Knihy a èlánky o evoluci Vesmírného Vìdomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Rub světa hmoty/«Teorie čurání»

«Teorie čurání»

Před zastávkou mě Vladimír najednou upozornil na to, že … málo čurám. Všichni ostatní chodí kvůli tomu do křoví dost často, ale já, prý, — skoro nikdy. A při té příležitosti mi k tomu přednesl celou přednášku a nařídil, abych si ji tak i zapsala: «Teorie čurání».

Čurání rozdělujeme na:

Obligátní (to jest, nezbytná) a fakultativní (nikoli nezbytná pro všechny současně, individuální).

Obligátní čurání se vykonávají před začátkem meditační práce nebo, například, před delší cestou, a před spaním. Skrupulózní vykonávání obligátních čurání učí člověka žít podle principu «je třeba!», a ne podle principu «chci! nebo nechci!» Duchovní Vojín musí žít jenom podle principu «je třeba!». Kdo nezvládl správnou praxi čurání — o tom není možné říci, že se už naučil správně značit svou životní cestu.

Nevyprázdněný močový měchýř odtahuje indrije vědomí, působí podobně jako nepohodlné oblečení, které škrtí tělo. A nemůžeme pociťovat svobodu a plnocenně milovat Boha, pokud nebudeme včas čurat, v souhlasu s uvedeným pravidlem!

Všechno tohle pronášel s lehkým žertovným patosem, a udržoval přitom vážný výraz tváře. A všichni ostatní naslouchali a rozšiřovali se z anáhat nadšením.

Jakékoliv vzájemné vztahy mezi základními členy Vladimírovy skupiny vždy probíhaly právě na takovém emocionálním podkladu — otevřeném, něžně milujícím, prosyceném nevtíravou péčí jednoho o druhého, a teď — i o mě.

Oni také vždy hodně žertovali a smáli se — bez ohledu na drsné životní podmínky jak z materiálního, tak i z politického hlediska.

Vyprávěli mi, že jedním z témat Vladimírových žertů v minulých létech často byly, jak to nazýval, «hry na náboženství» dospělých lidí — v těch jakoby «duchovních» školách, kde je opravdová práce, kterou od nás očekává Bůh, zaměňována přidělováním zvláštních manter a nových cizokrajných jmen, kde nosí speciální «mnišské» oděvy nebo účesy.

Smál se tomu všemu a začal sám sebe před nejbližšími přáteli nazývat — Murkou: v souhlase s jím vymyšlenou «mantrou kočičí blaženosti» «Murk!».

Káťa jednou ve smíchu řekla, že se to jméno k němu velice hodí: on také přece Murka je. Vždyť, ať je jakkoliv těžko, on jen několikrát «murkne», aby očistil a vyrovnal bioenergie uvnitř těla a kokonu, — a noří se vědomím do Vědomí Boha. A tam je Blaženost. A tu Blaženost on dává druhým.

Bůh je v něm, a on je v Bohu. On to realizoval.

* * *

Za nějaký okamžik jsem začala cítit, že se moje hlava brzy rozskočí, dokonce i pohybovat s ní začalo být bolestivé. V té chvíli jsem se začala obviňovat za to, že jsem tak špatně pracovala a že jsem vůbec dokázala za tak krátký čas současného vtělení natolik neodpustitelně sama sebe zanedbat!

Ale přišel Vladimír a začal vysvětlovat, že po takových léčivých trénincích, jako byl dnešní, se existující problémy zpočátku mohou zhoršovat — předtím, nežli zmizí.

Potvrdila jsem mu, že mě bolí hlava a ulehčeně jsem si oddechla: to znamená, že je to zřejmě pozitivní příznak.

Večer pro mě bylo velmi těžké usnout kvůli bolení hlavy, a také kvůli přání okamžitě a maximálně vyčistit svoji «vrchní bublinu vnímání». A momentálně to nejlepší, co jsem ze svého pohledu mohla udělat, bylo… kát se. Přebírala jsem znovu v paměti všechny urážky, jak vlastní, tak i způsobené druhým, všechny svoje požadavky a obvinění, všechna ta přání, která byla zaměřena proti principu Lásky a přiměřeně k tomu přinesla jenom bolest a rozčarování. Pokoušela jsem se znovu a znovu procházet těmito situacemi, teď už ve správném emocionálním stavu… Potom jsem začala znovu pročítat knihy, pokoušela jsem se mluvit se Svatým Duchem, zaposlouchávat se do Jeho odpovědí — do té doby, dokud jsem se necítila úplně vysílená. A až pak jsem usnula.