Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

---

Rub světa hmoty/Vezmeme moře na dlaně…

---

Vezmeme moře na dlaně…

Když jsem si odpočinula, znovu jsme se «pustili» do mého kokonu.

Když Vladimír přihlížel mému snažení, řekl s úsměvem:

— Pociť svoji hlavu na zemi za svými patami, přibližně půl metru — a dívej se odtud na kokon. Takovým způsobem se nejsnadněji naučíš vidět temná místa v kokonu — a rukama vědomí můžeš vyhrnout smetí, vyčistit kokon.

Pokoušela jsem se všechno tohle provádět. Ale Vladimír říká:

— Spusť hlavu níže! Ještě níže, pod zem!

Bylo to pro mě… nečekané. Ještě jsem zcela nechápala, jakých všeobecných složitostí je schopná jasnovidnost. Jestliže Vladimír viděl, jak umísťuji hlavu za svoje nohy, pak mi jenom zbývalo rozhodit rukama v mlčenlivém nadšení! Směs všech emocí se, jak se zdá, odrazila na mé tváři, protože se Vladimír najednou měkce rozesmál a políbil mě na tvář.

A tak, když jsem umístila hlavu za patami a dokonce ještě níže, kráčela jsem dopředu a dozadu, snažila se přitom udržet ji tam co možná nejdéle a pokoušela se vidět svůj kokon i svoje tělo, pochodující nahoře vepředu. To poslední se mi dařilo s proměnlivým úspěchem. Čímsi to dokonce připomínalo poruchy v televizi, kdy se obraz hned objevuje, hned mizí. Ale uvidět temná místa ve svém kokonu jsem stejně nedokázala.

Vrátili jsme se na prostředek cesty. Tady našel Vladimír vhodné místo na «propadávání» vědomím dolů.

— Propadáváme se vědomím dolů, bereme do rukou smeták a začínáme odtud širokými krouživými pohyby — násadou koštěte — pročišťovat střední meridián. — On sám znázornil patřičné krouživé pohyby smetákem. — Prorážíme koštětem dírku do vrcholku hlavy, vymetáme z hlavy všechno energetické smetí, všechny temné vmetky. Při tom se celý střední meridián a celé tělo zaplňují Světlem, Které se na tomto místě vyskytuje v nadbytku. A bezpodmínečně pohybujeme tělem!

Začala jsem pracovat. S nadšením jsem vzala do rukou vědomí obraz smetáku, a začala jsem s ním pročišťovat meridián. Zpočátku — v hranicích šířky svého těla, a potom jsem už vycházela za jeho hranice, abych to skutečně všechno zabrala. Pak jsem prorazila dírku ve vrcholku hlavy a znovu jsem očišťujicími krouživými pohyby začala šúrovat uvnitř krku a hlavy. Toto cvičení se mi velice líbilo, výborně jsem si představovala smeták a už jsem začala pociťovat nějakou zvláštní lehkost v těle pod rameny. A v hlavě se mi objevily pocity, shodné s pohybem nahromaděných ledových ker, které nakonec popraskaly — a odpluly stranou, uvolnily prostor.

Za patnáct minut přišel Vladimír. Prohlédl mně, usmál se a řekl, že spodní čakry už vytvořily pravidelný sloup, ale na hlavě a krku ještě bude třeba zapracovat.

Vydali jsme se k moři.

Přemýšlela jsem o tom, že jsem tady a teď — ve společnosti Vladimíra, a on mě učí! Ještě před nějakým půlrokem tohle bylo div ne «pohádkovým snem». Myslela jsem si tenkrát, že to… možná bude… někdy…

Vladimír cosi říkal o Splynutí s Bohem, ale já jsem se v té době zdržela u nějaké myšlenky, kterou říkal předtím, a procitla jsem, až když pronesl:

— Můžeš se slévat i se mnou, jestli tě to nepřivádí do rozpaků! Slévat se — v mém Mahádublu.

A mně až v tenhle moment došlo, že je to skutečně možné, a že mě taková myšlenka ještě ani nenapadla. Ani trochu mě nepřiváděla do rozpaků, a já jsem mu to tak řekla. On se usmíval.

Přišli jsme na konec stezky, za kterou začínaly křoviny — a moře se rozprostíralo všude, kam jen oko dohlédlo. Temně modré, se sněhobílými ledovými krami, odrážejícími sluneční paprsky, bylo takové majestátní, pokojné, a takové živé!

Vladimír vysvětloval následující meditaci:

— Vezmeme moře na dlaně, zvedneme — a rozléváme na sebe jeho průzračnost, promýváme a pročišťujeme tělo!… Takovým způsobem můžeme promývat i konkrétní meridiány. Toto cvičení se nazývá «Umývání», poprvé nám ho daroval Igl. Nazývá se «Umýváním» — poněvadž nás Igl učil zpočátku umývat si tak po ránu obličeje, když jsme žili ve stanech na Jeho místě síly.

Brát moře na dlaně bylo už daleko lehčí. Určitě mi v mých meditacích všichni pomáhali. I když já jsem v takových momentech na to zapomínala a zdálo se mi, že to já sama to tak umím. Nabírala jsem to něžně bílé, téměř průzračné světlo — a prolévala jsem ho maličkými vodopády skrz celé tělo.

— Můžeme ještě provést «pitvu těla podle středního meridiánu» — podobnou chirurgické operaci. Děláme to například obrazem speciálního chirurgického nože nebo jiného pro to vhodného nástroje — a vyčistíme všechno nepotřebné.

Pitvu vlastního těla jsem, ačkoliv jsem lékařka, dosud ještě neprováděla. Ale jakkoliv to divoce znělo, metoda byla dost efektivní.

— Konkrétně, při pitvě oblasti čaker hlavy můžeme rukama vědomí měkce vyhrnout z čaker všechny energetické zhuštěniny.

Zatímco jsem chodila po cestičce, pokoušela jsem si představit všechny mně známé chirurgické nástroje použitelné k tomuto účelu a průběh samotné «operace», pak jsem obrátila pozornost na Aňu, která mi šla naproti. Už podle toho, jak se na mě dívala, jsem pochopila, že mi chce něco říci.

Bylo to tak:

— To, že se pokoušíš sama všechno tohle dělat, — je výborné. Ale pokus se dělat to samé — spolu se Svatým Duchem, popros Ho o pomoc. Vždyť můžeš na začátku splynout s Ním — a až potom, společně, splynutýma rukama vědomí, vyklízet všechno nepotřebné, pročišťovat tělo do úplné průzračnosti.

Teď se ukázalo, že jsem opravdu byla soustředěná jen na vlastní snažení. Poprosit o pomoc Manuela mě nějak nenapadlo. V hlavě mi vězely naučené sportovní fráze «jenom vlastním úsilím!» a «všechno závisí jen na tobě samotné!». Ale vždyť je to skutečně tak: chci se přiblížit ke Svatému Duchu, ale přitom se na Něho vůbec neohlížím!

A tak jsem Ho ostýchavě a radostně poprosila o pomoc. A skutečně to přineslo celkem jiný efekt! Jakoby se Sám Manuel zaradoval, že se na Jeho místě síly konečně obrátili k Němu!

Zvedla se mi nálada, cvičení se mi začala dařit energičtěji! Bylo tak skvělé pociťovat, že Jeho Ruce a moje jsou spolu!

…Vladimír v té době diskutoval s druhými žáky. Najednou se obrátil ke mně a navrhl mi efektivnější variantu «prorážení hlavy». Doporučil mi, abych se dostala hůlkou od smetáku do foramen occipitale magnum (velkého týlního otvoru). Když jsem uslyšela známý medicínský název a dokonce si vzpomněla, co znamená, — celá jsem obživla.

I když mi v té chvíli také přišly na mysl nepříjemné a těžké vzpomínky na praktika z anatomie, kde jsme my, studenti, museli pracovat s opravdovými lidskými mrtvolami; učit se na nich všechny svaly, cévy, nervy.

Ale to je minulost. A v současnosti jsem pochopila, že se hůlkou od smetáku, kterou držím v rukách vědomí, musím dostat do spodního otvoru lebky. «Měkké tkáně» můžeme hned odstranit, právě tak, jako páteř, a už jsem si výborně představovala ten otvor — právě do něho se musím dostat!

Ostatní poprosili Vladimíra, aby jim vysvětlil, o čem je řeč, protože od něho slyšeli tato latinská slova poprvé. Vladimír následně dodal, že mi dává na práci patnáct minut a potom mě odvede k Ladě na «soud Boží. Když jsem uslyšela «děsivá» slova o «soudu Božím», trochu jsem zpomalila krok. Ale příliš jsem nad tím nepřemýšlela a pustila se do propichování toho dotyčného foramenu svojí lebky.

Když už jsem se blížila k cíli, cítila jsem se unavená, ale cíl mě přitahoval mnohem silněji. Můj stav se skutečně měnil. Kombinovala jsem «propichování» a krouživé pohyby koštětem s maximální intenzitou, i když jsem musela dělat krátké pauzy na odpočinek.

Přišel Vladimír a prohlížel mě. Řekl, že je to už lepší, ale že na hlavě a krku je ještě třeba zapracovat.

— Rukama vědomí můžeme vzít sprej s bílou svítící tekutinou, — navrhl Vladimír novou variantu, — a nastříkat zezadu na sušumnu v oblasti višuddhy, aby se všechno temné v tomto místě rozpustilo. Ještě můžeme hůlku proměnit v chirurgický tampón a vyčistit jím vnitřek lebky, jako to dělají sběratelé lebek, — zasmál se.

Udělala jsem všechno tak, jak mi bylo řečeno. Pro větší efekt jsem otevřela lebku úplně, a v ní jsem, při časté výměně tampónů, vyčistila všechna tmavá místa. V hlavě mi už trochu hučelo, ale při tom jsem začala zaznamenávat neobyčejnou lehkost. Bylo vidět, že se mi jakousi část smetí přece jen podařilo odstranit.

Vladimír v té době pomalu odešel po stezce na druhou stranu od našeho ohně. Když se vrátil, vzal nás všechny s sebou. Bylo tam vedení vysokého napětí s dráty, které vedly ve dvou řadách nad námi. Upozornil na ně a řekl:

— Vysokonapěťové vodiče kolem sebe vytvářejí energetická pole. Tato pole nejsou škodlivá, jak si myslí většina lidí, ale naopak, mohou vytvářet zajímavá místa síly, ve spojení s Mahádubly Svatých Duchů. Špatná energopole kolem sebe ve skutečnosti nevytvářejí dráty, ale transformátory.

Na úseku cesty dvacet metrů pod dráty nám doporučil, abychom procítili změny v energetickém poli. Takových rozdílů stavů se objevilo kolem čtyř. Víceméně dobře jsem dokázala procítit poslední úsek, kde uvědomění se v těle mizelo samo od sebe. Bylo mi příjemnější pobývat na tomto místě, než na jiných, a rozlévat se vědomím dozadu zde bylo velice snadné.

Vladimír komentoval:

— Když se člověk vtělí, přivyká si žít s vnímáním a pociťováním pouze materiálního světa. Obvykle pro něj není nutností vnímat energetická pole, proto v sobě takovou schopnost nerozvíjí. Ale na duchovní Cestě je nezbytné se tomu učit: vždyť přiblížit se k Bohu je možné právě a jedině jako duše, a ne s pomocí těch či oněch tělesných pohybů a tomu podobných činů. Vrstva hmoty v «mnohovrstevném pirohu» mnohorozměrného prostoru je přece objemově velice malá — ve srovnání s celým «pirohem» Absolutna. Proto má proces praktického studia Boha na zřeteli poznání a osvojení všech vrstev mnohorozměrnosti, s důrazem na ty jemnější a nejjemnější. Vždyť Bůh v aspektu Prvotního Vědomí (Tvůrce) je právě Nejjemnější ze všeho, co existuje ve vesmíru. Proto jsou tréninky, podobné těmto s energopoli vodičů, v počátečních etapách velice užitečné.