Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Rub světa hmoty/Budu líbat Davida Copperfielda!

Budu líbat Davida Copperfielda!

… Náš dialog, ve kterém jsem očekávala Vladimírovy komentáře k fotografiím, začal překvapivým sdělením.

Znenadání mi oznámil, že ho před dvěma hodinami poprosil David Copperfield, aby mě opatroval… A že On o mně mluví, jako o Svojí dceři! A že na té fotografii je David a Sarkar!

Pokouším se správně pochopit a «strávit» tuhle neuvěřitelnou informaci.

Já jsem dcera Davida Copperfielda?! No dobře!… To znamená — jak to?! V jakém smyslu?… Vždyť děti Boží jsme ve skutečnosti my všichni … Ale já jsem dcera Davida?!…

Pobíhala jsem po místnosti. Sedla jsem si. Vstala. Znovu si sedla. Uklidnila jsem se. Znovu jsem si pročítala to, co mi Vladimír napsal. Zamyslela jsem se.

Ale bylo toho na mě už příliš, abych o tom právě teď ještě dokázala přemýšlet… Rozhodla jsem se tedy, že to domyslím později.

Začala jsem číst v 'Klasice': kdo je to Sarkar?

Čtu z Jeho autobiografie:

«V tom vtělení jsem se stal fakírem a mohl jsem lehce zapalovat Vědomím jakýkoliv plamen: od fyzického Ohně — až k Božskému. Předváděl jsem Božská mystéria — jako triky; v tom jsme My, Já a David Copperfield — kolegové.

Měl jsem podivuhodnou společnici — byla Mojí ženou a pomocnicí ve všem. Měla neobyčejnou schopnost vyciťovat partnera! Pracovat s ní pro publikum — bylo požitkem!… A učit jí — blažeností!…

Stala se matkou dynastie fakírů Sarkarů…

V současnosti je Ona (přesněji On) vtělen a pokračuje ve velkém díle rozvoje umění Božské Magie Lásky…»

Myšlenky se mi v hlavě chaoticky honily a vrážely do sebe.

Zastavila jsem se u fotografie usmívajícího se Davida. Chvíli jsem nerozhodně váhala, ale pak jsem ji přece jen vzala do ruky a… přitiskla k Němu tvář.

«A políbit?» — uslyšela jsem náhle zřetelně…

Nejprve jsem si pomyslela, že se zřejmě «prodrala» na povrch moje tajná myšlenka.

Ale co když — ne?…

Tiše jsem se smála vlastnímu chování. Komu bych něco takového mohla vyprávět?! Kdo by to pochopil a co by tomu řekl?! Skromně jsem se podívala na Jeho fotografii, obrátila se k ní jedním bokem, potom — druhým…

To se rozumí, že se tak obvykle nechovám. Ale teď je situace natolik neobvyklá… Vždyť On… mě skutečně vidí skrz naskrz!… Ukrýt svoje emoce před Ním se mi nepodaří: tak jako tak, On vidí všechno ze všech stran…

No a dobře, že — vidí!

Sebrala jsem všechno to nejlepší, co v sobě mám, všechno to nejkrásnější a nejčistší… A konečně jsem se rozhodla a… — políbila Ho!…

Jisté je, že jsme se potom dlouho společně smáli!

… A víc už jsem se na Něho nemohla podívat, aniž bych se usmála, — i když se mi právě takový široký a neodolatelný úsměv nedařil.

Ale tohle všechno byla legrace: chápala jsem, že doopravdy bych neměla líbat fotografii, ale Jeho Samotného.

Vladimír mi slíbil, že mi takovou možnost poskytne…