Rub světa hmoty/Návštěva 2

Návštěva 2

Každý si sám vybírá svoji cestu

Ach, léto! Znovu jsem «přímo letěla» do toho města ke svým přátelům, abych se vrhla po hlavě do světa lásky, radosti a harmonie!

Po dlouhém parnu zapršelo a dlouho očekávaná svěžest naplnila vzduch. S rozkoší jsem ho vdechovala plnou hrudí. Na nebi se objevila ohromná duha, byly vidět oba její konce, neschovávala se někde za oblaky, ale skvěla se ve vší své kráse. Pociťovala jsem za svými zády křídla svobody! Letěla jsem vstříc svému štěstí, vstříc Božské Lásce!

S Aňou jsme se radostně přivítaly. Teď už jsem v množství úsměvů a smíchu za ní pozadu nezůstávala!

Upozornila mě předem, že mě čekají velmi zajímavé a radostné novinky, ale že jsou i smutné zprávy.

Jak se ukázalo, ten manželský pár, který se při minulé návštěvě držel ode mě stranou, byl donucen opustit kolektiv. Důvod byl ten, že chyby, které začali dělat, byly neslučitelné s duchovním vzestupem: pociťování svojí neomylnosti v činech, nejhrubší chyby v duchovním sloužení — nehledě k tomu, že se je Vladimír pokoušel usměrnit… Místo toho, aby se káli a napravili, jejich povýšenost je odváděla ještě dále od Boha.

Začali ztrácet předešlé předpoklady: Bůh jim odebíral schopnost meditovat… Také se zhoršily jejich staré chronické nemoci…

Společné meditace s nimi začaly být nemožné kvůli tomu, že ztratili emocionální zjemnělost. Rozvíjela se hrubost vědomí…

Začali Vladimírovi emocionálně vzdorovat: ze svých neštěstí začali obviňovat ne sebe, ale jeho…

«Deset let — bok po boku jeden vedle druhého… Dostali se skoro na vrchol — a spadli nazpátek dolů… I něco takového, jak je vidět, se skutečně stává na vrcholech duchovní Cesty…» — bylo to jediné, co mě v tu chvíli mohlo napadnout.

… Vzpomněla jsem si na naše loučení, kdy jsem je viděla naposledy. Pevně jsme se objali a já jsem se už málem začala radovat nad tím, že se zeď mezi námi prolomila… V tom krátkém okamžiku se mi zdáli být teplí, srdeční… Řekla jsem jim: «Já se vrátím!»…

Ale jejich reakce mě zaskočila: očekávala jsem alespoň jejich pousmání nad takovým mým žertovným «patosem loučení»… Ale… naprosto zřetelně jsem uviděla v jejich očích opravdový zmatek… Proč?! Tehdy jsem to nemohla pochopit…

S Aňou jsme ještě chvíli poseděly v lehkém oparu smutku… a «opustily» téma. Každý má svoji cestu… Každý si ji pro sebe vybírá sám…