Rub světa hmoty/Všichni by měli studovat etické Učení Boha!
Všichni by měli studovat
etické Učení Boha!
Vladimír se na chvíli odmlčel, a potom znovu začal mluvit:
— V žádném případě nelze ignorovat Boží přikázání! Naopak, jakákoliv duchovní práce musí začínat právě tím.
Všechna ta různě velká seskupení, která sama sebe nazývají duchovními, ale ve kterých se učí pouze psychoenergetice, a jejichž vůdcové se sami občas jeví z etického pohledu jako mrzáci, — ti všichni rozvoji svých žáků jenom škodí!
Co se týká naší konkrétní činnosti, my jsme přece vytvořili všechno nezbytné, aby všichni adepti mohli studovat nezbytné materiály: vydali jsme knihy, dokonce jsme je i opatřili příslušnými foto- a video-ilustracemi.
Ale… přesto se objevují takoví, kdo i za těchto podmínek ignorují Boží Slova, ačkoliv četli knihy, poslouchali přednášky a dívali se na filmy…
O jednom takovém případu jsem už kdysi vyprávěl. Tehdy — bylo to už velmi dávno — se úspěšně meditující výborný chlapec po půl roce po skončení cvičení dostal do situace, kdy mu jeho bývalí kamarádi odmítali vrátit peníze.
Jak navrhoval, abychom v takových případech postupovali, Ježíš?…
No, ale právě tenhle chlapec se rozhodl bojovat a «zasekl se» ve vlastních hrubých emocích, rozzuřil ty, kdo mu dlužili, a sám se začal trápit jejich zuřivostí, nedokázal to snášet… Skončilo to tím, že vyskočil z okna…
Ale neprožil tenhle život zbytečně. Když si přivykl žít za hranicí vtělené existence a když pochopil a uznal svoje chyby, — rychle se uklidnil a zapojil se do práce při pomáhání vtěleným. Jeho rozměry — jako duše — byly srovnatelné s rozměry našeho města. Ještě k tomu měl jemnou duši a ve všem ostatním byl bezchybný, — tohle přece vůbec není špatné! Až se příště vtělí, bude mít výborný «náskok» pro další duchovní růst.
Ačkoliv…, pokud by byl pozornější, mohl pokračovat ještě v tom samém vtělení:
A — ještě jeden případ. Dospělý muž, který také všechno přečetl a prostudoval,… jednou uviděl v naší skupině mladou a okouzlující ženu… A on se k ní začal chovat… — jako primitivní chuligán!…
Já jsem mu to, pochopitelně, zarazil, pokáral jsem ho citáty z Nového Zákona… Konkrétně takovými, jako Nedělej druhému to, co si nepřeješ sám pro sebe!, S pokornou moudrostí považujte jeden druhého za vyššího než sebe! Také jsem mu připomněl, že násilnost, to znamená způsobilost k násilí na druhých, je jednou z nejhorších lidských vlastností, charakterizujících «vyboulené» a «vystrčené» «nižší já» — jako protipól pokorné moudrosti! A že musí být nahrazena starostlivostí a (nevtíravou) něžnou láskou! A ještě jsem mu říkal, že přece takovým chováním porušuje základní princip etiky: usilování nepůsobit nikomu zbytečnou škodu!…
Ale i já sám jsem se před tou ženou styděl — kvůli tomu, že viděla, kdo tam je spolu se mnou!…
A přesto, že se během let našeho kontaktu předtím u něho ani jednou neobjevily známky toho, že se ještě nenaučil základní úctě k druhým lidem, zachoval si schopnost páchat násilí na druhých — jenom kvůli vlastnímu potěšení…
Ačkoliv jsme spolu dlouho propracovávali v meditacích téma pokorné moudrosti — stejně se nenaučil žít v souhlase s tímto principem i v praxi…
A ještě se u něho současně s tou první objevila i další neřest: sklon přezíravě a urážlivě komolit jména společníků…
Něčeho takového jsou schopni jenom povýšení primitivové!
… S tématem Splynutí se Svatými Duchy v Jednotném My jsme pracovali velmi mnoho. Ale cožpak to může být realizováno ne v slovech, ale v činech — tím, kdo žije podle principu samolibých primitivů: «co chci — to také dělám!»? Vždyť láska není uspokojování svých primitivních egoistických vášní, ale život, zasvěcený starostlivé pomoci druhým, což bývá často spojeno se sebeobětováním…
Nicméně doufám, že už všechno pochopil. Přinejmenším se omluvil… Takže ta situace, jak se zdá, mu přinesla užitek…
A tak se na to podívej, vidíš? — jak se i ve tvém případě, ten nepříjemný incident ukázal ve výsledku jako prospěšný.
Vždyť přece jinak… Co by se stalo v jeho dalším osudu, jestliže by ten primitivizmus v něm nebyl odhalen a poražen?
Je pochopitelné, že s takovými nejhrubšími duševními neřestmi by nemohl být Stvořitelem vpuštěn, aby se usídlil v Jeho Příbytku. Toto jeho vtělení by bylo velice brzy ukončeno…
A co potom?
Potom by se znovu vtělil, a udržoval by si natolik hrubé duševní neřesti, a přitom by měl silné vědomí. Posledně jmenované by mu poskytovalo mohutný pocit převahy nad okolními lidmi… Dominující povýšenost a nadřazenost ve spojení s hrubostí vědomí, která se za takových podmínek rychle rozvíjí, by ho rychle přivedly k degradaci a ďábelizaci. Takže, peklo?…
… Mimochodem, jak rozlišit chtíč, to znamená primitivní vášnivé sexuální chtění, — a opravdovou lásku v jejím sexuálním aspektu?
Láska je něžná! Láska — to je také úcta ve vztahu k partnerovi! A větší péče o druhého, než o sebe!
Ale chtíč je hrubý a často je spojen s násilím, opovržením a přezíravým vztahem k druhému člověku, to znamená se vztahem z pozice vlastního neřestného «nižšího já».
Příznakem opravdové lásky je trvalá «zpětná vazba» s partnerem, vedoucí k pociťování jednotného my v procesu splynutí nejen těl, ale i duší.
Taková láska napomáhá duchovnímu růstu a je Bohem podporována.
Ale opačné varianty sexuálních projevů vedou pouze k hromadění negativní karmy.
* * *
Vladimír pokračoval:
— Na etiku bychom měli pohlížet jako na skládající se z několika oblastí. Jsou to vzájemné vztahy člověka s:
a) Bohem
b) druhými lidmi
c) živočichy a rostlinami — jako také evolvujícími jednotkami života,
d) s veškerým prostředím, které nás obklopuje vcelku, včetně planety, na které žijeme.
Pro každého člověka by bylo dobré, kdyby důkladně promyslel tyto body a trvale korigoval sám sebe v souladu s nimi.
Přičemž hlavní princip vzájemných vztahů se všemi bytostmi ať je takový: «Nikomu, pokud možno, neškoď, a všem pomáhej ve všem dobrém!».
Existují neřesti, kterých se můžeme snadno zbavit: pochopíme, že jsme nesprávně postupovali, — kajeme se, omluvíme se obětem svých nesprávných skutků — a přestaneme se tak chovat navždy.
Ale jsou i neřesti, kterých se zbavit není tak jednoduché. Je to tehdy, když «prorostly» v duši natolik hluboko, že už tvoří jakoby její podstatnou část. Těch není snadné se zbavit, třebaže člověk ty neřesti v sobě dokonce i vidí.
V takových případech musí být boj proti nim velice usilovný. A každá neřest musí být konkrétně «vytržena i s kořenem», jak radil Apoštol Filip v Jeho Evangeliu. Jinak, pokud nevykořeníme neřest beze zbytku, obrazí potom novými výhony.
Ale jak ji vykořenit? Cestou důkladného sledování všech jejích projevů během celého tohoto našeho života, a někdy i předchozích vtělení, — a nacházení konkrétních správných řešení ve všech těch situacích, kdy se daná neřest projevovala.
Uvedu příklad:
Ještě v té době, kdy se u vojska široce využívalo jezdectvo, byl v jednom vojenském oddílu krutý velitel. Před bitvami zuřivě mlátil svého koně bičem, nutil ho, aby se vzpínal a «tancoval» na zadních nohách, a sám řval na vojáky, vyžadoval, aby chrabře bojovali, a vyhrožoval, že zastřelí nebo rozseká šavlí každého, kdo to nebude plnit.
Byl to hrubý a surový vůdce. Ačkoliv, na druhé straně, on sám byl statečný, a když bojoval, sledoval spravedlivý cíl: obranu svojí země.
Svoje chování nepovažoval za neřestné, poněvadž byl ateista a přiklánět se k Názoru Boha si nepřál.
… Příště byl vtělen v súfijské komunitě, stal se súfím. Tak získal poznatky o existenci Boha, naučil se meditovat.
Ale v té súfijské komunitě se nevěnovala nutná pozornost vykořenění neřestí duše. Prováděly se převážně jen tréninky v meditacích.
… Výsledkem bylo to, že on ty svoje neřesti ještě z prvního z uvažovaných vtělení — přenesl do svého současného pozemského života.
Vyrůstal jako panovačný a hrubý egocentrik, nesnášenlivý k těm lidem, kteří se bez odmluv nepodřizovali jeho rozkazům. Nebyl schopný brát v úvahu názory druhých lidí. Zdvořilé chování k těm, koho považoval za «nižšího než on sám», se u něho vůbec nevyskytovalo. Důležitá duševní vlastnost, která se nazývá takt, v jeho myšlení a chování chyběla úplně. Charakteristické pro něho byly takové skutky, které se natolik příčily obecně přijatým základním normám kulturního chování, že bude lepší o tom radši nevyprávět.
Ale na druhé straně, protože už měl rozvinutý (i když jednostranně) intelekt, snadno přijímal poznatky o Bohu. Měl také velkou způsobilost k osvojování meditačních stupňů.
Po určité době začal přijímat Zjevení od Boha. A poté se efektivně zapojil do sloužení Jemu.
Ale přesto si například nedokázal najít důstojnou partnerku pro život: vždyť ani jedna z dostatečně rozvinutých žen by si nepřála snášet neustálé popohánění a jeho rozkazovačný styl komunikace…
… Na toto téma jsem s ním vedl mnoho komplikovaných rozhovorů…
Předpověď se zdá být příznivá…
… Existuje zásadní rozdíl mezi egocentriky, žijícími kvůli uspokojování svých chtění, — a těmi, které pohání láska, to znamená těmi, kdo svoje životy zasvěcují blahu druhých.
Ti, kteří pomáhají druhým a obětují se kvůli nim, — takoví lidé zapomínají na svoje vlastní blaho. A pak už pro zbytky egocentrizmu, pokud ještě nějaké zůstaly, nezbývá místo, a ony úplně mizí.
Právě takoví lidé jsou schopni rychlého duchovního pokroku. Proč? Protože je jejich hlavní kvalitou láska! A proto, že umějí milovat a získali dostatečné znalosti o Bohu, naučí se snadno milovat Boha. A Bůh jim otevírá Svoje Objetí!
Ale lidé s protikladnými duševními kvalitami… — bojují za uspokojování svých vlastních rozmarů. A jejich primitivní egocentrizmus přitom bývá natolik intenzívní, že se dokonce pokoušejí i v sebeobětujících hrdinských činech opravdových hrdinů… vyhledávat ziskuchtivé motivy…
… Když dovolíš, budu ještě mluvit o tobě.
Teď jsi dokončila plnohodnotné pokání — se sebeanalýzou a lítostí — prakticky za všechno, co v tobě bylo nesprávné, konkrétně v tom, co se týká «lidské formy». Tohle tvoje pokání je Bohem přijato.
Takže co — začni žít nově!
Je mi líto, že jsi zakoušela bolest ve spojitosti se mnou. Ale pokud bys tento bolestivý práh ve svém životě nepřekonala, — vedla bys dál svůj vyčpělý a primitivní způsob existence! Ale teď už si osvojuj nový život — s Bohem a v Bohu!
Ale přitom (a to neříkám konkrétně tobě, ale, jak se říká, všeobecně teoreticky) je třeba vždy pamatovat na princip «zlaté střední cesty». V tomto případě mám na mysli, že svoboda má být především vnitřní, a ne vnější! To znamená, že se máme snažit nikdy neurážet druhé lidi tím svým chováním, které v nich může vyvolávat negativní emoční reakce! Vždyť by to bylo přímým působením škody. Ale pozitivní efekt takové situace nepřinášejí žádný!
Uvedu takový příklad ze vzdálené minulosti:
Jeden z těch, kdo se považovali za moje následovníky, začal vyvádět velké skupiny svých žáků — nahé — ke hřišti v lese, kde se konaly fotbalové tréninky. Členové těchto skupin si myslili, že ukazují fotbalistům pozitivní příklad «duchovního života»: prý, staňte se i vy naturisty-nudisty!
Ale ukázalo se, že reakce fotbalistů byla jiná. Vyprávěli mi potom, jakou zaslechli výměnu názorů mezi nimi: «Lidé tady hrají fotbal, a tamti — chodí nazí!». V tom názoru bylo jen hluboké opovržení k tamtěm…
Ještě jsem si vzpomněl na příklad:
Je zima. Na jezeře je prorub pro «mrože». Mladík, nadšený myšlenkou naturizmu, se mnohokrát denně koupe nahý v prorubu — právě v těch chvílích, kdy tam přicházejí druzí «mroži». Mladík je přesvědčený, že vykonává duchovní hrdinský čin, že hlásá svým příkladem správný — z jeho úhlu pohledu — způsob chování… Ale on neví, že ti, kvůli komu se tak snaží, se o něm vyjadřují… s odporem, oni se na něho dívají jako na… znesvěcovatele místa, které je pro ně svaté!
Závěr: nikdy bychom neměli vnucovat druhým ta svoje přesvědčení, která jsou pro ty lidi nepřijatelná.
Kniha v PDF
