---

Jak se poznává Bůh/"Muzeum" exponátů lidí-zrůd

---

"Muzeum" exponátů lidí-zrůd

Když mě Bůh připravoval k velkému duchovnímu sloužení, udělal ze mne vědce širokého profilu. Jmenovitě jsem profesionálně studoval mnohé aspekty medicíny, a dokonce jsem učil filozofii na zdravotnické vysoké škole. Také se mi podařilo hluboce seznámit se životem mnoha živočichů, pracoval jsem dokonce i s delfíny ve vědeckém delfináriu. Konkrétně jsem ukázal, že pohlavní chování delfínů je možné vyvolávat podáváním estrogenu folikulinu jejich samicím.

Jaká je to úchvatná podívaná — sexuální láska delfínů. Dvojice plave v milostné extázi, oba dva leží na boku a tisknou se břichy navzájem k sobě. Jejich pohyby jsou absolutně synchronní. Spolu se, jako jeden celek, ponořují — a za sekundy se vynořují na výdech a nádech, a potom znovu plují pod vodou… Vytváří se mohutné energopole štěstí a nadšení. A poté se oba vděčně dívají na člověka, který jim uspořádal tento svátek, usmívají se, naprosto zřetelně děkují!…

… A právě tam, v této vědecké organizaci, jsem musel vyslechnout vyprávění o zločinech na těchto překrásných zvířatech, které spáchali lidé v bílých lékařských pláštích.

Jeden z nich, například, potřeboval "vědecky dokázat", prostřednictvím čeho delfín plave.* Vytahuje zvířata z vody, hned jim sekyrou usekává ocasy a hází je zpět do vody. Delfíni barví vodu krví, tryskající z ran, zalykají se a tonou.

Tak…, to znamená, že ocas s jeho ploutví delfín skutečně potřebuje. Aby mohl plavat a udržel se na vodě.

A k čemu jsou zapotřebí ploutve? Odsekává ploutve dalším zvířatům a pozoruje, jak se delfíni velice dlouho pokoušejí udržet na povrchu vody jen s pomocí samotného ocasu. Ale potom, když už jsou vysíleni, přece jen tonou…

Výborně! Materiál pro "vědecký" článek je nashromážděn!…

…Delfíni umějí vydávat zvuky, určené speciálně pro lidi, to znamená, ve škále, slyšitelné lidským uchem. Oni tak lidem vyprávějí o svojí radosti, vděčnosti, přátelství!

Ale bolestí křičí ve svojí ultrazvukové škále, člověkem nevnímané. Proto se stali vhodným objektem pro "výzkumy" lékařů a fyziologů: není třeba se namáhat znecitlivěním pacientů během chirurgických operací! Nováčkům, kteří projevují hrůzu nad touto ukrutností, odpovídají: vidíte přece, že nenaříkají, to znamená, že je to nebolí; delfíni mají velice slabou citlivost na bolest…

A řežou je bez narkózy; jenom je pevněji přivážou…

Konkrétně se prováděly operace na mozku. Otevírali jim lebku a vráželi jehly elektrod do různých oblastí mozku, a dívali se: co se bude dít? Pracovní den lékařů-experimentátorů končil — a oni odcházeli domů, a ve vaně si na zítra nechávali živého delfína s otevřenou lebkou a obnaženým mozkem. Nazítří, když si odpočinuli a nabrali sil, znovu přicházeli píchat mu jehly do mozku… Tak to pokračovalo několik dní, dokud zvíře nezemřelo.

Právě v této organizaci jsem byl nedobrovolně vtažen do živé epizody vědecké falzifikace.

Vedl jsem tehdy laboratoř, a dvě prolhané a netalentované "vědecké pracovnice" z paralelní organizace se rozhodly "zaštítit se" mým jménem a uvést mě bez mého vědomí jako spoluautora článku, který publikovaly v tématickém sborníku. Článek se zabýval rozsáhlými experimenty na bohatém materiálu. Ačkoliv tyto experimenty nikdo nikdy neprováděl: veškerý materiál článku si prostě vymyslely. Zajímavý detail: na začátku článku se mluvilo o tom, že se experimenty prováděly na krysách, a na konci — že jakoby na myších… Nad touto logikou zůstával rozum stát!

Ještě před touto příhodou se stávalo, že jsem při kontaktu s jednou z těchto "vědeckých spolupracovnic" projevoval lehký údiv nad její totální nekompetentností v tom vědeckém problému, o kterém připravovala dizertaci. Na moje rady, aby si přečetla tyto a tyto konkrétní vědecké publikace, reagovala vždy stereotypně. Odpovídala křikem:

— Jak si dovolujete tak se mnou mluvit?! Já jsem matka dvou dětí!

A jako důkaz přivedla své dva utrápené a zakřiknuté, neduživé synky — bledé a zamračené, nikdy nic neříkající…

… Podařilo se mi uvidět spoustu takových pseudovědců různých kategorií.

Například jsem spolupracoval se "starou pannou", která psala dizertaci ze sexuologie. Jelikož neměla vlastní sexuální zkušenosti, a tohle všechno pro ni bylo naprosto cizí a nepochopitelné, nedokázala žádným způsobem pochopit rozdíl mezi dvěma "cizími" slovy: erekce a orgasmus… A přece dizertaci obhájila!…

… Anebo doktor medicínských věd, který tvrdil, že je naprosto nezbytné jíst ty potraviny, které vyvolávají intenzívní tvorbu plynů ve střevech: vždyť, prý, jenom díky tomu se jídlo pohybuje ve střevech…

…Nebo funkci ředitele zdravotnické vysoké školy dlouhá léta zastával akademik — tlustý starý alkoholik a morfinista. Kdysi se proslavil svými "na objednávku" ideologizovanými publikacemi proti Sigmundu Freudovi a byl za to rychle "popostrčen" po vědeckém žebříčku funkcionáři KSSS. Posledních deset let jeho úřadování bylo jeho jediným zaměstnáním zvedání sukní ženám (ve skutečném, ne v přeneseném smyslu). Tak na něho působilo morfium, které u něho vyvolávalo odpudivou stařeckou chlípnost šíleného degeneráta. On, jako ředitel, podepisoval služební papíry ve své kanceláři tak, že se přitom posmíval laborantkám, aspirantkám a vědeckým pracovnicím, které je přinášely. Pokud se u něho v kanceláři ocitl muž (například já), vyvedl ho do čekárny, a pomrkávaje na něho, obracel se ke každé z žen, sedících v čekárně:

— No, tak se tedy podíváme, co tam máš…

A nadzvedával jim všem, polekaně ho odhánějícím, postupně sukně.

Jeho smrt byla památná. On nezemřel jako hrdina, bojující za blaho lidí, a jeho konec nebyl dobrý a pokojný. On zemřel, vsedě na záchodové míse.

… Druhý podobný ředitel — třebaže ne narkoman, ale člen-korespondent medicínských věd — nějaký čas řídil druhý medicínský institut, na štěstí ne dlouho, dokud také nezemřel. On byl zřejmě v minulém životě gorilou. Byla pro něho charakteristická nízká inteligence i v obyčejných situacích. Ale, když se rozčílil, pak zaujímal pozici rozdrážděného opičího samce (silně skrčenou s visícíma nataženýma rukama), a ztráceje sebekontrolu, začínal dělat prudké obraty celým trupem hned na jednu, hned na druhou stranu. Přitom vykřikoval vždy jedna a ta samá slova: "Pokutovat! Propustit! Zatknout! Zavřít!"…

Za dobu jeho vedení ztratil institut všechny nejlepší lékaře a vedoucí vědce…

… V tom samém institutu byl ještě jeden zajímavý "exponát" — konfliktní tetka-primářka s velice nízkou úrovní inteligence. V jazyce staré psychiatrie takovým stanovovali diagnózu "fyziologická hloupost". "Fyziologická" — to znamená ještě ne "patologická", to jest, ještě to není oligofrenie, ale už to k ní má blízko. Pokoušel jsem se vyptávat lékařů-"starousedlíků" v institutu: jak může být taková husa primářem? Odpovídali mi s výmluvnými gesty, že: propustit ji — NE-L-ZE…, a připustit, aby pracovala bezprostředně s pacienty — také ne: zmrzačila by je; a proto ji musí držet na tomto "piedestalu", to je to nejmenší zlo…

… Ještě tam byl jeden biolog, akademik. Překotně zajíkavý a důležitý — hovořil vždy takovou rychlomluvou, tak nesrozumitelně — že nebylo možné mu porozumět, s výjimkou jednotlivých slov. Nerozuměl mu nikdo. Nejzajímavější bylo — pozorovat vědecká zasedání, kde on — jako akademik a ředitel jakéhosi institutu, — vystupoval s projevem, který měl někdo za úkol úslužně komentovat, vychvalovat a děkovat mu za cenné rady a ponaučení… Podřízení pracovníci, kteří museli sami vymýšlet to, co, jak se zdálo, měl na mysli ve svém vystoupení, přitom napjatě sledovali jeho mimiku: aby to včas "vyžehlili" svým vychvalováním a slovy vděčnosti, kdyby náhle nebylo něco v pořádku…

… Jak takoví "ředitelé" postupovali ve služební kariéře? — úslužností před pohlaváry Komunistické strany a KGB. Někoho (například něčího syna, dceru, manželku) bylo třeba přijmout na dobré místo, někoho — propustit, na někoho — donášet, někoho — pomluvit, veřejně pošpinit…

… Bůh, Který mě připravoval na velkou sociální práci, mi ukazoval různé psychotypy lidí. Pro mě to byly jakési exkurze po zooparku s Jím vystavenými charakteristickými exponáty…

Byli to vědci-degeneráti…

Nebo to byli psychicky nemocní lékaři, kteří potřebovali být léčeni — ale oni sami léčení prováděli, a přitom mrzačili pacienty…

Anebo to byli zloději, ospravedlňující svoje jednání tím, že jimi okrádaní si to přece sami zavinili: "Vždyť je to takový hlupák: špatně si to schoval! Sám si to zavinil! Hlupáci se musí učit!…".

Nebo — sadisté, kteří se prostřednictvím fyzického násilí nebo pomluvy jízlivě posmívali druhým lidem a měli z toho potěšení.

Nebo — takovýto specifický "exponát". K mému otci, pracujícímu jako hlavní účetní, přijížděl služebně revizor z Moskvy. Revizory se sluší, jak je všude doporučováno, všemožně obšťastňovat a uctívat. Proto i tenhle (stále jeden a tentýž) nebydlel v hotelu, ale u nás doma. Po dobu celé revize nepřetržitě pil vodku, ani hodinu nepracoval (hlášení o revizi sestavoval v Moskvě, kam si s sebou bral dokumenty, nashromážděné účetními). Když propil všechny svoje peníze — kradl u mých rodičů. Ti o tom věděli, mračili se, ale nechali si to líbit. A ještě byl nezbytným závěrečným bodem revize rybolov, kam brali i mě. Všichni tam chytali ryby, aby si je on mohl vzít "pěkně čerstvé" s sebou do Moskvy. Ale on — jenom pil vodku. A ještě na mě opilecky pomrkával a naváděl mě, abych znásilnil někoho z rybařících mužiků… Ale to pro mě tenkrát bylo ještě naprosto nepochopitelné, a já jsem se jen zaraženě usmíval a mlčel jsem…

… Násilí (jakékoliv) na člověku pro mě bylo od dětství nepřijatelné a nepochopitelné! Za celý můj život neexistoval ani jeden případ, abych musel na člověka použít násilí kvůli dosažení nějakého svého cíle, nebo jak to dělají druzí, "prostě jen tak", kvůli zábavě, nebo "ze špatné nálady".

Když se mi můj kamarád ze staršího ročníku — "premiant" — svěřoval se svými touhami zúčastnit se skupinového znásilnění nějaké ženy, to už pro mě bylo "za hranicí". Ale on se mi tenkrát… chechtal! Později se stal vojenským lékařem, sloužil v Moskvě, vedl "veselý" způsob života, dostával výborný plat a říkal o něm s chechtáním:

— No copak v Moskvě — nejsou tohleto peníze?!…

… Když se v roce 1968 připravovala sovětská intervence do Československa, hrozilo, že povolají i mě. Pevně jsem se tehdy rozhodl, že budu střílet na sebe, a ne na druhé.

Ale nepovolali mě: mohl jsem postoupit na aspiranturu, protože jsem dostal odklad služby v armádě.

Ale desítky jiných slušných chlapců, vyslaných provést nové porobení národů Československa, se tehdy zastřelily, a staly se hrdiny před Bohem. Na rozdíl od zotročitelů…

… O několik let později jsem vyslechl vyprávění jednoho ze sovětských tankistů, kteří se zúčastnili intervence. Byl v předním tanku kolony útočné vojenské techniky. Hrdinové odboje jim postavili do cesty na silnici barikádu. Z tanku zahájili kulometnou palbu. Obránci barikády zalehli do škarpy. Řidič tanku tedy sjel ze silnice, aby objekt objel. Ale jedním pásem jel škarpou…

A vypravěč — s potěšením, vychutnávaje si to, s mlaskáním — líčil, jak pod pásem pukaly jedna za druhou lebky živých drcených lidí: "jako zralé melouny:"…

… V Praze veřejně upálil svoje tělo na znamení protestu Jan Palach — český hrdina. A já jsem měl velice vážný úmysl udělat to samé v Moskvě na Rudém náměstí. Svého života jsem si v těch letech nevážil, protože jsem nechápal jeho smysl. Ale vysoko jsem si cenil slušnosti a nenáviděl jsem její znevažování.

… Zastavil mě tehdy Bůh, Kterého jsem ještě ani neznal. On mi položil otázku, jejíž opodstatněnost jsem nemohl neuznat: jak si v neznámém městě opatřím dostatečné množství benzínu, dopravím ho na Rudé náměstí, a napíšu a vystavím odpovídající plakát?… On tehdy prudce "zabrzdil" můj záměr vykonat tento skutek.

… V Moskvě v těch dnech upálili svoje těla druzí chlapci. Ale mě Bůh připravoval na jiné sloužení…