost k Bohu — v kvalitě duše a pochopitelně i v rozměrech. Oni jsou Bohu tak drazí, že On vyjadřuje Svou Lásku právě takovými slovy.
Ty se ale přesto chceš ještě jednou přeptat, jestli jsi nebyla na fyzické úrovni Jeho dcerou?… Ale David neodpovídá, směje se — a objímá tě. Musíš pochopit, že materiální příbuznost — nemá význam.
— Ano, to chápu, — zrozpačitěla jsem. — Samozřejmě to není principiálně důležité. Prostě jsem jen zvědavá…
— Zvědavost je v dané situaci zcela přiměřená. Ale fyzické příbuzenství nemá skutečně žádný význam!
— Ano, samozřejmě… Ale já si stále vzpomínám na svoji emocionální reakci, když jsi mi předal ta Davidova slova…
Vždyť jakou podivuhodnou «souhrou náhod» bylo, že v těch letech, kdy jsem se poprvé dozvěděla o tom, Kým On ve skutečnosti je, On, už zakrátko — poprvé — přijel se Svým vystoupením do naší země! A mně se povedlo se tam dostat!
Škoda jen, že jsem se tehdy nerozhodla k Němu přijít, ačkoliv udělat to, jak mi říkali, bylo úplně snadné.
Potom se mi o Něm často zdálo…
— Ano, všechno tohle je velmi dobré, — pokračoval Vladimír. — Doplnilo to tvoji lásku k Němu.
Ale přílišnou zvědavost, zaměřenou na fyzická těla, a ne na to, co napomáhá našemu dalšímu vzestupu, není nutné v sobě podněcovat.
Pociťuj se prostě dcerou Boha — uvědomuj si: «já přistupuji k úplné Seberealizaci!»…
V souvislosti s tím: Ježíš o sobě také mluvil, jako o Synu Božím, ale tady měl na mysli něco jiného: Mesiáš, vycházející z Boha, jakoby zrozený Bohem Na Zemi.
Ale v našem rozhovoru teď používáme ten samý termín v trochu jiném významu: pro označení stavu «přiblíženosti ke Splynutí s Tvůrcem». Tuto etapu rozvoje je ještě možné nazvat vrůstáním do Boha. Ta u tebe teď začala: už umíš vcházet do splynutí jak se Svatými Duchy, tak i s Prvotním Vědomím v Jeho Příbytku, ale jsou to zatím jen krátké epizody. Ony se — podle míry vynaložení dalších úsilí — budou stávat stále snadnějšími a delšími. Právě tak se uskutečňuje postupné vrůstání.
Zároveň zdůrazňuji, že v žádném případě nelze chápat termíny splynutí a vrůstání, jako označující nějaké okamžité akty! Ale vždyť takový názor rozsévají někteří pseudoguru! Ne: nejsou to okamžité akty! Ale — dlouhotrvající proces postupné přeměny sama sebe. «Ztráta lidské formy» — to je jedna ze stránek procesu vrůstání do Boha. Přičemž — nezbytná!
Disponování správně zaměřenou a intenzívní snaživostí umožňuje postupovat dále na vyšších stupních duchovní Cesty! — pokračoval v úvaze Vladimír. Jestliže začneš relaxovat a řekneš si, že, totiž, já už jsem dosáhla všeho, čeho jsem mohla dosáhnout, a nic víc už nepotřebuji, — pak vznikne přerušení, které nevyhnutelně povede k pádu z výšek už dosažených…
Dokonalosti se dosahuje, jenom pokud ustavičně houževnatě a neoblomně postupuješ vpřed!
A pro to je potřebná, především, naše láska ke Konečnému Cíli! Pokud takovou lásku nemáme — k čemu tedy vynakládat úsilí? Radši si půjdu vypít pivo, podívám se na televizi a popovídám si s kamarády… o principech duchovního zdokonalování…
… Mlčela jsem a poslouchala. No co, když nejsem dcera — v přímém smyslu toho slova, znamená to, že to tak je. Skoro jsem se s tím smířila. Alespoň se teď nebudu trápit: jak mám sloučit dvě varianty vztahu k Němu: jako k mámě — a jako k Představiteli Tvůrce.
Kniha v PDF
