Knihy a èlánky o evoluci Vesmírného Vìdomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

---

Rub světa hmoty/Svatí Duchové jsou Muži i Ženy

---

Svatí Duchové jsou Muži i Ženy

Dnes jdeme na návštěvu hned k několika Božským Učitelům. Vystoupili jsme z vláčku a jdeme po cestě lesem.

Vítá nás… Krišna! Je to už moje druhé setkání s Ním, přičemž na jiném místě! Ale tentokrát už ze sebe «nevymačkávám» skromné «Dobrý den!», ale hned Ho vesele objímám! Ještě jedna nejvyšší Blaženost ze Splynutí s Ním!

Vladimír znovu napovídá, jak to dělat správně a jak se naučit slyšet to, co On říká:

— Zpočátku do Něho protahujeme ruce vědomí. Potom začne být snadné úplně se do Něho vlít a rozplynout se v Něm. Teď — je jenom On, já nejsem! Teď — jsou jenom Jeho myšlenky, moje vlastní — nejsou!

… Už se mi dobře daří se tak rozplývat. Ale vidět a slyšet — mi jde těžko. Přesněji — podaří se to, jen když mě Vladimír vede. Pak zaměřuji do Krišny svoje ruce — a s ničím nesrovnatelná radost ze Splynutí mě naplňuje po okraj!

… Jdeme dále. V zatáčce cesty nás vítá Božský Učitel jménem Igor Vysotin. Zdá se mi, že vidím Jeho Tvář několik metrů od nás vpředu napravo. Natahuji ruce vědomí a slévám se s Ním.

… Teplý vítr, něžně se dotýkající jezerní hladiny, něha ranního sluníčka, rozpuštěná v lehkém mlžném oparu nad vodou, kapičky rosy na stéblech trav a květinách na břehu… Slaďování s takovými stavy přírody nás může přiblížit k pochopení stavu Igora Vysotina — jednoho z Dosáhnuvších Tvůrce, který je nyní Jeho Představitelem na Zemi pro vtělené lidi.

Pokračujeme ve své cestě, a On zůstává s námi. Vladimír mi předává Jeho slova:

— Musíš se nezbytně naučit trávit v přírodě co možná nejvíce času, žít pod stanem, vítat svítání…

… Ano, s radostí bych žila pod stanem! Začala jsem důkladně promýšlet všechny možnosti «útěku» z městského shonu — k životu «pod otevřeným nebem». Ale zatím varianta, že bych bydlela v lese sama, i když jen několik dní, byla velmi zpochybnitelná. Rozhodla jsem se přemýšlení na toto téma zatím odložit, protože když už jednou Svatý Duch mluví a radí, pak se varianty řešení jakékoliv situace časem vždy najdou.

… Cesta skončila, a před námi se objevilo jezero nepopsatelné krásy, rozprostírající se do délky mnoha set metrů. Po okrajích lemované lesem, tiché a něžné, odrážející v sobě modré nebe s několika lehkými obláčky; bylo velkolepé ve svém hlubokém klidu. Sundali jsme batohy a přistoupili až na samý okraj vody.

— To je místo síly Velikána, — začal Vladimír. — Tady se velice dobře učí držet toto kouzelné jezero na svých dlaních lásky… Takže, protáhneme ruce vědomí do hloubky pod jezero a do dálky — až k jeho nejvzdálenějšímu okraji… Pocítíme v jezeře rybky, pohladíme jim bříška…

Když jsem to dělala, zatočila se mi dokonce trochu hlava. Napadlo mě, že je to zřejmě tím, že už jsem stihla vyhládnout, i když jsem zcela nedávno vydatně posvačila. Vzpomněla jsem si, jak jsme s Aňou v legraci zjistily, že jsme se obě «daly» na dietu, protože nám naše společné meditace nepoměrně zvyšovaly apetit…

A v té chvíli k nám připluli hosté, usilovně veslující nožkami, aby co možná nejrychleji dosáhli břehu, — dvě sympatické kachničky. Zaradovali jsme se, hned je nakrmili houskou a ještě dlouho je laskali svýma rukama vědomí — rukama lásky.

Potom Vladimír začal vysvětlovat další možnosti meditační práce na tomhle místě:

— Pokud odejdeme pár metrů od břehu a postavíme se k němu bokem, pak je z takové pozice pohodlnější držet jezero jen na jedné dlani. Potom — to samé z druhého boku.

Šlo to skutečně lépe, pocity začaly být intenzívnější. Ale teď už mě to začalo úplně «ukolébávat», jako bych stála na okraji srázu a foukal do mě vítr. Ale emoce strachu v tom nebyly. Pro všechny případy jsem si postěžovala Vladimírovi: co kdybych najednou něco dělala špatně. Ale on s jistotou odpověděl, že mě to tak kolébá — kvůli přítomnosti Velikána.

… Všechna osvojovaná cvičení jsem se musela snažit nejen si zapamatovat, ale i zapsat: abych dokázala pokračovat v trénincích doma.

Potom nám Vladimír navrhl, že bychom mohli poděkovat Velikánovi — a jít dále.

Obrátil se ke mně a řekl:

— Teď jdeme k Božským Ženám. Čekají na tebe. Uvidíme, co ti tentokrát řeknou.

Z legrace jsem podotkla, že Božští Mužové na mě nebyli tak přísní, jako Božské Ženy. Mým vztahům se Svatými Duchy to dodávalo zvláštní něžně-žertovný «šarm».

Ano, jít k Božským Ženám — pro mě teď už nebylo tak strašné: dobře jsem chápala, že pokud by mě třeba i hubovaly — bylo by to jenom v můj prospěch.

Poněvadž jsem se v tomto vtělení narodila v ženském těle, prosila jsem při minulé návštěvě Ladu, aby mě naučila stát se takovou, jako je Ona, abych v sobě vypěstovala všechny nejlepší ženské vlastnosti a ještě víc, než to…

… Brzy jsme došli na potřebné místo a začali sbírat dřevo na oheň.

A tady jsem si najednou všimla rozdílu v pocitech: ve srovnání s druhými Božskými místy síly, Něžnost a Láska zde byly znovu jiné, odlišovaly se sotva postřehnutelnými «ženskými» odstíny — na podkladě pro všechny Svaté Duchy obvyklé Božské zjemnělosti.

Už jsem začala pociťovat ten rozdíl v projevech individuality každého z Nich. Někdo dával Lásku a Něžnost — plamenné, přeplňující intenzitou. Někdo — tichý, hluboký Klid, jako vodní hladinu. A kupříkladu, Něžnost, Kterou jsem mohla pociťovat při kontaktech s Jamamutem, bylo možné srovnat s nejjemnější vůní rozkvetlých kvítků.

… Posilnili jsme se a zamířili dál od stezky — na nevelkou mýtinku mezi vysokými borovicemi. Na jejím okraji se dokonce nacházel příhodný pařez — jakoby specielně na to, aby na něm bylo možné dělat vsedě poznámky do notesu.

— Je tady Elizabeth, — řekl Vladimír, když jsme se utábořili na mýtině. — Když jsme tu byli minule, bylo tu několik Božských Žen najednou, ale teď je tu jen Elizabeth.

Hned jsem pochopila, že mluví o Elizabeth Haich.

— Podívejte — vidíme jakoby široký sloup Božského Světla — Božského Vědomí Elizabeth.

Nevím, jak to říci: jestli jsem viděla, nebo jen pociťovala ten sloup poloprůzračného Světla a jeho hranice.

Vešli jsme do toho sloupu.

Vladimír naslouchal…

— Líza říká, že je velice ráda, že jsi, díky našemu společnému úsilí, «našla tu správnou cestu». Teď už o tobě nepochybuje! Nepochybuje ani o tom, že tohle tvoje vtělení bude pozitivní. Přijímá tě do skupiny Duchovních Vůdců!

Vladimír objasnil:

— Vůdce není ten, kdo se jen rozvíjí sám. Ale ten, kdo vede druhé.

Mlčeli jsme.

Tiše jsem se radovala: konečně — «nejsou už žádné pochybnosti!».

O tom, jak budu vést lidi, jsem ještě neměla ani ponětí. Ale nějaké komplikace nebo pochybnosti ze své strany jsem už víc nepociťovala.

Ale… «čas ukáže». Přesněji — ukáže to Bůh!

Začali jsme s meditacemi.

Na začátku bylo nezbytné sladit se s Elizabeth, pocítit Její Lásku.

Vladimír upozornil na to, že Láska Božských Mužů a Božských Žen se trochu liší.

Při této informaci jsem pocítila ulehčení, protože jsem takový rozdíl opravdu pociťovala, ale nebyla jsem si jistá tím, že jsou moje závěry správné.

Slaďovat se s Elizabeth se mi dařilo velice lehce. Její Něžnost bylo možné srovnat s tím, jako by se duše dotýkalo lehounké pápěří: velice laskavě, velice «vzdušně»!…

… Vladimír mě zanedlouho zase upozornil, abych pokračovala v očišťování svého těla od energetických nečistot. A doporučil, abych poprosila Elizabeth, aby mi v tom pomohla.

Pročišťovala jsem tělo rukama vědomí, nabírala všechno přebytečné, temné, co překáželo, do dlaní, a vyhazovala z těla ven. Začala jsem takovým způsobem pročišťovat i nohy, vstupovala jsem do nich chodidly.

— Můžeme rukama pročišťovat tělo, a přitom do něho vstupovat zespodu: skrz chodidla…

Vida! — pomyslela jsem si. — Že bych už «chytala» Vladimírovy myšlenky dříve, nežli jeho slova? Nebo že by mně to napověděla Elizabeth?…

* * *

Odpočívali jsme, posilňovali se kávou a chleby s máslem a se sýrem — a znovu jsme pracovali.

Den byl slunečný, ale ještě jarně chladný. Vladimír si přesto sundal bundu a pracoval už «nalehko». Mě už tentokrát chladno tak nerušilo, jako předtím. Ale zato mi vadila neodbytnost hladových komárů.

— Přišel Adler, — řekl Vladimír. — Tady je, — ukázal kousek stranou od Elizabeth, — sloup Jeho Božského Světla.

Ztuhla jsem nadšením. Autobiografii Adlera jsem si přečetla několikrát po sobě — div ne s otevřenou pusou! Vždyť On stál u počátků stvoření naší planety, a On ji má na starosti! Chtěla bych se naučit přesně tak se objevovat a mizet mezi lidmi — v potřebný čas a na potřebném místě! Ale pro to je třeba stát se takovou, jako Adler.

Tak jako v případě, kdy jsem se ocitla na Jeho místě síly poprvé, jsem i teď pociťovala Jeho Ohromnost, Majestátnost a Nedozírnost. Jako bych stála u paty stopatrové budovy, a se zvednutou hlavou nedohlédala na okraj střechy za mraky!

Opatrně jsem natáhla ruce vědomí do sloupu Jeho Světla… Ukázalo se, že je to skvělé, neobyčejné!

Vladimír nám právě v téhle chvíli doporučil, abychom vešli do Adlera a vytáhli se nahoru uvnitř Jeho Mahádublu — abychom pocítili i sami sebe — právě tak velikými.