---

Jak se poznává Bůh/Vědecká práce v medicíně a biologii

---

Vědecká práce v medicíně a biologii

Příprava

První návyky vědeckého experimentování jsem začal získávat už ve starším školním věku, když jsem pracoval jako laborant u svého prvního moudrého učitele Gennadije Andrejeviče Šička. Prováděl tehdy výzkumy na psech o vlivu nějakých preparátů na srdeční činnost, krevního tlak a dech. Kromě mytí podlah jsem mu pomáhal i v experimentech. Na jejich podstatu si už nevzpomínám, ale to teď není tak důležité. Důležitější je něco jiného: on ve mně položil základy jednoho z nejdůležitějších principů týmového vědeckého výzkumu. Když se nám něco nedařilo, například na tělo psa nešlo připevnit snímače, vyrobené pro lidi, a snímkování nefungovalo, museli jsme přímo během experimentu hledat nová řešení. Většinou jsem přispěl nápady. Jemu se někdy moje návrhy nezdály být produktivní. Ale ani v takových případech mi nikdy neoponoval, nepřel se, neodbýval mě. Prostě a moudře řekl:

— Zkus to!

A já jsem to zkoušel a vykonstruoval jsem nějaké nové přizpůsobení, a on mi při tom pomáhal. Někdy se to podařilo hned, jindy se v procesu neúspěšných pokusů rodila nová řešení, vedoucí k úspěchu.

Takže — ověření myšlenek v praxi (vědecky, verifikace — kontrola zkušeností) je nejlepším kritériem pravdivosti. Je to mnohem efektivnější, nežli plané rozumování bez praktické, experimentální kontroly.

Potom, když Šička propustili "z důvodu snižování počtu zaměstnanců" za jeho nekompromisní slušnost, musel jsem pracovat v jiné zdravotní laboratoři — s farmakology. Byly to ty proslulé experimenty na krysách s cholesterolem, díky kterým byla uvalena "klatba" na slepičí vejce (jako potravinu): že z nich, jakoby, lidé onemocní aterosklerózou.

Ubohé krysy jsem tenkrát svýma laborantskýma rukama krmil desítkami gramů chemicky čistého cholesterolu, rozpuštěného v oleji. Ano, zvířatům se vytvářely cholesterolové "povlaky" na stěnách cév. Jenže, pokud porovnáme ty dávky čistého cholesterolu dvěstěgramové kryse — a množství cholesterolu ve slepičím vejci v propočtu na hmotnost lidského těla, bude ho krysí experimentální dávkování miliónkrát převyšovat! To znamená, že všechny ty výzkumy byly nastaveny naprosto nekorektně, a jejich závěry, šířené po celé planetě, byly jen vědeckou lží!

A cholesterol je přece v organizmu tou látkou, ze které se jmenovitě vytvářejí všechny pohlavní hormony — jak mužské, tak i ženské. Vejce také organizmu dodávají výbornou bioenergii, a jsou proto velice prospěšná pro duchovní práci v jejích počátečních stupních. A také zaručeně zabezpečují organizmu (spolu s mlékem) úplný soubor nezbytných aminokyselin (složek tvořících bílkoviny).

Je pravda, že jsem v těch letech ještě nic z toho nechápal a pouze jsem jen mechanicky vykonával nařízenou práci, stávaje se tak bezděčným spoluúčastníkem této vědecké absurdity…

Ale příčinu aterosklerózy je třeba hledat v něčem jiném. Mohu vám navrhnout k ověření takovouto hypotézu: cholesterolový "plak" se vytváří na stěnách těch cév, které už jsou zasaženy usazeninami solí kyseliny močové (to je jeden z projevů dny — typické nemoci těch lidí, kteří se živí zabíjenou stravou: těly zabitých zvířat).

… V těch školních letech se mi ještě podařilo nějaký čas pracovat v zoologickém expedičním týmu univerzity. Mojí hlavní povinností byl odchyt malých hlodavců (myší, křečků) a rejsků pastmi a speciálně vykopanými "loveckými příkopy", kam se zvířata propadla, ale už se nemohla dostat ven. Potom jsem jim otevíral žaludky a registroval jsem to, co jsem v nich nacházel: zbytky žaludů, těl hmyzu atd. Kvůli tomuto nesmyslu — nikomu nepotřebnému, kromě výkazu o své "vědecké" činnosti mému vedoucímu, — hynuly, občas i v krutých mukách, tisíce zvířat: buď v pastích hladem, nebo je past nezabila hned, ale jen smáčkla a rozdrtila nějakou část jejich těla. Nevzpomínám si, že by se ve mně v těch letech třeba jen jednou probudil soucit k nim. Já jsem to dělal proto, že jsem dostal takový "příkaz", byla to "moje povinnost". Ale cizí bolesti jsem si ještě nebyl vědom. Musel jsem si nejdříve protrpět svoji — abych mohl pochopit tu cizí a naučit se soucitu…

Teď, když už se přede mnou odhalily principy řízení našich osudů ze strany Boha, mohu odpovědět všem těm lidem-trpitelům, kteří si kladou otázky: "Proč je v mém životě tolik bolesti?" nebo "Za co mám tu bolest?" Nicméně, odpověď je vám, moji čtenáři, zřejmě už jasná: Bůh nás učí soucitu s cizí bolestí prostřednictvím naší vlastní bolesti. A my se jí nezbavíme do té doby, dokud ze sebe nevymýtíme navždy, na celou svoji následující evoluci, — schopnost působit druhým zbytečnou bolest.

… Diplomovou práci na univerzitě jsem psal na téma ekologie bobrů. Materiál jsem shromažďoval tak, že jsem žil několik měsíců s bobry u malé lesní říčky v bažinách s nesčíslnými komáry.

Vědecký vedoucí mi hned oznámil svůj hlavní princip vzájemných vztahů s diplomanty: není to vedoucí, kdo musí za nimi běhat a nutit je do práce — ale oni sami musejí běhat za vedoucím a dožadovat se jeho pomoci. Neměl jsem tedy na výběr; musel pracovat podle jeho principu, což ve mně vybudovalo základ samostatně myslícího vědce — stratéga a taktika, beroucího na sebe samotného odpovědnost za svoji práci od začátku až do konce.

Práci jsem začal tím, že jsem nejdříve "vyhrabal" všechnu literaturu na dané téma. Potom jsem cestoval ve svém autě "Záporožec" a pěšky jsem procházel lesy téměř celého kraje: zjišťoval jsem, kde bobři žijí.

Co všechno jsem jen neuviděl na těch cestách! Nesčíslná těla opilých mužiků a ženštin, válející se v blátě na vesnických cestách, která jsem musel pracně objíždět… Opilecké rvačky… Mužiky, honící se sekyrami svoje ženy… Sebevraždy, vraždy… Totální opilecká degradace venkova!… Mládež "reproduktivního věku" už tam žádná nezbyla…

Zapamatoval jsem si takovou scénu, kterou jsem si sám pro sebe nazval "Láska porusku". Dva opilí mužici "tancovali" naproti sobě opilecký tanec na vesnické cestě. "Tancovali" proto, že stát ani jít nemohli: těla už měli neovladatelná. Jeden z nich druhému opilým hlasem přísahal lásku. Druhý se zjevně "třásl" štěstím, nadšený sladkými slovy přítele. A přítel, který s obtížemi držel tělo na nohou, vykřikoval s patosem:

— Váňo! Jak já tě mám rád! Váňo! Ty jsi můj nejdražší, nejmilovanější! Přátelství — navěky! Váňo! Odpusť mi, jestli máš co!… Váňo! Splň mi můj sen! Váňo! Pojď blíž, ať tě můžu praštit! Váňo, milý příteli! Váňo, můj věrný! Dovol mi, dát ti ránu! Ech! Nejde to! Ty mě nemiluješ? Pojď sem!

Ale Váňa — i když chtěl pomoci nejlepšímu příteli a nic proti tomu nenamítal, nepřicházel — protože se přece jen trošku bál… A tak ještě dlouho proti sobě "tancovali" v té stále nekončící "milostné scéně", dokud se oba dva nesvalili a neusnuli v blátě…

A na pozadí vší této špíny a degradace — dokonce i v takovém zapadákově, — fungovala tvrdá kontrola KGB. Místní obyvatelé jedné z vesnic vyprávěli, jak se jeden jejich rodák kdysi rozhodl začít samostatný život. Odešel deprimovaný do lesů a nikomu neřekl, kam. Postavil si tam chalupu, zryl a vysázel zahradu…

Když pověsti o tom dorazily na oblastní vedení KGB — byla provedena operace "pročesávání krajiny" stovkami spolupracovníků KGB a milice! Našli! Celé hospodářství zlikvidovali a "zločince" přestěhovali zpátky do sovchozu:

— Ty, ty, ty! Svobody se ti zachtělo!? Je třeba pracovat ne pro sebe, ale pro Vlast, pro svou zemi, pro stát!

Mužik se za čtrnáct dní oběsil… Tohle bylo povoleno!…

… Když jsem předložil svému vedoucímu výsledky svojí bobří rozvědky, dotkl se prstem na mapě jednoho z bodů, nejvíce vzdálených od města:

— Čím dále od lidí — tím lépe!

Byly to bažiny podél malé lesní říčky asi 200 km od Petěrburgu. Tam mě čekal život mezi bobry, komáry a další lesní havětí, na místě, kde po celé měsíce nepotkáš člověka. Mapoval jsem krajinu s osídlením bobrů, prováděl jsem pozorování jejich denní aktivity, studoval jsem, čím se živí v létě i v zimě. Stávalo se, že jsem se v zimě propadl pod led, a v létě jsem se zas topil v bažině. Jednou v noci bouře svalila velkou borovici — přímo na můj stan, vybudovaný z nemocniční gázy a igelitu. Ale já jsem tam tu noc nebyl: zrovna jsem odešel do jiné bobří osady a tam jsem i přenocoval.

V těch místech bylo v létě tolik komárů, že jsem si při práci v parnu nemohl ani sundat bundu. A protože všude kolem byli jen komáři a voda, suchých míst bylo jen velmi málo, chodil jsem ve vodě ve všem svém oblečení, a potom mi usychalo na těle.

Zjistil jsem zajímavou věc: jelikož jsou bobři noční živočichové, musel jsem tedy, pokud jsem je pozoroval, v noci bdít a potom ve dne spát; při tom se mi zrak zadaptoval na vidění ve tmě: přivykl jsem si normálně se přemísťovat za temných nocí po svých bažinách bez použití baterky.

Vzpomínám si, jak jsem se jednou v létě, po asi šestinedělním nepřetržitém životě v bažině, vracel domů. Jel jsem zpočátku nákladním autem, potom autobusem, a pak metrem. Všiml jsem si, že si mě lidé nějak divně prohlížejí, a potom ode mě odcházejí o kus dál… Ale když jsem přišel domů a podíval se do zrcadla — vyděsil jsem se sám: vousy na bradě jsem měl pokryté tlustým a tuhým šedým povlakem, připomínajícím plíseň. Nějaká nemoc! Až jsem se z toho zapotil! Popadl jsem nůžky a chtěl to ostříhat! Ale pak jsem pochopil a rozesmál se, vždyť to byly, za celý ten čas nashromážděné a přischlé na vousech, nánosy antikomáří masti, kterou jsem tehdy používal!

Jedním slovem, životní zkušenosti jsem za ty roky získal ohromné!

… Jako oponenta mi při obhajobě diplomové práce přidělili staršího laboranta katedry. Ale on ani nenašel čas přečíst si její obsah. Ale, poněvadž musel přece jen něco říci, měl řadu hloupých připomínek. V obhajovací řeči jsem ukázal neopodstatněnost každé z nich. "Drzost" diplomanta se nelíbila předsedovi komise, který mi za ni chtěl snížit hodnocení. Ale "s přihlédnutím k obzvláštní obtížnosti" práce se přece jen všichni rozhodli ohodnotit na "výbornou".

… Jeden můj spolužák věnoval sbírání materiálu pro svoji diplomovou práci pouze čtyři až pět dní: prošel se po pláži Finského zálivu a spočítal měkkýše, kteří zůstali na písku po odlivu. A také obhájil. "Na trojáka". A také dostal diplom o ukončení univerzity…

Ale já jsem se tehdy naučil velmi mnoho věcí, které se staly mým základem jako vědce. Avšak on se nenaučil nic.

Já jsem se konkrétně za ty roky naučil živit ve značné míře na účet lesa. Jedlé rostliny, které je možné jíst přímo syrové, sušit je na zimu do polévky, na čaj, jako vitamínovou přílohu k ostatním jídlům, také léčivé rostliny, med vlastní výroby z květů pampelišek, tužebníku nebo střemchy, zavařeniny z lesních plodů a zvláště houby — to všechno mi umožnilo se po celý rok živit zdravým jídlem a utrácet za stravování minimální množství peněz.

Následně mi takové lesní polotovary umožnily doslova přežít v tomto těle — jak v následujících letech politických pronásledování, tak i tehdy, když zločinecká banda, zformovaná jednou z mých bývalých žaček, ze mě nadlouho udělala invalidu…

… Velice mnoho lidí "ví", že jídlo je jen to, co se prodává v obchodech. Jsou schopni, přestože nohama šlapou po jídle, trpět hladem, div že nezemřou. Ale vždyť jim pod nohama … roste bršlice, kopřiva a spousta dalších planě rostoucích rostlin, kterými by se mohli živit po celý rok, až do příštího jara!

A navíc: můžeme se jimi léčit! Právě ta kopřiva (čerstvá nebo sušená) je přece úžasný lék na spoustu nemocí! A bršlici kozí nohu má smysl prozkoumat z hlediska léčení rakoviny (v posledním případě jako monodiety na dlouhé období, trvající měsíce).

A houby! Od května-června (špičky travní a penízovky dubové) — až do prosince (hlívy a penízovky sametonohé*) je můžeme sbírat a živit se jimi — výživně, chutně a prospěšně! A "masově rostoucí" houby, které rostou od srpna do října, je dobré si nasbírat do zásoby na celý rok — až do příštích hub!

Obzvlášť prospěšné jsou houby kvašené ("nasolené", to jest, zkvašené se solí). Snášejí se lépe, než jinak upravené, a výborně nám srovnají trávení! Můžeme je považovat za léčivé jídlo: poněvadž dodávají trávicí soustavě bakterie mléčného kvašení. V houbách je také spousta stopových prvků a vitamínů. A houbová bílkovina se výborně využije právě z kvašených nebo nakyselo nakládaných hub, protože kyselina ničí jejich "tuhé", pro trávicí fermenty obtížně rozložitelné, buněčné obaly.

Kvašené houby můžeme uchovávat v kovových smaltovaných nádobách dokonce i v městských bytech. Jen je třeba asi tak jednou týdně stahovat s povrchu tekutiny tvořící se plíseň.

A lesní plody! A sušené listy máty, rybízu, nebo dokonce ivan-čaje (pozn. překl. — vrbky úzkolisté)! To všechno vůbec nemusíte kupovat! Jenom si nasbírat a nebýt líní! Dokonce i chvojí ze spadlých borových nebo smrkových větviček je výborný zdroj vitamínu C!

* * *

Jednou můj dávný známý, "pokojový" člověk, s kterým jsme se dávno neviděli, onemocněl.

A bylo jaro, a my jsme vespolek trhali a s požitkem jedli mladé kopřivy. Nejchutnější jsou, když je nakrájíte, vhodíte do vařící vody, povaříte maximálně minutu, a potom — s majonézou! Nebo s houbovou marinádou, která zbyla ze snědených hub!

A zrovna, telefonuji tomu známému — a dozvídám se o jeho chorobě. Říkám mu:

— To by chtělo — kopřivy! Hned by to z tebe vytáhly!

— Přesně tak! Výborný nápad! Jak to, že mě to nenapadlo?! Poprosím někoho, aby mi je koupil!

— Koupil?!… Kde?!

— Pochopitelně, že v lékárně! Kde jinde?

Pověděl jsem mu, že kopřivami teď zarostlo celé okolí města! Zasmáli jsme se tomu.

Potom jsem ho nakrmil čerstvými kopřivami. Chutnaly mu! Až moc!

… Po několika dnech jsem mu zas kvůli něčemu volal. A on mi začal vyprávět, že byl včera za městem, právě tam. Žertuji:

— No, teď už víš, kde rostou kopřivy?

— Ano?… A kde?…

— No vždyť jsi včera byl tam, kde jich je plno!

— Ale já jsem se pod nohy nedíval…