---

Jak se poznává Bůh/Ženy

---

Ženy

Když jsem začal vyučovat duchovní vědu, brzy mě začaly nenávidět mnohé ženy — z těch, které ke mně nepřišly vůbec kvůli tomu, aby se přiblížily k Dokonalosti a poznaly Boha. Jak se potom jedna z nich přiznala, ony všechny chtěly jen "vylepšit si svůj rodinný stav" na můj účet… Ale já jsem se nedal. Patrně jsem často takové jejich přání ani nezaregistroval: vždyť už jsem byl "zaslíben" Bohu a neměl jsem v úmyslu Ho "zrazovat".

Nicméně jsem jednou byl v oficiálním zaregistrovaném manželství: ona prostě neměla kde bydlet, já jsem ji přihlásil k sobě, a musel jsem to nějak udělat, aby to bylo pochopitelné pro okolní lidi, včetně rodičů a sousedů v komunálním domě. Když se situace změnila — "rozvedli jsme se".

Děti ode mne (v přímém smyslu) se také nenarodily, ani jedno: byl jsem pohlcen péčí o velmi mnoho svých dospělých duchovních dítek — a nedokázal jsem si ani představit, že bych mohl oslabit péči o ně tím, že bych ji přenesl na někoho samotného.

A úplně svěřit výchovu "mého" dítěte nějaké ženě, přející se stát matkou, jsem považoval pro sebe za nečestné a absolutně nepřípustné.

Ačkoliv nepřímo — se kvůli mně děti rodily: několik žen jsem vyléčil z neplodnosti — a ony se úspěšně staly matkami s pomocí svých manželů.

… Ženská krása… Jak jednoduché je si ji z nezkušenosti splést s duchovní perspektivou! Ale Bůh mi pomohl se v tom vyznat. Když jsem jednou zatoužil nalákat na duchovní práci majitelky čerstvých mladých půvabných těl, On na ně ukázal a řekl mi:

— Připravené k rozmnožování…

Tím mi tehdy dal vyčerpávající odpověď: vytříbená fyzická krása se dává podle karmy — kvůli tomu, aby dotyčnému bylo co nejvíce přáno v záležitostech pozemské lásky. Ale krása duchovní, odrážející se bezprostředně i v kráse těla, se získává jmenovitě v procesu duchovní práce: když "rozkvétá" duchovní srdce člověka a zvláště pak — když Světlo Átmanu začíná svítit "skrz póry" hmotného těla.

… Mezi mými žáky vždy převládaly ženy. Ony jsou — v průměru — citlivější a vnímavější, a proto mají blíže k Bohu. Ale je třeba je vést za sebou, ony samy Cestu neznají; na hledání a nalezení Cesty je zapotřebí mužský typ charakteru: energický, nespokojený s dosaženým, silný…

Já jsem si navždy zapamatoval jednou kdesi přečtená slova, pronesená Indirou Gándhí, kterými se všechny ženy, hledající Světlo, obracely k duchovním vůdcům-mužům: "A ty mě vezmi s sebou, a já ti pak ukážu, čeho jsem schopna!" A já jsem je vždy s radostí bral s sebou a dával jsem jim sebe celého: všechno, co jsem měl a znal, dokonce i svoji "osobní sílu", energii vědomí, — to jest, "sama sebe" v pravém smyslu.

V jedné době , kdy kolem mě byli jenom žáci v ženských tělech, jsem žertoval:

— Ale jestli Bůh uvidí, že jsou kolem mě jen ženy, — co si o mně pomyslí!?

Smáli jsme se tehdy všichni; a Bůh se také smál.

… Ale úspěchy měl každý různé: vždyť ho neurčovala jen připravenost věnovat se naplno duchovní práci, ale i ten potenciál, který si každý nashromáždil v řadě minulých vtělení. Posledně jmenované předurčuje i intelektuální možnosti, a množství nashromážděné energie, nazývané kundalíní [22].

A kdo z mých odchovanců dosáhl v těch letech největších úspěchů? Popíši zde několika slovy jejich předchozí vtělení:

— Přímý žák duchovní školy Assirise, vtělený naposledy ve čtrnáctém století v Rusku.

— Chlapec, žijící v Barmě a úspěšně se učící v indo-buddhistické škole, která nahrazovala Boha — mrtvou "prázdnotou"; Bůh ho zbavil těla tehdy, když jeho další pobyt v této škole začal být nebezpečný pro jeho další osud.

— Panovník jedné ze zemí jihovýchodní Asie s buddhistickými a hinduistickými tradicemi; vládl spravedlivě, ale podléhal pokušením pochutnávat si na zabíjeném jídle. V současném vtělení měl kvůli tomu potíže se žaludkem.

— Samuraj, dokonale ovládající japonská bojová umění, a vyučující je druhé samuraje u císařského dvora, který prožil ten život v harmonii, moudrosti, lásce a klidu. V tomto životě v Rusku ho od mládí nezadržitelně přitahovala východní bojová umění. Jeho bývalý Císař ,(Který dosáhl Božskosti) ho přivedl do naší Školy. Božský Císař i teď vede Svého bývalého vrchního samuraje životem. On mu několikrát osobně mým prostřednictvím dával pokyny a ponaučení, a blahopřál k úspěchům. Slibuje mu úplné Vítězství už v tomto vtělení.

— Úspěšně pracující katolická jeptiška. V tomto vtělení byl její život neuspořádaný, plný útlaku od lidí-primitivů. Vyptávala se mě: za co? Objasnil jsem jí to a vysvětlil: však jsi sama prosila Boha, aby vytvořil podmínky pro další umrtvování tvého "já"! Teď tedy trp, vyrovnej se s tím! Ona všechno pochopila, přijala, podrobila se.

— Mocný léčitel v jednom z minulých vtělení. Ale Boha postihnout nestihl. V následujícím životě si od dětství uvědomoval svoji nadřazenost nad lidmi, v důsledku čehož se u něho rozvinula potřeba ponižovat je. Stal se lupičem-"revolucionářem". Potom měl vtělení ve Skandinávii, povoláním byl stavitelem lodí, aktivně studoval náboženství pod vedením moudrého luteránského Pastora, dosáhnuvšího v tom vtělení Božskosti. Ten Pastor ho vede i tímto životem, nasměroval ho znovu na cestu léčitelství, potom ho přivedl ke mně, a začal pomáhat nám všem. A tehdy se objevila možnost " otevřít" zásobu Átmické síly kundalíní, nahromaděnou v daleké minulosti…

Všichni, které jsem právě vyjmenoval, kromě "samuraje", jsou nyní vtěleni v ženská těla. Oni byli v těch letech nejlepšími ze všech, komu se mi kdy podařilo pomoci. Dokonce jsou na barevných snímcích, pokud jejich těla fotografujeme v době meditace, naprosto zřetelně vidět nimby — aureoly Svatosti. A nebo Světlo natolik intenzívně vyzařuje skrz jejich obličeje, že obličeje na snímcích není možné rozeznat: je tam tělo na pozadí lesa, ale místo obličeje — svazek paprsků Světla…

… Ale mezi ženami, které přišly do Školy byly i takové, které na slovo Bůh neslyšely. Dokázaly přemýšlet jen v sexuálních termínech.

Byly i ty, které, když byly mnou "vypiplány" na duchovní Cestě a získaly "krystalizaci" vědomí, se najednou začaly projevovat jako "vlkodlaci", například mě začaly veřejně pomlouvat — s tím jediným cílem, aby se povýšily v očích okolních lidí: podívejte, jaký on je špatný, a já, — která ho odsuzuji, — jaká jsem, ve srovnání s ním, dobrá!

Nebo byly ty, které, protože neměly pozitivní zkušenost z minulých vtělení, ať už se sebevíc snažily, — nedokázaly si osvojit duchovní ctnostnou moudrost. Ony buď samy odcházely a přecházely na pomalejší programy druhých instruktorů, a nebo jsme se jich, bohužel, museli polehoučku zbavovat.

Vyskytovaly se i opravdové ďáblice. Jedna, příslušnice bandy, která se mě potom pokoušela zabít, mi pak psala dopisy. Já jsem je nečetl; hned jsem je vyhazoval nebo pálil. Protože číst je bylo nemožné: byly nasyceny natolik silnou ďábelskou energií, že stačilo jen je podržet v rukách — a jak ta energie přetékala do těla a ono se naplňovalo její černou špínou, začalo se třást… Po jednom z jejích dopisů, který jsem jenom podržel v rukách před tím, než jsem ho hodil do popelnice, mě několik dní bolely svaly celého těla…

… Byly ženy, které se opíjely, ženy skládající se ze samé nenávisti…

Moje bývalá sousedka v komunálce — kandidátka věd — když přišla z práce, dlouho, téměř každodenně, ječela nenávistně ve svém pokoji jako když jí "přeskočilo"; dělila se tak se členy svojí rodiny o své denní dojmy. Její ječení bylo obdivuhodně podobné prasečímu kvičení (svině umějí chrochtat a ještě kvičet). Potom, když se vykvičela, vycházela do kuchyně s obličejem zrudlým zlostí, s očima nalitýma zlobou, nadmutými boky a rozšířenými nozdrami. Po nocích z jejích pokojů vycházel štěrbinami dveří silný pach valeriánských kapek…

Pracovala jako orientalistka. Přestože dlouhé roky studovala Východ, zůstala ateistkou.

Zřídka k ní zašli hosté-spolupracovníci. Když se napili, řvali opilými hlasy a nechávali na záchodě louže na podlaze… Takoví u nás byli orientalisté…

… Bůh mi ukazoval celou škálu lidských možností: od Božských — k ďábelským. Ony jsou právě tak charakteristické pro ženská vtělení, jako i pro mužská…

* * *

Ještě v polovině osmdesátých let jsem já, vedený Ježíšem a Bábadžím, začal patrně jako první v Rusku zavádět duchovní nudizmus. Nemluvíme teď jen o naturizmu — snažení být blíže přírodě, ale o koupání bez oblečení jako o jedné z metod osvobození meditujícího vědomí od spoutanosti s materiálním světem.

To je dosažitelné pouze pro ty lidi, kteří minimálně dokonale ovládli stabilní přebývání vědomím v čakře anáhatě. V takovém případě vůbec nevzniká "sexualizace" zúčastněných". (Tato nuance není pochopitelná těm, kdo neovládli funkci svého duchovního srdce). Naopak — sexuální vztah k obnaženému tělu opačného pohlaví se mění na starostlivou něžnost, velice důležitou na cestě zjemnění vědomí.

"Já nejsem tělo, já nejsem mezi materiálními těly! Já jsem čisté vědomí! Moje pozornost je zaměřena na další očištění a zdokonalování sebe jako vědomí, na poznání Boha!"

To byly ještě roky tyranie KSSS, nudizmus byl oficiálně zakázán, třebaže o tom, tak jako i o samotném nudizmu tehdy v SSSR patrně málokdo slyšel.

V té době jsme začínali tréninky v meditačním běhu za městem [22]. Bylo horké léto, běhat mnoho hodin bez koupání bylo nerozumné. Vytýčil jsem trasu po cestičkách mezi několika liduprázdnými lesními jezery. Doběhli jsme k aktuálnímu jezeru, svorně jsme se svlékli, naskákali do vody, a potom, když jsme se ochladili, jsme se oblékli a běželi dál. Jaká to byla blažená koupání!

Já jsem nikoho nenutil se svlékat. Prostě, když jsme poprvé ve skupině sta lidí doběhli na místo prvního koupání, oznámil jsem: koupeme se bez oblečení! A sám jsem se svlékl a skočil do jezera.

Ne všichni se k tomu rozhodli hned, přibližně polovina se tentokrát koupala v oblečení: až příliš to tehdy bylo nezvyklé.

Ale podruhé už se svlékli skoro všichni: uviděli, že se nikomu nic strašného nestalo!

Ani jednou se nesvlékl až do úplného konce letního cyklu cvičení jen učící se u mě vedoucí oddělení krajského výboru KSSS: bál se, že ztratí zaměstnání. My všichni jsme to chápali, a nikdo ho kvůli tomu neobtěžoval. Tím spíš, že on se stal vlivem naší práce skutečně dobrým člověkem*.

… V době meditačního běhu u nás vládla pevná disciplína a k žádným nedorozuměním nedocházelo. Ale co se začínalo dít právě tam, v lese, kde jsme se zastavili, — ve volném čase! Moje žačky se kochaly "nahou svobodou", rozprchly se po lese jíst jahody, a ani si s sebou nevzaly žádné oblečení! Já jsem se znepokojoval, běhal jsem za nimi, láteřil, vysvětloval jim — že to je nejen nebezpečné, ale i netaktní vůči těm nezúčastněným lidem, kteří je mohou potkat… Neochotně mě poslechly, ale…

Potom se ke mně donesly zprávy, že to začaly "zkoušet" mimo cvičení a koupaly se "po našem" i na veřejných plážích…

Ukázalo se, že "obléknout" ženy je mnohem těžší, nežli je "svléknout"…

… Moji mnohočetní následovníci, zavádějící v příštích letech v různých částech SSSR techniku meditačního běhu spolu s "nahým" koupáním už tak přísně nehlídali dodržování ohleduplnosti k cizím lidem. A to několikrát vedlo k incidentům.

Ale, ať už se dělo, co chtělo, ve výsledku, jak jsem si s potěšením přečetl v novinách "Večerní Petěrburg" ze dne 24. července 1999, bylo Rusko v roce 1995 oficiálně přijato do Mezinárodní federace nudistů při UNESCO…