Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Rub světa hmoty/Ohnivé meditace

Ohnivé meditace

Velmi zajímavá a pro mě významná událost se stala u mě v bytě.

Pokaždé, když jsem se připravovala k meditaci, jsem si pouštěla hudbu.

A při něžných indických motivech jsem začala vytvářet obrazy obručí, které byly složeny z Božského Ohně, — abych jimi maximálně efektivně propracovala tělo. Pomáhala jsem si pohyby těla a roztáčela jsem obruč tak, aby se mohla zvednout po jedné noze. Potom jsem vytvořila právě takovou obruč na druhé noze. V určité chvíli obě obruče splynuly na úrovni múladháry a svádhisthány — a poté se sjednocená obruč zvedala napříč celým tělem. Potom jsem několik ohnivých obručí přidala na jednu ruku, poté — na druhou… Protahovala jsem je tělem v různých směrech… — a úplně jsem byla pohlcována Světlem-Ohněm!

Vytvářet takové obrazy pro mě bylo snadné, protože jsem se v dětství velice ráda zabývala podobnými cvičeními. Tím pochopitelně myslím pouze tuhle činnost: točila jsem obručí kolem pasu, kolem krku… A jednou jsem se tím cvičením nechala tak unést, že jsem si nevšimla, jak mi obruč s krku sletěla na zem…, a pokračovala jsem v kroucení tělem, ponořená do nějakých svých myšlenek. «Vzpamatovala jsem se» — až když jsem uslyšela, jak se mi ostatní děti posmívají. Tenkrát jsem se velice zastyděla, a v budoucnu jsem už dávala bedlivý pozor na takové svoje «myšlenkové úlety».

…Když hudba zpomalila a ztišila se, objevily se obrazy maličkých ohníčků, které mi hořely na dlaních. Ty ohýnky jsem nejprve protahovala skrz tělo z jedné ruky do druhé — právě tak, jako ohnivá sluníčka na místě síly Chuanita. Ale pak jsem je nechala proplouvat i skrz nohy, a skrz celé tělo, postupně jsem zvětšovala jejich počet a snažila se udržet pozornost na každém z nich. Zadržovala jsem je hned na dlani, hned na ohnuté noze, hned v hlavě — a rozhořívala je stále silněji.

A náhle se mi v rukách objevují pochodně, hbitě je přehazuji z ruky do ruky, vyhazuji do výše, umísťuji do hrudního koše — tak, aby plamen planul v krku a v hlavě.

Cítím se být tanečnicí i fakírem — v jedné osobě. Obveseluji publikum pod otevřeným nočním nebem. A moje ohně jsou materiální, a mohou je vidět všichni!

Oheň postupně zaplnil celé moje tělo, a — ono už samo svítí něžným bílým Plamenem…

… A teď se hudba stává energičtější, je v ní slyšet výzva k boji, k hrdinským činům! Můj Oheň hoří silněji, výše, chtěla bych mu dodat ohromnou rychlost… Roztáčím Ho kolem svislé osy nahoru! Roztáčím — takovou silou, že to už není oheň, ale jakoby ohromné Tornádo, vycházející z hlubin a zvedající se vzhůru, a odnáší s sebou všechno nepotřebné, všechno energetické harampádí, obsažené ve mně, — a já mizím v tom Ohnivém Tornádu…

… Hudba se znovu stává klidnou, tichou… Ohnivé Tornádo zmizelo. Ale moje tělo svítí bílým čistým Ohněm. A dokonce se ani nenamáhám, abych tenhle obraz udržela. Oheň svítí sám od sebe.

Chce se mi zvednout ruce nahoru, zvedám je — a vtom se Světlo lije nahoru jakoby ze širokých bílých rukávů. Vylétají z nich bílí ptáci… Vzduch se naplňuje jakoby kapičkami Světla, které vyplouvají z hlubin, rozšiřují se všude kolem… A najednou právě tak vycházejí z rukou kytice něžných a sladce vonících rozkvétajících květů — něžně růžových, fialových, bílých… Krouží v prostoru, tančí spolu se mnou při hudbě… Ruce se samy stávají křídly… Máchnutí křídel…, ještě jedno máchnutí…, zlatavé světlo začíná jiskřit…

… Hudba se mění, stává se tajemnější… Moje tělo je průzračné, je jenom jak sotva postřehnutelná slupka… Jsem v Bohu… Jediné My…

… Spouštím se na podlahu…

Vzduch kolem je jako nabitý, jeho průzračnost je Živá. Chápu, že nehledě na určitou schopnost fantazie, která je mi vlastní, bych takovouhle posloupnost a sílu obrazů nemohla sama vymyslet. Tady — Někdo je! Vstávám, beru fotoaparát a, po tom, co jsem vycítila, kde se přibližně nachází epicentrum, Ho prosím, aby mi zapózoval, abych to potom mohla ukázat Vladimírovi.