---

Jak se poznává Bůh/Knihy

---

Knihy

Já sám jsem vyrostl, jako vědec, — jmenovitě, v knihovnách. Přečetl jsem všechno, co jen bylo možné, o každém problému, se kterým jsem se setkal při studiu. Obcházel jsem knihovny Petěrburgu, Moskvy, a dokonce jsem si objednával knihy z USA a Velké Británie. A dobře vím, jaký ohromný význam mají v rozvoji lidí.

A proto — teď píšu i sám.

Ale píšu, a přitom výborně chápu, že se moje knihy nemohou stát bestselery: jsou to učebnice jen pro nemnohé: pro ty, kdo dorostli ve své psychogenezi k serióznímu vztahu k Bohu.

Tyto učebnice vyžadují od čtenářů jejich vlastní úsilí — aby se stali lepšími! Ale kolik je teď u nás lidí, kteří jsou připraveni taková úsilí vynaložit?

A navíc, kvůli svým knihám jsem měl dříve (ještě v „sovětských“ časech) „popotahování“ na prokuraturách, a potom jsem ještě dostával kdoví od koho v dopisech prokletí, a po telefonu výhrůžky vyřizováním účtů.

Ale zato — jakou jsem měl radost, když jsem pozoroval duchovní růst těch mých čtenářů, kteří dorostli k pochopení toho, čemu nás učí Bůh!

Já sloužím Bohu, sloužím Evoluci. A mám na paměti, že „není života, kromě života nadcházejícího“! A osud svého těla jsem svěřil Jemu.

* * *

A jednou jsem se i já sám dostal do knihy amerického spisovatele-antropologa. Stalo se to tak.

"Nasměrovali“ ho na mě ruští emigranti, kteří se přestěhovali do USA. On se se mnou spojil dopisem, představil se jako spisovatel-ezoterik se zkušenostmi, a poprosil mě, abych s ním nějaký čas pracoval na ruských místech síly. Já jsem s radostí souhlasil.

Ale, když přijel…, ukázalo se, že jeho ezoterické zkušenosti spočívají jen v kouření jakéhosi narkotika, a jeho přehled tématu se omezoval na čtení knih C. Castanedy a nějakých ruských pohádek o rusalkách a hejkalech…

A ještě k tomu popíjel lihoviny a nedodržoval nezabíjené stravování. Jaká to tedy mohla být seriózní duchovní práce na takovém základě?

Ale co dělat, když už přijel, a utratil na tu cestu tolik peněz? Neodmítat přece!

Po dlouhých pochybnostech se rozhoduji zvýšit jeho vnímavost „umělým“ způsobem. Dal jsem mu podmínku: nezabíjené stravování a zákaz alkoholu a kouření. A Galinu Vaver jsem poprosil, aby mu pročistila čakry a základní meridiány.

On takový obrat událostí zjevně neočekával. Ale i sám pochopil, že „zabředl“ do situace a že nemá jinou volbu, nežli přijmout podmínky…

… Takže okamžitě zanechal pití, kouření svojí „travičky“ a živení se těly zvířat. Galina Vaver mu pročistila čakry a meridiány, a zároveň ho uzdravila ze všech nemocí. A on na sobě poprvé pocítil moc působení bílého mága, divže neupadl pod náporem vln jeho energotoků…*

… A potom jsme jezdili po lesích.

… Zapamatoval jsem si takovou epizodu. Přivedl jsem ho na místo Bábadžího, kde velice mnozí začínající poprvé přijímali Zjevení. Vysvětlil jsem mu, že to, co uslyší, musí ihned zapisovat: jinak následující vrstvy informací „vymažou“ z paměti odpovědi Boha dříve obdržené.

A on, protože už se ujistil, že je všechno doopravdy seriózní a „husté“, prováděl všechny moje příkazy s maximální přesností.

Postavil se na místo, které jsem mu ukázal, položil si na mech před sebe notes s perem, „zaujal pozici“ pro naslouchání Bohu — a začal Mu pokládat otázky.

A já jsem poodešel o dvacet metrů dál, abych mu nepřekážel, a zpovzdálí jsem pozoroval, jak on, když přijal odpověď, popadl neuvěřitelnou rychlostí notes a bleskově zapisoval, potom znovu pokládal notes před sebe, poslouchal, a znovu popadal notes… Tato dlouhá série stereotypních „zaujetí pózy“ a výpadů k notesu pokračovala dvacet minut — dokud neskončily všechny jeho otázky k Bohu.

Potom… se dlouho nemohl vzpamatovat: Bůh, jak se najednou ukázalo — skutečně existuje!… S Ním je dokonce možné rozmlouvat!… I mágové, i Bůh — to znamená, že všechno to je skutečnost?!… To znamená, že si ani Castaneda nevymyslel jím popisované zázraky?! Takže tedy — I David Copperfield — doopravdy — létá?! Nejsou to videotriky?!…

… My jsem s ním nádherně strávili čas v lesích! Já jsem mu radil, aby si pro budoucí knihu zapisoval všechny dojmy a naše dialogy — ihned, aby je neodkládal na večer. Radil jsem mu, aby neztrácel příležitost popsat ty epizody, kde se mohl čtenář něčemu zasmát.

Udělal to všechno přesně tak. S vynikajícím humorem vyprávěl i to, jak zapadl do „ruské“ bažiny, a já jsem ho odtamtud vytahoval, i jak jsem ho položil na kmen spadlé břízy na místě síly — a on hned v té chvíli vypadl z těla do jiných světů, i to, jak jeho tělo začalo „samo“ tancovat na místě síly pro rozšíření duchovních srdcí, i jak se on sám najednou stal „břízou síly“, když jsem mu poradil přitisknout se k jejímu kmenu, i jak jsem mu slíbil, že ho zavedu na močál k opravdovým živým rusalkám, ale nedokázali jsme se tam dostat, protože náhle napadla spousta sněhu, takže projít tam nebylo možné…

Všechno to jsem s potěšením četl, když mně zaslal svoji vydanou knihu*.

… Ale…

Náhle jsem v textu knihy narazil na nejednou opakované — jakoby mými ústy — podivné slovo dzivot… S takovým neobvyklým anglickým slovem jsem se nikdy nesetkal… Začal jsem se přehrabovat ve slovnících — tam jsem také nic nenašel… Až po několika dnech mi to „došlo“: vždyť on „pro barvitost“ včlenil do anglického textu ruské slovo „život“ (česky břicho), napsané latinkou.

A vzniklo z toho, že jsem ho učil splývat s břízou skrz… břicho, a okolní svět ve všech jeho různorodých projevech vnímat… „břichem“, a z břicha na něj také působit…

Ale vždyť já jsem po celou dobu našeho setkání toto slovo ani jednou nepronesl — ani rusky, ani anglicky… Naopak jsem velice mnoho vyprávěl o duchovním srdci, umístěném v hrudním koši a rozšiřujícím se odtamtud, a o jeho funkci — srdečné lásce…

Potom jsem náhle narazil na frázi, kde mě on nazývá… představitelem slovanského předkřesťanského šamanizmu… Ačkoliv jsem mu přece říkal úplně něco jiného…

Vypadalo to, že už před svým příjezdem do Ruska měl hotové schéma vyprávění o ruských elfech, permonících, hejkalech, rusalkách a čarodějných vousatých šamanech, kteří se kontaktují se světem svými čarodějnými břichy… A on „nacpal“ všechno, co ode mě obdržel, do této své šablony, přičemž zachoval živost scének a rozhovorů, ale pravdu — překroutil…

A z Ameriky mi začaly přicházet dopisy s prosbami, abych dotyčné vzal do učení… a naučil je ruskému předkřesťanskému šamanství… A já jsem musel skládat dlouhé odpovědi v angličtině: že to všechno není pravda, že je to nedorozumění, chyba, a radil bych Vám přezkoumat Vaše názory, zaměřit svou pozornost na poznání Boha…

… Pocítil jsem tehdy silné přání znovu vydat v ruštině tu část knihy, která se týkala našich lesních dobrodružství, zkorigovat ji a doprovodit obšírnými komentáři.

Ale Bůh mi tvrdě oznámil:

— Ne!

— Proč?

— Ty nesmíš psát takové knihy! Já od tebe očekávám — učebnice! Nerozptyluj se hloupostmi! A nikoho nelákej na „laciné zboží“!

— Ale ta kniha by se stala bestselerem! Jako knihy Castanedy! Její vydání by umožnilo, aby se čtenáři začali zajímat i o další moje knihy!

… No…, jestli si to tak moc přeješ,… — zkus to… Uvidíš, co se stane…

Našel jsem překladatele, který byl schopný udělat překlad hned do počítače.

Ale ještě je k tomu, aby bylo možné znovu vydat knihu jiného autora, zapotřebí mít jeho písemný souhlas.

Píšu dopis do USA — odpověď nedostávám. Posílám telegram, prosím, aby mi zavolal — neodpovídá. Volám mu telefonem sám — záznamník ženským hlasem drmolí anglicky něco takového…, že tomu ruský člověk nikdy nemůže porozumět.

… V určenou dobu přicházím k překladateli. On mi rozpačitě vysvětluje:

— Všechno jsem to udělal, zrovna včera jsem skončil. A dnes jsem to chtěl přenést na disketu — a nešťastnou náhodou jsem všechno smazal… „Naklepu“ to všechno znovu a za týden Vám to dám!

Přijdu za týden — a zastihnu ho v panice:

— Co je to za čertovinu?! Všechno je jako minule: znovu celý záznam zmizel! Ale já už znám celý text nazpaměť! Za tři dny!…

Za tři dny ho nacházím potácejícího se, se zsinalým obličejem. Stažené hrdlo mu dlouho nedovoluje promluvit:

— Všechno je… znovu… zrovna tak… Právě před chvílí…

… Já jsem všechno pochopil a zrušil objednávku…

Začal jsem psát „Bůh hovoří. Učebnice náboženství“. A „Duchovní praktiky. Učební pomůcka.“

A ten ubožák-překladatel dal výpověď v práci a někam zmizel. Víc jsem ho nepotkával.

Odpusť mi, bratře!…

… A mravní ponaučení z tohoto příběhu je takové: nelze se svěřovat s vyprávěním o svátostech — lidem typu žurnalistů , kteří „k problému přistupují“ jen povrchně — „jedním uchem tam, druhým ven“, záměrně jen na krátký čas. Svěřovat se s takovou věcí je možné pouze těm, kdo jsou ve studovaném tématu stoprocentně kompetentní.

* * *

… Já jsem do tohoto pozemského života nepřišel jako už hotový Avatár. Naopak, v minulých životech jsem se nikdy nezabýval seriózní duchovní prací. Všechno, čeho jsem dosáhl v oblasti psychoenergetiky, jsem dosáhl jen v tomto životě.

To má na jedné straně velmi významnou hodnotu pro mé čtenáře a následovníky: vždyť já vyprávím všechno o Cestě k Bohu — od úplného začátku, a ne od prostředka nebo od konce. Ale na druhé straně jsem se nedokázal vyhnout ani určitým nepřesnostem.

Například jsem ve své první knize „Umění být šťastným“ z nezkušenosti zopakoval hloupost, obecně přijatou v okultní literatuře, že energie, obsažená v čakře múladháře je kundalíní. A až mnohem později mi Bůh ukázal, že pravá kundalíní je Átmická energie, která se vůbec neshromažďuje v těle, ale daleko za jeho hranicemi [22].

Další nepřesnosti lze spatřit v řadě dalších knih v nedostatečně přesném označení vyšších prostorových dimenzí: vždyť úplná představa o stavbě Absolutna nebyla dříve nikdy nikým popsána!

Co se týče obecné metodologické linie a konkrétních metod — v tom vás mohu ubezpečit: zde bylo všechno popsáno přesně. Vždyť mi to dával Bůh!