---

Jak se poznává Bůh/O lásce

---

O lásce

Abychom mohli jít k Bohu — musí v nás být rozvinuta především "srdečná" láska.

Vždyť co může sblížit, spojit, sjednotit dvě vědomí? — Jenom láska!

Právě láska je ten mechanizmus, který spojuje člověka — s člověkem a člověka — s Bohem! Proto v sobě musíme všemožně rozvíjet schopnost lásky!

Abychom mohli přijít ke Stvořiteli — musíme se zpočátku naučit milovat prvky Jeho Stvoření: lidi, všechny živé bytosti a všechny další součásti "projeveného" světa.

Nauč se milovat Mne zpočátku v Mojí "projevené (v materiálním Stvoření) formě, — tak nás Bůh učí prostřednictvím Bhagavadgíty.

Začni si osvojovat Lásku prostřednictvím lásky k lidem — všem, a všemožným — a pouze pak se dokážeš naučit milovat Boha — zdůrazňuje Ježíš Kristus.

Není možné si jen tak najednou zamilovat Boha. Je zapotřebí na začátku v sobě rozvinout schopnost "srdečné" lásky.

A navíc — my se musíme naučit milovat vášnivě! My se musíme umět jmenovitě zamilovávat — abychom potom byli schopni se zamilovat do Boha!

Zamilovanost do Boha — to je také podstata súfizmu, to je nejvyšší bhaktijóga, to je to, co tvoří pravé jádro všech "zdravých" náboženství.

Ano, my musíme umět být vášnivými! Tu schopnost si rozvíjíme v sobě tady, na Zemi, — dlouho a dramaticky. My se zamilováváme jeden do druhého, do své dizertace, automobilů, pozemských titulů a funkcí, do svých model. To není — objektivně řečeno — špatné (jako dočasný jev, jako etapa rozvoje), třebaže je to bolestivé, neboť plodem pozemských vášní je utrpení.

Pozemské vášně — to je konkrétně rádžas. Ale vejít do guny sattva nelze, pokud bychom minuli rádžas! Pouze ta sattva je silná a pevná, která je ukotvena na síle vědomí, rozvinuté v guně rádžas.

Upozorňuji, že Krišna řadil ke spravedlivým čtyři kategorie lidí: usilující vytrhnout se z utrpení, žíznící po vědomostech, hledající osobní úspěchy a moudré. To jest, první, druzí a třetí — ještě nejsou moudří, ale oni jsou, na rozdíl od lidí démonického založení, — také na cestě k Dokonalosti.

Takže, my se musíme stát ve své lásce vášnivými, abychom, až "dozrajeme", obrátili tuto vášnivost na Boha. "Dozrát" — to znamená dorůst do té etapy, kdy se pro nás stane aktuální buddhijóga. A pak nám jmenovitě techniky buddhijógy umožní reálně se obrátit tváří směrem k Bohu. A právě vášnivost v lásce k Němu nám dá možnost upevnit se v tom stavu a pokračovat dále.

V různých náboženských knihách se mluví o nevášnivosti. Hodně pozornosti se tomu věnuje i v Bhagavadgítě. Ale v sanskrtu má toto slovo poněkud jiný smysl, ve srovnání s ruským jazykem. V Bhagavadgítě se pod pojmem "nevášnivost" chápe, za prvé, odmítnutí negativních emocí, takových jako hněv v jeho různých projevech, zármutek, za druhé, — zřeknutí se chtíče, to jest, zotročující člověka egoistické sexuální vášně*, za třetí, — vyloučení bouřlivých projevů kladných emocí (například — jásání); ale správné je podporování vyrovnaně milující kladné emoční nálady. To je jeden z dočasných cílů na cestě duchovní přeměny sama sebe, kterého dosáhnout není pro začátečníka vůbec jednoduché.

Může vyvstat otázka: a k čemu je to potřebné?

Je to potřebné právě k tomu, abychom zaměřili všechnu svoji vášnivou lásku, všechnu sílu svých emocí, nevyplýtvanou na něco jiného, — na Hlavní Objekt svojí lásky — na Stvořitele.

Je mnoho ezoterických způsobů, jak se připravit na možnost vystoupit na vyšší stupně náboženské praxe. Jsou to ásany a pránájámy, práce se zjemňujícími obraznými představami (vizualizace), a speciální druhy tance, meditační běh, mantry, jantry, atd. Nekompetentní lidé tohle všechno označují v souhrnu slovem "jóga". Ale to je nesprávné. Dokonce i ten, kdo usilovně cvičí ásany, vypracované v hathajóze, — vůbec nemusí být bezpodmínečně jogín. Poněvadž tím samým se mohou zabývat i okultisté a zjevní černí mágové.

Ale koho je možné nazvat pravým jogínem? V čem jsou kritéria?

Kritéria jsou dvě. První je náboženskost. Jóga je Cesta k Bohu, ke Splynutí s Ním. Druhým kritériem je láska, úsilí ji vypěstovat, rozvinout ji v sobě.

Ti, kdo se zabývají ásanami, dělají pránájámy atd. kvůli duchovnímu zdokonalování, kvůli sblížení s Bohem, — to jsou jogíni, třebaže teď zatím mají před sebou úplně maličký první úkol — zlepšit zdraví svého těla. Ale ty, kdo dělají ta samá cvičení, ale neodpovídají těm dvěma uvedeným kritériím, — ty můžeme nazývat tělocvikáři, okultisty, mágy, ale ne jogíny. Ateističtí jogíni, stejně jako jogíni bez lásky, — neexistují.

Mystická bezduchovní pseudojóga může vést ke strašným výsledkům nejhlubší duchovní degradace. Takové pseudojogíny je lehké poznat. Jejich charakteristickým znakem je hrubé, tvrdé energopole, které vyzařují, a zpravidla také pěstování etických neřestí. Jsou to démoničtí lidé v přímém smyslu těchto slov, neboť se připravují do pekla, k roli démonů.

Zapamatujme si: jenom pokud všechno to, co děláme v přirozeném životě i ve speciálních ezoterických systémech tréninků, je naplněno láskou a zaměřením k Bohu, — jenom tehdy je to pravé, jenom tehdy je to jóga, duchovní Cesta.

Na cestě osvojení lásky má zásadní význam rozvíjení duchovního srdce, které se v prvopočátku nachází v čakře anáhatě (středním dantianu). Tento orgán emocionální lásky zpočátku očišťujeme a rozvíjíme v hranicích těla, poté — podle míry "krystalizace" vědomí — se v něm učíme rozšiřovat na celý okolní prostor jak kolem těla, tak i v druhých — vyšších — prostorových dimenzích. Posledně jmenované Bůh kdysi nazval osvojením Správné Meditace Odvěkého Klidu a Rozplynutí. Právě a pouze jejím prostřednictvím můžeme pocítit, když vejdeme do vyšších dimenzí, nejen pouze prázdný prostor (prázdnotu) — ale přebývající v nich Božské Vědomí, a poté si osvojit i Splynutí s Ním.

A takhle poznáme Boha v srdci svém: v duchovním srdci — rozšířeném ve vesmíru v Příbytcích Svatého Ducha, a poté i Stvořitele.

* * *

Už jsme mluvili o tom, že rozvoj člověka probíhá ve třech základních směrech: etickém, intelektuálním a psychoenergetickém. Přičemž etický je nejdůležitější.

Jak říkal Juan Matus [20], Bůh nám dává podle míry naší bezchybnosti. To jest, On nám dává možnost přibližovat se k Němu, okoušet stále více a více potěšení, štěstí kontaktu s Ním a blaženosti duchovního života — podle míry toho, jak se zdokonalujeme eticky.

Bezchybnost je, podle Juana Matuse, bezchybnost etická, to jest správnost (objektivní správnost, správnost z hlediska Boha) našich skutků, slov, myšlenek emocí.

Velice důležité je také pochopit, že pokrok v každém ze tří uvedených směrů — napomáhá osvojení dvou zbylých.

Ale základem všeho je jmenovitě pochopení a splnění etických principů. Etika je pilíř duchovního rozvoje. Právě kolem tohoto pilíře se formuje, roste, a "přilepuje se" k němu, všechno ostatní, co tvoří podstatu duchovně se rozvíjejícího člověka: vědomosti, návyky, psychoenergetické schopnosti a další vlastnosti. Při tom úspěch závisí na tom, nakolik je pevný a vysoký tento pilíř. My se konkrétně tím pilířem etického pokroku i rozvíjíme, pohybujeme se k Bohu. A Bůh nám dává možnost přibližovat se k Němu pouze podle míry toho, jak se zdokonalujeme eticky.

Základem etiky je láska: láska — v aspektech především soucitu, také — jako schopnost odpouštět, snášenlivost, jako něžnost, připravenost obětovat se atd. Láska má mnoho aspektů, na to je třeba pamatovat, a rozvíjet v sobě všechny aspekty lásky.

"Srdečnou" lásku můžeme rozvíjet dvěma způsoby.

První můžeme nazvat ekzoterickým, to jest, přirozeným. Například — prostřednictvím mateřství, vzájemných sexuálních vztahů, prostřednictvím lásky k přírodě, ke zvířatům atd.

Abychom měli úspěch, je důležité učit se to všechno nedělat kvůli sobě — ale pro druhé, to jest, ne egoisticky, ale altruisticky.

Jestliže je láska zaměřena jmenovitě takovým způsobem, pak je u daného člověka šance, že nebude zapadávat stále hlouběji do bažiny utrpení pod rostoucím nákladem neuspokojených přání — ale bude se pohybovat životem ve stavu stále vzrůstajícího štěstí. V tom případě uvedené ekzoterické možnosti rozvoje vytvoří podmínky pro přirozený růst orgánu emocionální lásky — duchovního srdce.

Existuje orgán — a existuje jeho funkce. My můžeme tento systém orgán — funkce rozvíjet prostřednictvím fungování. Anebo z druhé strany — bezprostředním rozvíjením samotného orgánu.

Jednoduchým příkladem jsou naše svaly. Můžeme mít silné fyzické tělo díky fyzické práci. V tom případě my prostřednictvím funkce — rozvíjíme orgány (svaly), v důsledku čehož se celý systém stává stále více práceschopným.

Ale můžeme postupovat i jinak: můžeme sportovat a "napumpovat" si svaly zvedáním činek, — v podstatě tupým cvičením, nepřinášejícím žádný "ekonomický" prospěch. Ale svaly nám od toho zesílí. A potom už se mohou využívat ve své nové vyšší kvalitě, a přinášet užitek druhým lidem. To je příklad, objasňující smysl ezoterického, to jest, v daném kontextu, "umělého", "nepřirozeného" přístupu k rozvíjení systému orgán — funkce.

Právě tak postupují ezoterické školy v otázkách duchovního rozvoje člověka, používaje "umělé" techniky rozvoje psychických orgánů.

A na prvním místě takových struktur v duchovní ezoterické praxi musí stát hlavní orgán emocionální lásky — duchovní srdce.

Cvičení pro rozvíjení duchovního srdce a jeho funkcí jsou na osobní Cestě k Bohu, na cestě sloužení, na cestě ke štěstí — stěžejní.

* * *

Přejde-li člověk od rádžasu — k sattvě, vchází do něžnosti, blaženosti a klidu. Ale klid — to vůbec není lenivá zahálka. Klid je intenzivní duchovní činnost ve stavu vnitřního ticha — hésychie.

Slovo hésychazmus pochází z řeckého hésychie — vnitřní ticho. Žádná duchovní práce na vysokých úrovních není možná bez získání hésychie! Jenom tehdy, když jsme přestali uvnitř kypět od různých prožitků, když jsme se osvobodili od vnitřních dialogů a monologů, když jsme se naučili "nestřílet" nepřetržitě "chapadly" svých smyslových orgánů — indrijemi — na objekty materiální úrovně, když jsme se naučili žít bez trvale zapnutého rádia nebo televizoru, bez neustálého tlachání s druhými lidmi "o všem možném", jen kvůli samotnému procesu rozhovoru, — jenom pak se pro nás může stát dostupnou náboženská praxe. Pro to, abychom skutečně zaměřili svůj pohled — pohled vědomí — směrem k Bohu, abychom zamířili ke Splynutí s Ním — musíme získat na začátku vnitřní klid.

Pro to existují různé techniky. Začít můžeme hathajógou, čínskou dynamickou gymnastikou tchaj-či čchüan, nebo jinými podobnými systémy. Ale radikálně se tento problém řeší vyvedením koncentrace vědomí z hlavy — do anáhaty, a poté rozšířením duchovního srdce za hranice těla v jemných a nejjemnějších prostorových dimenzích.

Z historie je známé, že něco v tomto směru dělali řeckoslovanští mystici hésychasté. Mluvíme o technice, která se nazývá "Ježíšova modlitba".

Podívejme se, kým byl Ježíš — pro rané křesťany? Byl to jejich Spasitel! V jakém smyslu "Spasitel", jak to máme chápat? Nejde jen o to, že se jméno Ježíš překládá jako Spasitel. Ježíšů bylo u Židů mnoho, ale jako Spasitel — vešel do dějin jeden! Ježíš Kristus je Spasitel v tom smyslu, že nám dal spásné Učení! On nám dal Učení, jehož následováním se lidé mohou zbavit utrpení teď i po smrti těla, mohou se přiblížit k Dokonalosti, ke štěstí poznání Boha Otce, ke Splynutí s Ním! Ježíš nám dal Učení zásadně nové pro tuto oblast Země — Učení o spásnosti lásky, o tom, že právě láska nás zachraňuje před utrpením a degradací v duchovní tmě!

Je pravda, že se hned objevily pověsti, že se Ježíš jakoby „spustil“ nejen do pozemského pekla (to jest, mezi davy hříšníků tady na Zemi), ale i do pekla podsvětí, a že odtamtud vytáhl všechny jeho obyvatele, a že On Svojí Smrtí Ukřižováním předem osvobodil všechny křesťany od všech jejich hříchů atd…

Každý člověk přece vnímá jednu a tu samou událost po svém — podle míry svojí intelektuální a etické úrovně. Jestliže je intelektuálně rozvinutý — pak je schopen vnímat Učení dostatečně adekvátně, a využívá ho k tomu, aby se stal lepším. Ale druzí lidé si z jakéhokoliv duchovního lídra hned dělají modlu a začínají se „k němu modlit“, žebrat u něho, vyžadovat si pro sebe různá pozemská blaha… — místo toho, aby vyplňovali jeho učení!

Ale, ať už je to jak chce, historická fakta mluví o následujícím. Když v Římském impériu začalo pronásledování křesťanů a když je začali masově přibíjet na kříže podél cest, — tehdy se křesťané začali dobrovolně podvolovat smrti ukřižováním — aby se alespoň v tomhle připodobnili Učiteli!…

Jméno Ježíše Krista svaté — bylo, je a bude! Ono je pro všechny rozvinuté lidi spojeno s pojmem lásky. Ježíš nejen hlásal lásku a tvořil ji i v obyčejné laskavosti, i v zázracích — ale On po dobu tří let aktivně šel ke Své Smrti Ukřižováním, vědomě věděl, že je Mu právě takový osud připraven, jestliže začne dělat Jím zvolenou práci na Zemi! On přinesl Sám Sebe jako Oběť za ty, koho miloval — za lidi, za nás!

Ježíšův obraz a jméno vyvolávaly u Jeho opravdových následovníků upřímnou vděčnost, soucit, nadšení! Jeho obraz a jméno si ztotožňovali se samotným pojmem Lásky!

A vznikla technika zavedení Ježíšova jména do svojí anáhaty, a jeho používání jako mantry.

V pravoslaví existuje takový akafist (pochvalná píseň), nazývá se Ježíši Nejsladšímu. Nejsladší je ve starém slovanském významu nejmilovanější. Zkusme oslovit Ježíše:

"Ježíši — Nejsladší! Ježíši — Nejmilovanější! Přijď ke mně! Já Tě miluji! Pomoz mně, Pane, poznat Tebe, poznat Tvoji Lásku! Pomoz mně, Pane, stát se lepším! Pomoz mně, naučit se Tvojí Lásce!“

Hésychasté opakovali provolání k Ježíšovi zpočátku „myslí“, přičemž velice dlouho, zabývali se tím celé dny. Jestliže se ta praktika prováděla v patřičné emocionální náladě a se správným duchovním zaměřením — pak za nějaký čas , obvykle po letech — se modlitba „spustila do srdce“, jak říkali hésychasté: centrum koncentrace vědomí se v zápalu lásky k Ježíšovi přemístilo do anáhaty.

Od této chvíle se pro takového člověka změnil celý svět! Svět začal být viděn jakoby v "růžovém světle" — už nebyl nepřátelský a strašný, proti kterému je třeba bojovat nebo kterého je třeba se bát, — ale byl to svět harmonie a lásky!

Takový člověk se pak postupně sám stával svítilnou Lásky, a vytvářel kolem sebe odpovídající emocionálně-bioenergetické pole. Vztah ostatních bytostí k němu se měnil: na lásku brzy začaly odpovídat svojí láskou!

To jsou fakta, která jsme mnohokrát pozorovali: měnily se vztahy v rodině, v práci, v komunálním bytě; děti k takovým lidem lnou, dospělí se snaží s nimi pobýt jenom proto, že je jim to příjemné, a ne jen kvůli nějaké záležitosti… Takový člověk se stává zdrojem příznivého bioenergetického pole — a vztah k němu se mění nezávisle na tom, jestli druzí lidé něco o bioenergii a náboženství chápou, a nebo ne. Na lásku téměř všichni lidé (kromě určité kategorie) reagují také láskou!

Studentky, které jsem učil, se mě například ptaly: jak je to možné využít u zkoušek? Odpověděl jsem: v době zkoušky se na učitele dívejte z anáhaty! A ony potom se smíchem vzpomínaly, jak jim zkoušející sám všechno řekl a do indexu napsal "výborně". Ale proč? Je třeba pochopit i vyučujícího! Myslíte si, že je pro něho jednoduché zkoušet, když k němu jeden za druhým přicházejí studenti, a každý mu předává novou porci svojí úzkosti, přepracování a dalších negativních stavů?! On se v tom stresovém poli vyčerpává — a najednou k němu přichází člověk, se kterým je mu… dobře! Cožpak by ho mohl urazit tím, že by mu dal horší známku než "výbornou"?…

… V osmdesátých létech minulého století, když jsme teprve začínali svoji činnost v těch podmínkách, kdy nebylo možné mluvit o Bohu — používali jsme techniky práce s anáhatou — a efekt byl vynikající: lidé se přeměňovali, sami začínali hledat náboženskou literaturu, masově, v celých skupinách, přijímali křesťanský křest atd.

Anáhaty se "otevíraly" i tvrdošíjným ateistům, ale je pochopitelné, že u nich nebyl ten efekt pevný. Například jsem měl známého psychologa, který se považoval za "borce" v boji s neřestmi druhých lidí. On jejich neřesti "lámal" svojí zuřivou násilností; když odcházel, lidé toužili už jen po tom, aby ho už nikdy neviděli!… A on si myslel, že právě tohle je práce opravdového psychologa…

Já jsem zkusil naučit ho pracovat s anáhatou. On to vyzkoušel — a byl tak ohromen tím, že najednou pocítil lásku k lidem, které dříve jen nenáviděl a přezíral, — že mě dokonce vzbudil uprostřed noci, přijel a vyprávěl mně o tom! Tak ho to šokovalo!

Ale co se stalo potom? On si s tou podivuhodnou metodou pohrál, jako s psychologickou hrou, — a poté se znovu stal takovým, jako předtím: vždyť se jeho světový názor a zaměření nezměnily… A on dokonce vstoupil do Komunistické strany — právě před jejím rozpuštěním…

Na začátku přece musí přijít intelektuální rozhodnutí: já se chci stát lepším, já vím, že se kvůli tomu musím naučit lásce! Jenom při dodržení této podmínky mohou techniky ezoterické psychologie prokázat skutečnou pomoc! Jenom tehdy ta cvičení "zapadnou" jako stupínky do velkého žebříku vlastního duchovního vzestupu.