---

Jak se poznává Bůh/Osud a pokání

---

Osud a pokání

Existuje názor, že peklo nebo ráj předurčují konkrétní rozhodnutí nebo skutky. To je také správné, ale v uvedeném případě se jedná o jiné peklo a ráj v přeneseném smyslu slova: o to, co bude při budoucím pozemském vtělení. Mluví se zde o osudu, který si každý z nás sám pro sebe vytváří svými rozhodnutími, která mají etický význam, a příslušnými skutky. Konkrétně v závislosti na tom bude praktický Správce osudů — Svatý Duch (Bráhman), Který řídí duchy, vybírat každému místo narození, rodiče, tělo pro vtělení a nemoci, bude ho svádět s těmi či jinými lidmi — dobrými i zlými, chytrými i hloupými — atd.

A jestliže v nás teď jsou ty či ony neřesti, které nám například dovolují působit různá utrpení druhým cítícím bytostem, — pak budeme v budoucnu umístěni do podmínek, ve kterých budeme zažívat ta samá utrpení, abychom se poznáváním vlastní bolesti naučili soucítit s bolestí cizí.

A tak tím, že působíme bolest druhým, si ji sami programujeme do svých vlastních osudů, takže, když teď krademe, budujeme svoje osudy tak, že nás budou okrádat. Jediný způsob jak se vyhnout takovým následkům je upřímné pokání — do toho stupně, abychom v sobě navždy vyloučili schopnost konání takových skutků!

A kdo se už naučil nepůsobit utrpení druhým bytostem — ten bude mít mnohem příznivější osud.

Ale ještě zbývají takové neřesti, jako je lenost v duchovním snažení, egocentrizmus, připoutanosti k "pozemskému". Ty také donucují Boha působit nám bolest — aby nás tím donutil se rychleji zdokonalovat.

Konkrétně, zbavování se "pozemských" připoutaností, včetně připoutanosti k vlastnímu tělu, bývá velice bolestivé, pokud my sami nezačneme s nimi bojovat.

Ale paralelně s tím musí probíhat proces růstu vyšší připoutanosti — připoutanosti-Lásky ke Stvořiteli. A toho je možné dosáhnout jenom v důsledku plodné tvořivé psychoenergetické práce na sobě: pouze vědomí, rozvinutému nejen podle kvalitativního, ale i podle kvantitativního kritéria, je umožněno postupné sblížení s Milovaným a Jeho poznání.

Intenzívní boj s "pozemskými" připoutanostmi je účelný jen pro ty lidi, kteří se už přiblížili k vrcholku žebříku duchovního vzestupu. Pro ostatní to zatím není aktuální. Naopak, dobré "pozemské" připoutanosti lásky — napomáhají rozvoji člověka, například v něm pěstují schopnost sebeobětování kvůli pomoci druhým.

… Jedním z mocných způsobů osvobození od neřestí je pokání.

Ale ta forma pokání, kterou tak často vnucují věřícím v naší zemi, — není efektivní a nepřináší úspěch. Je taková:

Hřešit, to obecně, pochopitelně není dobré. Ale my všichni jsme hříšní, my všichni hřešíme, hříchu se my — slabí a nemohoucí — stejně nezbavíme. A navíc: když nebudeš hřešit — zpyšníš! A to je ten nejstrašnější hřích! Bůh ze Svého milosrdenství hříchy odpouští. A kvůli tomu stačí jen přijít na zpověď do kostela a skrz prostředníka-kněze podat Bohu zprávu o vykonaných skutcích a poprosit za odpuštění. A potom už můžeš znovu opakovat ty samé hříchy — a proč by ne? — vždyť Bůh je milostivý, On odpustí i ty, pochopitelně, jen když nezapomeneš znovu přijít…

V katolické církvi v polovině minulého tisíciletí byla tato tendence dovedena do ještě větší absurdity: tam bylo tehdy možné zaplatit dopředu za naplánovaný hřích a dokonce dostat potvrzení o zaplacení, (pro Boha, že?) nazývající se odpustek.

A tehdy také v západní Evropě vzniklo protestantské hnutí, protestující proti takové praktice vysmívání se náboženství a podvádění věřících. Tak se vytvářely protestantské církve, ve kterých se objevovaly výzvy k ustanovení jmenovitě osobního kontaktu s Živým Bohem, bez prostředníků — vtělených nebo nevtělených. [20].

Avšak pravda o pokání spočívá v následujícím: Hlavní podstatou pokání je intelektuální analýza a poté kajícná lítost, jmenovitě emoce lítosti, a ne formální "nahlášení" nebo formální "promiň". Podstatou kajícnosti musí být soucit — pochopitelně ne se sebou — a co když mě za to Bůh potrestá?! — ale s oběťmi mých přestupků a chyb. A celkově smysl pokání spočívá v tom, abychom se zbavili zcela konkrétních svých neřestí (charakterových rysů, vlastností duše), které plodí jejich konkrétní projevy, nazývané hříchy.

Správně spuštěný mechanizmus pokání dává dobré plody, dokonce i pokud se přitom neobracíme k Bohu, — ale obrátíme se k obětem svých hříchů s úmyslem alespoň nějak v něčem napravit svoji vinu. A jestliže to už není možné udělat, například kvůli smrti mých obětí, — pak i v takové situaci před nimi můžeme projevit lítost: vždyť duchové jak lidí, tak i zvířat — výborně vnímají všechna provolání k nim od vtělených lidí!

Rozvíjením sama sebe — nebo vykořeňováním v sobě neřestí si my sami budujeme svoje osudy — jak na tento, tak i na budoucí pozemské životy.

* * *

Jednou mě můj bývalý žák (z těch počátečních) s velmi špatným zrakem — poprosil, abych ho doprovázel k jednomu jezeru za městem. Bylo to pět kilometrů od jeho chaty.

Šli jsme po cestičkách smrkovým lesem. Kolem byla ohromná mraveniště a po cestičkách se pohybovaly nekonečné proudy mravenců. Já jsem je překračoval, obcházel, přeskakoval. Ale on je vidět nemohl. A nehledě na všechno moje snažení předem ho upozorňovat na jejich největší nahromadění a vodit ho okolo, přesto po jeho krocích zůstávala ležet na zemi jejich bolestí zkroucená tělíčka s přelámanýma nohama nebo rozšlápnutým bříškem…

Vykoupali jsme se v jezeru a vrátili se domů. On mi byl velice vděčný a zeptal se:

— No, a kdy tam půjdeme ještě jednou?

— Poslouchej: ale vždyť ta naše procházka stála životy tisíce mravenců, a další tisíce se jich tam ještě teď trápí zmrzačených!…

— Tak co tedy: teď už na jezero kvůli tomu nemám chodit?

— A co si myslíš ty?…

… On se na mě tak urazil, že odvrhl ze svého života všechno to dobré, co dříve přijal mým prostřednictvím. Dokonce začal jíst vepřové…

… Brzy po tom ho srazilo auto. Řidič ho sám odvezl do nemocnice, trápil se tím, obviňoval se. Ale zraněný přežil, jen ho ještě dlouho trápily poškozené pánevní kosti.

A, třebaže tu nehodu sám zavinil, — přesto dal řidiče k soudu, aby se mu pomstil…

… Dovedu si představit, jak se jeho "ego" obracelo naruby, když se potom dozvěděl, že jsem odmítl potrestat svoje úmyslné vrahy…

… Ale vždyť on předtím slyšel o Bohu. Kolik jen moudrých knih jsem mu tehdy nahlas přečetl!…

… Ale… vzpomeňme si na Ježíšovo podobenství o Rozsévači, který vyšel sít…

Avšak, jak malý je počet těch, kdo připravili sami sebe — jako úrodnou půdu — pro Semena Pravdy!…

* * *

Pracant pavouk si dlouho, předlouho staví pavučinu — vrcholné dílo architektury!

Ale jak snadné je pro člověka jedním lehkým pohybem ji zničit, zbavit pro nic za nic tohle (pro nás užitečné) zvířátko — existenčních prostředků!

Takhle si také děláme špatnou karmu. A jestliže pak někoho z nás Bůh připraví o to samé — vzpomeňme si na námi úmyslně nebo z nedbalosti roztrhané pavučiny — a kajme se!

Ale ještě lepší je udělat pokání včas — a nikdy víc nikomu nespravedlivě neubližovat!