Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

---

Rub světa hmoty/Na návštěvě u Božských Súfiů

---

Na návštěvě u Božských Súfiů

Když jsme opouštěli toto místo síly, uviděla jsem Podoby Bábadžího, Juktéšvara, Jógánandy, Láhirího Mahášaje. Mávali na mě Rukama:

— Leť, Guru Nanaku!

… Odbočili jsme na druhou stezku, která znovu vedla borovým lesem. Tady jsem uviděla velice mnoho mravenišť, div ne na každých deseti metrech jedno. Opatrně jsme překračovali a přeskakovali mravenčí cestičky, které protínaly naši cestu. Vladimír řekl, že tu viděl některá mraveniště mnohem vyšší, nežli jeho tělo. A ještě jsem se od něho dozvěděla, že, jak se ukazuje, mravenci jedí klíšťata. Proto v těch místech, kde je mnoho velkých mravenců, klíšťata nebývají.

… Borový les vystřídal listnatý. Odbočili jsme ze stezky do houští. Na maličké mýtince, těsně obklopené břízami, se nacházelo jedno z míst síly Grand Mistra Súfizmu. Tady, jak vysvětlil Vladimír, On dává toho hodným stav Samádhi — Blaženost nejvyššího stupně, vznikající při pociťování Svatého Ducha uvnitř svého těla.

Sundali jsme si batohy. Divila jsem se tomu, že nikoho, kromě mě, daná perspektiva vůbec nezajímala. Ukázalo se, že je to proto, že Samádhi pro ně bylo… normálním, obvyklým stavem.

Káťa si hned lehla na karimatku a zdřímla si, ostatní se rozběhli kolem: podívat se, jestli se tu neobjevily houby.

Ale já jsem si našla místo pod břízkou a s rozkoší jsem se opřela zády o její kmen.

Skrz březové lístečky laskavě svítilo slunce a všechno kolem mělo něžnou zlatavě zelenou barvu — tráva, keře, stromy. Ptáci se rozezpívali. Pociťovala jsem klid, do kterého se pozvolna vlévalo tiché jásání… Bylo stále intenzívnější, živější… Zaplňovalo prostor uvnitř a vytryskávalo na povrch z anáhaty… Rozplynula jsem se v Blaženosti…

V tomhle stavu jsem chtěla zůstat navždy…

Ale Vladimír volal, abychom šli dál.

A po několika metrech jsme už byli u místa síly Božského Imáma. Protože by bylo komplikované dojít až tam kvůli polomu, navrhl Vladimír, abychom se k němu otočili zády a vylili se z anáhaty dozadu, a tím způsobem se slili s Pánem tohoto místa.

Udělala jsem to skoro bez námahy.

Ostatně, na námahu mi už nezbývala síla.

— Podívej, jak lehce se ti už daří slévat se s Bohem, — řekl najednou Vladimír. — Raz! — a už jsme Tam!

Podivila jsem se sama sobě: «No tedy!…», pomyslela jsem si…

— Můžeš už skoro dostat titul bráhmana. Bůh dává tuto hodnost těm, kdo poznali Splynutí s Ním a naučili tomu druhé. Zbývá ti jenom najít někoho z důstojných — a naučit to jeho nebo ji.

«Ale jakýpak bych já byla Bráhman?! — načepýřila jsem se. — Vždyť Bráhman je Vševidoucí, Vševědoucí, moudrý Učitel… A já?…»

Přemýšlela jsem o tom, dokud jsme nepřišli na nové místo síly, opět mezi borovicemi a mraveništi. Tady byl Karas. Vladimír nám uložil, abychom uviděli Jeho Jméno, které On napsal tučným písmem v prostoru nahoře nad lesem.

— Jak zjišťovat, Kdo tu právě je ze Svatých Duchů? Někdy — můžeme vidět Tvář. Jindy — určujeme už dobře známého Učitele podle některých individuálních vlastností, které má jenom On nebo Ona. Nebo, například, Oni píšou svoje Jméno na pozadí oblohy. Podívej se, tady je napsáno: KARAS. Vidíš? — Vladimír ukazoval rukou.

Larisa se smála, všimla si, že Karas byl dříve umístěn trochu dál od tohoto místa, mezi břízami, a teď se najednou přemístil blíž k Vladimírovi.

Nevím: jestli jsem uviděla, nebo si představila Jeho Jméno tam, kam ukazoval Vladimír. Ale ať, v pořádku: vždyť Vladimír říkal, že mám ještě všechno před sebou!…

Sundali jsme batohy a posadili se k odpočinku.

Navzdory tomu, že jsem byla unavená, nestala se moje pociťování Božských Učitelů méně jasnými.

Karas nás zahalil Svojí intenzívní Láskou. Skoro jsem se z ní až zadýchala!…

Takové pocity z kontaktu se Svatými Duchy, ze stýkání s Nimi, je možné v normálním životě prožít pouze několikrát za celý život nebo je neprožít vůbec. A teď je jich tolik za jeden den!…

A jak silným dojmem působí taková setkání!

… Ale přišel čas, abychom i odsud odešli. I když teď — už s novými Přáteli, na Které jsem se teď mohla kdykoliv obrátit, v každé minutě, v jakékoliv chvíli svého života — a setkat se s odpovědí Jejich Lásky a Podpory!

… Šla jsem už trochu jako ve snu: podepisovaly se na mě dojmy dnešního dne. Prostě jsem šla v závěsu za tím, kdo byl vepředu a nedívala se do stran. Najednou jsem pocítila Ruce Bábadžího. Podivila jsem se a napadlo mě: jak už je On s námi dlouho! Ale když jsem se rozhlédla kolem, zjistila jsem, že jsme právě procházeli kolem Jeho Mahádublu na prvním místě síly. Údivem jsem se až probudila!

Vladimír se zastavil a uložil nám novou meditaci:

— Je možné «obléci se do Těla Vědomí Bábadžího», pocítit Jeho Tvář, Ruce — jako svoje vlastní. Pociťujeme se teď Jím — s Jeho Energičností a Sílou!

Znovu jsem pocítila Bábadžího, spojeného s mým tělem. Skvělé!

I já sama jsem se dříve velice chtěla stát právě takovou energickou a silnou! Někdy mě dokonce podobné «návaly síly» i postihly — ještě před seznámením s Vladimírovými knihami. Pociťovala jsem tehdy takovou sílu a rozjařenost, že jsem se mohla celé dny v jenom kuse honit v různých pracích — a neunavit se. Ale bohužel, takové epizody byly vždy krátké a z mojí strany neovlivnitelné.

Ale teď — v plně vědomém Splynutí s Bábadžím — bylo tak vynikající to pociťovat!

Kompletně jsem se v Něm rozpustila, zůstalo jenom Jeho «Já», «já» jsem nebyla…

* * *

Když jsme se vracely domů, řekla mi Aňa:

— Až sem přijedeš v srpnu, bude tvým hlavním úkolem — neztratit z dohledu Vladimíra!

… Na zastávce mi Vladimír podal malý kousek papíru, napsaný rukou.

— To je Zjevení pro tebe, — řekl.

Byl tam text informačního oznámení:

«Kurzy psychické autoregulace pro lektory a studenty zdravotnických a pedagogických vysokých škol.

Regulace svých emocí a rozvoj duchovního srdce.

Provádí lékař. Organizační schůzka — tehdy a tehdy.

(Konkrétně — předvedeš filmy.

Cíl — zanechat duchovní "potomky", kterým je možné svěřit výuku.)»

To bylo to, čím se budu zabývat v dohledné budoucnosti.