---

Jak se poznává Bůh/Zrod duchovní školy

---

Zrod duchovní školy

Byl jsem pracovně v Moskvě a navštívil jsem tam poprvé Treťjakovskou Galerii. Zvláštní dojem na mě udělal obraz „Kristus na poušti“. Na něm malíř I. N. Kramskoj zobrazil Ježíše, rozhodujícího se jít, bez ohledu na hrozící Golgotu, zachraňovat lidi, hlásat jim Otce Nebeského a Cestu k Němu — Cestu Lásky.

Zůstal jsem před tím obrazem velice dlouho, a rozhodoval se o tomtéž. A prosil jsem Boha, aby mi v tom pomohl. A pocítil jsem, že je moje modlitba přijata.

Ale jak bych to mohl uskutečnit v podmínkách totálního sledování, v zemi naprosto podřízené zločinné ateistické bandě — to jsem si představit nedokázal.

Když jsem se vrátil domů, pocítil jsem náhle potřebu napsat metodiku duchovních cvičení na podkladě už vypracovaných technik: cvičení na relaxaci, dynamické meditace, práce s čakrami a meridiány, se zjemňováním vědomí, no a pochopitelně, také s besedami o etice.

Dokončil jsem to.

Tehdy mi Bůh řekl:

— Oblékni se, půjdeme se projít! Já tě povedu!

Oblékl jsem se, vyšel z domu, a On mě vedl ulicemi; přivedl mě k ubytovně slepých.

— Chceš pomoci těm lidem? — říká.

— Ano.

A za několik dní mě „najednou“ seznámili s instruktorem kroužku v domě kultury slepců. A ten mi pomohl se tam zaměstnat jako instruktor autogenního tréninku.

Tak začala široká aprobace nové metodiky. Já jsem četl přednášky z etiky, praktické psychologie, a vyučoval jsem techniku psychické autoregulace. Věnovalo se tomu mnoho lidí — slepí, jejich vidící přátelé, prostě ti, kdo uslyšeli o těchto cvičeních.

Slovo čakry bylo v té době v SSSR zakázané pro tisk. Oficiální pozice politiků, řídících tehdy vědu, spočívala v tom, že „existence čaker není dokázána vědou“.

Ale mně se poprvé v SSSR podařilo vybrat pravdivá a zároveň „vědecky vypadající“ slova, s jejichž pomocí byl problém práce s čakrami legalizován. Já jsem je označil za „reflexogenní zóny emocionálně-volní sféry“.

Vždyť doopravdy: pouze přenesením koncentrace vědomí do té či jiné z těchto „reflexogenních zón“, dostáváme stabilní a opakovatelné psychické stavy, vznikající u všech úspěšně cvičících adeptů!

Proto právě práce s čakrami přináší nejvýraznější přeměnu člověka na počátečních etapách ovládnutí metody psychické autoregulace.

Za nejdůležitější se vždy v naší práci považovala čakra anáhata — počáteční „bydliště“ duchovního srdce, se kterým pracovali v dávnověku i pravoslavní mystici hésychasté, i adepti dalších náboženských směrů.

Tato cvičení otevírají schopnost "srdečné" emocionální lásky. Lidé na cvičeních "jihli", plakali štěstím, učili se jemným emocím!

Po několika letech jsme uveřejnili úryvky z ohlasů tehdejších žáků. Byla to kniha "Komplexní systém psychické autoregulace", která je v centrálních vědeckých a medicínských knihovnách. Ale při čtení je třeba nevěnovat pozornost "kamuflážním" obratům řeči, bez kterých by publikovat takový materiál v těch letech nebylo možné. Uvedu zde alespoň několik výroků těchto žáků:

"Po dobu pěti měsíců cvičení jsem pozorovala, jak se mění moje nálada: stav blízký neurastenii se změnil na radostné vnímání života, uspokojení z kontaktu s okolím; významně vzrostla moje pracovní schopnost… Zmizela podrážděnost, únavnost a dříve mě tak trápící bolestivá reakce na prudké výkyvy atmosférického tlaku a změny teplot. Tyto pro mne očividné úspěchy přičítám výlučně neobyčejné efektivitě kurzu psychické autoregulace".

"Velký zlom v mém životě nastal z hlediska mravnosti a etiky. Můj vztah k okolnímu světu a k lidem se významně změnil. Pochopil jsem, že opravdu šťastný může být jen ten člověk, jehož život existuje pro celou společnost vcelku, a ne jen pro sebe osobně!"

"Kým jsem byl před příchodem na cvičení? — 34-letý egoista, který dokázal ospravedlnit a odpustit si jakýkoliv neetický (mírně řečeno) skutek. "Okolnosti" vyžadovaly každotýdenní (i častější) požívání vína, třebaže jsem sám byl přesvědčen, že mám sílu ukončit to v jakékoliv chvíli (a to se dělo po dobu 15 let). Stejné to bylo s kouřením. A navíc: jak často jsem neměl sil (a někdy ani přání) zastavit výbuchy zloby, hulvátství, dokázal jsem ponižovat, viditelně působit bolest. Podřizování druhých — sobě, svým rozmarům, se pro mě stalo normálním způsobem života, ospravedlněným filozofií. Ještě kousek — a nebylo by cesty zpátky.

Bojím se říci, že je všechno tohle a mnohé další změněno a napraveno, ale když se objevila příležitost ohodnotit to a zděsit se té hrůzy, je možné začít pracovat na svojí nápravě. Na jinou cestu nepomýšlím a doufám, že se ve mně probudí síly k další práci na očištění sama sebe a pomoci druhým! A je jich většina — těch, kdo ještě žijí tak, jak jsem já žil dříve…

Prostě se teď jen divím, kolik dobrých a správných znalostí se do mě ukládalo vzhůru nohama — protože jsem neznal základy.

Nechci říci, že by druzí byli zrovna takoví mrzáci jako já, ale jestliže to došlo už i mně, museli by druzí získat užitek z cvičení tím spíš".

" Moje staré neduhy byly — osteochondróza, mezižeberní neuralgie, zánět průdušek, angína, zánět žaludku a ještě řada dalších nepříjemností. Postupně to všechno začalo přecházet, objevila se chuť k jídlu, teď už mě nic nebolí, začal jsem být čilejší a aktivnější v práci. Poslední měsíce mám dobrou náladu…

Ta cvičení přinášejí lásku, dobro, štědrost, nezištnost, slušnost, vytrvalost a ještě mnoho dalších kladných vlastností, nezbytných pro každého člověka".

"… Po velkých duševních utrpeních jsem se zhroutila. Nechtěla jsem vidět lidi, chtěla jsem se zamknout a mlčet. Často jsem dokonce nemohla vydržet ani doma a utíkala jsem, občas jsem ani nevěděla, kam…

Teď už jsem to překonala. Nejsem nemocná. Při cvičeních jsem se pozorovala a cítila jsem, jak se s každým dalším cvičením stávám jistější a silnější!… Jak já jsem ráda, že jsem se znovu stala člověkem! Dívám se teď na život jinýma očima. Chce se mi žít!"

"Co je nejdůležitější — nalezl jsem slunečné, radostné, mladické pociťování života!… Pokud byste mi to řekli o takový půlrok zpátky — nevěřil bych vám to ani za nic".

"Přišla jsem cvičit kvůli zdraví — a skutečně jsem ho získala: ve výsledku jsem se zbavila žaludečního vředu a vysokého tlaku. Ale kromě toho nás naučili i mnohem důležitější věci. Naučili nás odstraňovat fyzickou únavu a stres, předali nám metody fyzického, mentálního a duchovního tréninku, naučili jsme se nacházet eticky správná řešení v konfliktních situacích. Naučili nás milovat přírodu, vidět v ní harmonii a krásu, milovat a ochraňovat ji. A náš život se tím stal mnohem bohatším. Naučili jsme se nezbytnému umění nacházet společný jazyk s druhými lidmi, chápat je. Naučili nás umění komunikace, která je součástí duchovní kultury člověka. Život začal být radostnější, harmoničtější, naplněný krásou a láskou!"

"Teď je mi dvacet dva let. Ale v devatenácti letech pro mě život ztratil všechen smysl a zajímavost. Odnaučila jsem se radovat. Cítila jsem jen chlad a bolest v duši. Jestliže mě dříve jarní probuzení přírody naplňovalo radostí, pak teď bylo schopné jen zvýraznit neprosvítající temnotu mého vnitřního světa. Pociťovala jsem svoji disharmonii se životem, a neviděla jsem jeho smysl, už jsem dál neviděla světlo…

Teď cítím, že jsem se znovu narodila! Vydala jsem se na novou, jedině správnou cestu! Znovu jsem získala světlo a radost ze života! Opět jsem schopná vidět krásu okolního světa, přírody, umění! Teď vím, že o to nejvyšší, co máš, je třeba se dělit s lidmi, sloužit lidem, že se musíš vynasnažit změnit svět lepším směrem — a jen pak získáš vyšší štěstí a vyšší harmonii s okolním světem! Je třeba ne brát od lidí, ale dávat jim! A já teď mám to, co mohu dát všem!"

"Zmizelo to strašné pociťování šíleného osamění… Vznikl pocit podivuhodné radosti!"

"Diagnóza stanovená poliklinikou: ischemická choroba srdce, aterosklerotická kardioskleróza, stenokardie. Kromě toho: spondylóza, stín v pravé plíci, bronchitida, chronický zánět nosohltanu, zánět středního ucha a další. Také: chronická nespavost, vysoký tlak. Trvale jsem užívala erinit a další preparáty na bolest v srdci a otoky v obličeji a na nohách. Ledvinová nedostatečnost — trvalá! Dýchala jsem téměř neustále ústy v souvislosti s chronickými nosohltanovými onemocněními. Zhoršená paměť. Nálada — téměř vždy špatná.

Po cvičení: nespavost zmizela hned po prvních lekcích, začala jsem být stabilně klidná, vyrovnaná, ovládám se, zvýšení arteriálního tlaku nepociťuji ani při fyzické zátěži, dušnost sice ještě bývá (nevelká) při výstupu do pátého podlaží; bolesti hlavy a pocit tíhy v hlavě, cévní křeče nemám, nohy mi neotékají a nebolí. Bolesti srdce jsem na začátku kurzu ještě měla, ale teď už po dobu více než měsíce žádné bolesti v srdci ani za hrudní kostí nepociťuji. Léky neberu: odpadla potřeba…"

"Můj stav půl roku zpátky: bronchiální astma (pět let), časté zadýchávání, dušnost, stav — skleslý, krajně vznětlivá, nespolečenská. Život — na lécích a "pohotovostech"… Kvůli tomu — těžká situace v domě, špatné vztahy s manželem, děti mě rozčilovaly…

Teď — záchvaty ztíženého dýchání a dušnosti už nemám. Spím bez polštáře (dříve jsem spala pouze vsedě). Chce se mi žít! Děti mi dělají radost! Situace doma se normalizovala! Chci se zabývat dětmi, tvořením! Děti se začaly doma dobře cítit… Líbí se mi být ve společnosti lidí, je mi s nimi lehce! Ohromné díky!"

"Po cvičení jsem jakoby umytá duší a srdcem — nacházím se v kouzelném stavu ducha! Zakouším v sobě lásku ke všemu, co mě obklopuje, a to je tak překrásné!…"

"Od patnácti let trpím silnými bolestmi hlavy, vedoucími až ke zvracení, záchvaty trvaly po několik dní… Poslední měsíce po kurzech se cítím dobře…"

"Před začátkem cvičení byl můj stav příšerný: vyčerpání sil z nesnesitelné bolesti v páteři, bezvýchodnost, dušnost…

Teď jsem se znovu narodil!"

"Život v komunálním bytě začal být naprosto klidný! Dříve mě sousedé velice rozčilovali. Občas jsem je nenáviděla už jen za to, že jsem donucena je vidět každý den."

"Moje kdysi nemocné, téměř invalidní tělo díky cvičením zhublo o 28 kg, začalo být živé, ohebné, pohyblivé, poslušné! Za rok — ani jedna neschopenka! A dříve — tři měsíce až půl roku na nemocniční posteli každý rok! Zmizely všechny zlověstné příznaky, které tak lekaly zdravotníky, že mi předpovídali v nedaleké budoucnosti úplnou slepotu a nepohyblivost!…"

" Cvičení mi přinesla štěstí kontaktu s přírodou a lidmi — v takové neobyčejné síle, že je mým jediným přáním zvládnout dokonale schopnost podělit se o ně s dalšími lidmi, abych jim pomohl uskutečnit jejich touhy po harmonickém a šťastném životě!"

"Svět se velice změnil k lepšímu, a jak je překrásné žít v tom světě, a kolik je kolem blízkých, dobrých lidí; chce se mi všem lidem přinášet světlo a radost!

Domnívám se, že takovým kurzem by měl projít každý člověk!"

"Teď už vím: smysl života je v tom: sloužit lidem, přinášet jim užitek, zasvětit tomu svůj život! Jenom pro tohle má smysl se zdokonalovat a rozvíjet svoje schopnosti!"

Takových svědectví byly stovky. Je třeba si všimnout, že žáci nepsali o svém náboženském probuzení: o tom v těch letech nebylo možné psát.

* * *

Mně se podařilo v tom domě kultury provést několik cyklů cvičení, dokud nedošlo téměř zároveň ke dvěma incidentům.

Za prvé, syn notorického opilce, který nastoupil do skupiny, oznámil otci, že s ním dál pít nebude. Otec se rozzlobil a podal udání na ředitelství domu kultury a okresní výbor KSSS o tom, že já "rozbíjím rodiny".

Za druhé, já jsem se tehdy, tak jako i dřív, pokoušel uzdravovat všechny pacienty, kteří mi přišli do cesty. A tentokrát jsem se rozhodl pokusit se za několik seancí "promýt" energií oči slepého žáka, který vůbec nedokázal rozlišit ani světlo a tmu. Po první seanci vykřikl:

— Ó! Já vidím! Tohle je okno!

Druhému slepému, příteli prvního, jsem udělal to samé — a on hned v té chvíli uviděl poprvé můj obličej.

Ale… ten první mě najednou začal nenávidět kvůli tomu, že jsem mu připomněl to, jak je pěkné být vidící… Pokračovat s ním v léčebných seancích už nemělo smysl.

A druhému se můj obličej zdál příliš přitažlivý pro ženy, a jeho nenávist ke mně vzrůstala ze závisti…

Oba dva se spojili a napsali řediteli žalobu: že já na cvičeních šířím náboženskou literaturu.*

Navrhli mi, abych dal výpověď.

* * *

Ale základ práce už byl položen: já jsem se ujistil o svých silách a hodnotě metodiky, ale i sama metodika začala získávat popularitu.

Velice rychle mě pozvali do jiného domu kultury.

Žáků bylo čím dál více.

Speciální cvičení umožňovala ateistům pocítit se jako duši, jako živý shluk energií. Tento fakt je obracel ke hledání náboženských pravd. Žáci masově přijímali křest.

Všichni úspěšně se učící dostávali také bezprostřední křest Svatým Duchem prostředníctvím meditace nazvané Pranáva.

Galina Vaver vypracovala estetický program, doplňující a upevňující můj. Bylo do něho zařazeno vyučování hudby, tance, malířství, ikebany, principů estetiky při vytváření takzvaných krajinářských zahrad a parků, a také meditace zjemňující vědomí. Tak se rodil druhý kurz cvičení.

Uvedu z něho některé meditace, které byly určeny pro další rozšiřování a upevňování stavu zjemnělosti — vědomí, rozvíjeného jako duchovního srdce:

"Pociťujeme pod svýma nohama Zemi — jako živý organizmus.

Ohromná hmota Země, a my — na jejím povrchu.

Země — nesoucí na sobě takovou spoustu jednotek života!

Noříme se do hloubi jejího těla, pociťujeme pulzaci, rytmus Země!

Vcházíme do rezonance s tímto rytmem!…

On zaplňuje celé tělo, ozývá se v každé částici vědomí!

To on — spolu se slunečním světlem — vyživuje životní silou rostliny, rostoucí na povrchu Země!

Pociťujeme svět rostlin.

Rozlijeme se po polích a loukách, pronikáme do života trávy a květin!…

Pociťujeme hudbu ukolébavky větru…

Pociťujeme zelené koruny stromů…

Vnikáme do štěbetání ptáků…

Obsáhneme jedním pohledem lesy, pole, ústí řek a jezera, vycházející slunce…

… Odlétáme do hor.

Pozorujeme jejich svahy, skalnaté výčnělky, hromady kamení…

Pronikáme do charakteru hor, pociťujeme jejich odolnost, tvrdost, stabilitu!

Každá hora má svůj charakter

a svoji píseň.

Můžeme ji uslyšet, jestliže vyletíme na vrchol — a poté se ponoříme do centra hory.

Hora zpívá zevnitř, když ji zahřívá slunce a ovívá vítr.

Každá hora má svoji píseň.

Přeneseme se z jedné hory na druhou, sladíme se s usilováním jejich vrcholů nahoru — k jemné harmonii nebes!"

"Vidíme nekonečné písky pouště —

a pociťujeme se ve všech zrncích písku…

Pociťujeme teplý, sametový mech —

a utápíme se v jeho měkkém koberci…

Staneme se vlajícími stepními trávami…

Přeměňujeme se ve stromy —

a šelestíme zeleným listím…

Pociťujeme se mlaďounkou břízkou…

Přeměníme se ve vyparáděný klen…,

v urostlou borovici, naplněnou večerním sluncem…,

ve velký placatý kámen, pokrytý zeleným mechem pod vysokou břízou…

Pociťujeme odpočinek, klid, chládek…

Kámen ulehl k odpočinku pod strom.

A vedle něho je maličký kámen, "děťátko". Pocítíme ho.

Je v něm utajená dynamika, čilost a zvědavost.

Maličký kámen je pevně spojen s velkým: jsou rodina.

V trvalé harmonii — čas od času — učí velký kámen chlapečka životu…

Přeneseme se na břeh moře.

Tam na mělčině je celé ležení kamenů.

Jsou hladké, s lesklými zády, vyhřívají se na slunci…

Vnímáme mírné pleskání vln, křik racků a hlasy kamenů,

rozmlouvajících mezi sebou… "

"Jsme na mořském břehu.

Je časné ráno.

Pomaloučku se houpe mořská hladina…

Skrz průzračnost vody jsou vidět hladké kameny, ve vrstvě vody se vznášejí vodní řasy…

Noříme se do příjemně chladné vody, pociťujeme její měkký dotyk na kůži…

Rozplýváme se ve vodě, naplno se pociťujeme v každé částečce moře…

… Zadul lehký větřík, opatrně se dotkl povrchu vody…

Pociťujeme jeho laskání…

Větřík se nám líbí. Chceme být — jako on!…

Vyklouzneme z vody a staneme se větříkem!…

Zvedáme se do nebeské výšky, pociťujeme prostor!…

Rozplýváme se v nebeské modři!…

… Vítr honí po nebi stáda bílých obláčků…

Přilétáme k oblaku — a staneme se jím…

Jsme nadšeni ze svojí radostné bělosti!…

Připlouváme ke skupině dalších oblaků a zařadíme se do jejich družného tanečního letu!…

"Je jaro. Skoro už roztál sníh. Odhalila se vonící země.

Jsme na kraji lesa a posloucháme veselý zvuk potoka.

Splývá s písněmi ptáků — v jednotnou jarní symfonii!…

Všechno v lese ožilo!

Z právě roztáté země vyrážejí první travinky.

Nalévají se pupeny.

Vdechneme aroma jarního ranního lesa!

Pocítíme nejjemnější emoce ve vůních, zvucích a barvách jara!

Prosytíme se naskrz

jarní svěžestí!

… Přeneseme se do léta.

Je letní ráno, slunce už připaluje.

Jsme na louce, pokryté květinami.

Motýli létají druh za družkou, bzučí čmeláci, v kvítcích se hemží včely…

Květiny a tráva pijí sluneční světlo.

Vzduch nad loukou je prosycen letní malátností…

Vdechneme — a naplníme se aromatem voňavé trávy!

Tou vůní se rozlijeme nad loukou

a — prosytíme se létem!…

… Přišel podzim.

Stromy v lese si oblékly sváteční šat.

Vůně lesa jsou ostřejší, lákají a dráždí ty, kdo se přátelí s houbařským košíkem…

Podzim je bohatý a štědrý!

Kocháme se prolínáním barev listí!…

Ve světle sklánějícího se slunce a v křiku odlétajících ptáků slyšíme podzimní melodii…

Les, zbarvený intenzívním západem slunce nás okouzluje a noří do meditace…

…Zima.

Něžnost a čistota bílého příkrovu, pozlaceného nízkým a tichým sluncem nám dává jemnou radost…

Ticho…

Přívětivě na nás mžourají smrky pod načechranými čepicemi sněhu…

Lyže skřípou…

Na tváři se nám odráží hluboké radostné TICHO, prosycující všechno kolem a uvnitř — až do samotného srdce!…"

* * *

V roce 1984 jsem dostal návrh uveřejnit metodiku prvního kurzu. Tak vznikla moje první knížka "Umění být šťastným". V těch letech to byla senzace. "Samizdat" zvedl náklad několikrát.

Ale KGB se konečně probudila — a my jsme byli propuštěni.

Za tím následovalo předvolání na prokuraturu. Byla přítomna i novinářka jedněch novin — zlostná a bojovná; z těch, kdo stále jen hledají, koho by mohli nenávidět!

Udělali mi "křížový výslech": Jak jsem si mohl dovolit napsat takovou knihu se slovem "Láska" s velkým písmenem?! Kdo povolil ji vydat?! Jaké jsem měl právo doporučovat nejíst maso?! Proč celou tuhle pitomost nazývám duchovností, když je všem dobře známo, že duchovnost znamená chodit do kina?!…

Odrážel jsem útoky citáty z Programu KSSS. Obhájil jsem se. Prokurátor mi stanovil "diagnózu": "utopický komunismus". Pustil mě. Pašák!

Ale novinářka uveřejnila špinavý "usvědčující" článek, "poopravila" náš dialog tak, že moje slova začala vypadat jako řeč debila.

Hájit svou "čest a důstojnost" jsem nezačal, dal jsem přednost nerozptylování se; šel jsem radši dále.

Jen maminky mi bylo líto: přečetla si to a velice se tím trápila…

Ateista nebo malověrný člověk se může zeptat: "A co váš Bůh — proč vám nepomáhal? Proč vás neochraňoval, nebránil?"

Ale vždyť všechny ty pohromy přece vytvářel právě On, když zaměřoval jednání lidí, schopných špinavých skutků! Prostě se situace musela změnit: museli jsme dostávat nové impulzy k rozvoji!

Bůh tehdy zamýšlel vytvořit třetí kurz naší metody…

… Znovu jsme byli bez práce a bez peněz, dělali si zásobu hub, sušili na zimu bylinky, sbírali a odevzdávali prázdné láhve.

A najednou nás někdo ze známých pozval na cvičení lun-gom — meditačního běhu". Tuto metodu začal v Rusku poprvé zavádět Jan Ivanovič Koltunov — tvůrce jedné z moskevských duchovních Škol, která později získala širokou proslulost po celé zemi.

Podstata metody je v tom, že se meditace nebo pránájámy nezadávají stojícím, sedícím nebo ležícím žákům v sále, ale běžícím v parku nebo po lesních cestičkách ve skupině. A to dělá běh lehkým a radostným, a dává možnost vykonávat některé meditace na mnohem příznivější, vyšší energetické úrovni.

Osvojili jsme si metodiku, modifikovali ji "podle své chuti", doplnili ji "mrožováním" (koupáním v ledové vodě), a novými cvičeními pro práci v sále; — a zrovna tehdy přišlo pozvání na práci od jednoho mládežnického klubu, vedeného nadšencem pro dílo duchovní záchrany lidí naší země — Vladimirem Vladimirovičem Michailovem.

Shromáždili jsme dřívější žáky, kteří prošli prvními dvěma kurzy, a rozjeli jsme práci na novém místě.

V té době nám už dorostli žáci, kterým bylo možné svěřit počáteční etapy výuky. Práce podle našich metod se šířila po celém městě. Žáci rozkvétali jako jarní květy!

Rozkvétali a uzdravovali se nejen dospělí, ale i děti, které brali rodiče s sebou do lesa. Konkrétně, zásluhou "mrožování" se děti rychle zbavovaly typické a tak vážné nemoci — nočního pomočování. Uvedená fakta mě donutila obrátit větší pozornost na duchovní práci s dětmi. V naší škole byla zahájena odpovídající rozmanitá cvičení s nimi, zejména léčebná — na bázi psycho-neurologického sanatoria. Nashromážděná zkušenost takové práce byla shrnuta ve formě článků a publikována v knize [26].