 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.
Jak se poznává Bůh/Živá příroda a Bůh Živá příroda a Bůh"Abychom uviděli v nádherných krajinách Ale všechna ta krása musí vést člověka Satja Sáí Bába [25] Musíme se naučit vnímat, vidět svět, který nás obklopuje, očima duchovního srdce! To není jen prosté nadšení vnější krásou. Je to nesrovnatelně více — je to schopnost slaďovat se s vnější krásou, splývat s ní duší, prožívat právě takto každý odstín velkolepých projevů Božského v přírodě. Ale pro to musíme přijmout, že jakákoliv rostlina, ať už travinka, květinka nebo strom — je živá evolvující bytost, že v těle každého broučka nebo bylinky také roste maličká částečka Vědomí Absolutna. A toto poznání od nás vyžaduje zodpovědný — opatrný a pozorný — přístup k těmto bytostem. My — nechodíme po trávě, pokud je poblíž cestička, nikdy nelámeme živé větve a nekácíme živé stromy. My — netrháme květiny jen proto, aby při tom, když umírají, vytvářely domnělou krásu v našich domovech. My — nevyhazujeme nedojedené jídlo: vždyť v každém kousíčku jídla jsou — kromě lidské práce — ještě i životy těch, kdo pro nás zemřeli. My — chodíme po zemi tak, že se díváme pod nohy, abychom náhodou nešlápli na mravence nebo jiný hmyz. Jinak už žít ani nemůžeme: protože reálně pociťujeme život v těle květinky, v těle stromu a broučka, a tím spíš v dokonalejších biologických formách. My také pociťujeme, jak citlivě reagují na jakýkoli projev lásky nejen zvířata, ale i rostliny: jak na něžné doteky ruky vědomí — oni odpovídají vlnou lásky. … Na počáteční etapě buddhijógy nás Bůh začíná vyučovat, zejména prostřednictvím slaďování s nejharmoničtějšími projevy živé přírody — předkládá nám je jako etalony (vzory) jemnosti a čistoty. Osvojení sattvy jako rajského stavu duše je nezbytným přechodným stupněm pro to, abychom se poté mohli ponořit do Objetí Lásky Svatého Ducha, a potom Stvořitele. V průběhu takové výuky v sobě rozvíjíme schopnost slaďovat se s kvítkem, otevřeným s dětskou spontánností vstříc Slunci, s jarní břízkou — s něžností její průsvitné koruny, i se světlem jarního sluníčka, s průzračností tekoucího potůčku, s radostí ptáčka, zpívajícího na jaře i s chladným vánkem, hladícím naše těla v horkém letním poledni, i s klidem temné hvězdné noci, i s lehkými vlnami, měkce hladícími břeh, i s mlhou, kroužící nad jezerní hladinou… * * * My jsme si opravdu zamilovali všechny naše maličké přátele, ať už v tělech rostlin nebo zvířat! Začali jsme mít opravdovou radost z jejich pozorování v jejich přirozeném prostředí! … Všimli jste si, jak jsou chytré a roztomilé vrány? Jsou to podivuhodní ptáci! Je velmi zajímavé je pozorovat! Například, na ulici, kde teď bydlím, chodí po záhonech anáhatní vrána. Na všechny kolem září svojí srdečnou láskou! A druhá taková žije v blízkém parku. Ale jak málo je takových anáhatních bytostí — mezi lidmi, kteří nás obklopují!… Nebo jsem jednou potkala vránu, která si svůj vzhled přikrášlila náhrdelníkem na krku! Zřejmě ho někdo upustil — a jí se hned zalíbil. Vrána se zjevně chlubila a předváděla svoji okrasu; důležitě si vykračovala mezi ostatními vránami. A jiné vrány si zase našly takovou zábavu: jako z ledové hory sjížděly z pozlacené kupole chrámu, mokré po dešti. A když sjely dolů, opět vylétaly na vrchol kopule — aby si tato, pro ně úžasná dobrodružství, zopakovaly znovu a znovu. Ostatně stejně, jako lidské děti! Nebo jsem jednou seděla v parku na lavičce na oblíbeném místě Ježíše a jeho Apoštolů. Přišla ke mně vrána a začala přecházet hned napravo, hned nalevo ode mě, a demonstrativně předváděla, že hledá na zemi něco k jídlu. Dokonce brala do zobáku kamínky jako nápovědu — a s očekáváním se na mě dívala. Potom vyskočila na lavičku — a začala na ní oklovávat barvu: "No, a kdy už mě konečně ty pohostíš něčím chutnějším?!" Nebylo možné ji nepohostit! Dala jsem jí kousíček pečiva. A ona, aby mi ukázala svoji radost a vděčnost, běhala a poskakovala s tím kousíčkem v zobáku s roztaženými křidélky, — s takovou dětskou bezprostředností! A zrovna tak — s druhým, třetím a čtvrtým kouskem… Potom už jíst nemohla — a spořivě si kousíčky schovávala hned na místě, — pod lístky na zemi — a znovu přilétala blíž, dívala se mně do obličeje a nakláněla hlavu na stranu… Mnohokrát jsem se setkávala s tímto úžasným ptáčkem na tom samém místě, v poli Lásky, které vytvořili Ježíš a Jeho Božští Učedníci. Ona se se dokonce naučila brát pamlsky z mojí ruky. A dokonce mi něžně oklovávala prsty — na znamení přátelství a vděčnosti… A vždy na mě z její ptačí anáhatky proudil zřetelně pociťovaný proud její srdečné lásky. Ale… Po nějaké době zmizela… Nerada bych věřila tomu, že ten ptáček doplatil na svůj důvěřivý vztah k lidem! * * * K naší veliké lítosti se v naší současné ruské společnosti s její divoce zvrácenou mravností se velmi mnoho lidí stalo mnohem horšími než zuřivá dravá zvířata* — a ta situace se dál katastroficky zhoršuje… Vzpomínám si, že jsem jednou pozorovala následující. Dospělý muž držel v ruce prak a vysvětloval malému synáčkovi ve věku 7-8 let: — Podívej se, na nikoho z praku nestřílej! Střílet můžeš jen po vránách. Rozumíš? Druhá situace. Dvě mladé ženy si spolu zaujatě povídají. Jejich dětičky — chlapečkové, nenašli lepší zábavu, než házet kameny po kachnách, plujících na rybníku. A — žádná reakce ze strany matek… Ale cožpak pták není živá bytost? Cožpak netrpí bolestí? Nyní se tyto děti snaží působit bolest nevinným ptákům, pěstují v sobě tupou krutost… A co z nich bude, až vyrostou? Samozřejmě, to nejsou ty nejstrašnější příklady, jak lidé zacházejí se zvířaty… Jenže na výchově právě v tomhle věku hodně závisí, jak se budou vytvářet osudy těchto dětí. Pokud je od dětství nebudeme učit ohleduplnému, starostlivému, milujícímu vztahu k našim menším bratrům a sestrám, potom z nich budou vyrůstat primitivní zločinci, necitliví k cizí bolesti. Jejich příbytkem se stane peklo. * * * Jelikož se velmi mnoho vran už stalo obyvatelkami města — v lesích se o kontakt s námi snaží jiní ptáci. Z nich jsou to hlavně sojky (nebo, po našem — soječky). Často k nám přilétají — a všemi možnými způsoby nám demonstrují svoji přítomnost. Například se soječka posadí na větev stromu těsně vedle nás — a začíná velice roztomile něžným hláskem zpívat ve svém sojčím jazyce: "Podívejte, jaká jsem krásná! A já vás také miluji! A budu velice ráda, pokud mě pohostíte něčím chutným!" A čechrá si peříčka na zátylku a zaujímá roztomilé pozice… Bylo by možné takovou krasavici nepohostit?! … Ještě si vzpomínám, jak jsme se jednou pokoušeli nafilmovat rybky, plavající ve vodě. Tábořili jsme tehdy u lesního jezera s podivuhodně průzračnou vodou. Sešla jsem dolů k jezeru, abych nabrala vodu do lahví — a na bublavý zvuk připlulo hejno zvědavých okounků. "Co je to za zvuky? Něco takového v našem jezeře ještě nikdy nebylo!" — říkaly jejich velké udivené oči. A potom jsme k tomu , abychom je mohli natočit videokamerou, použili jako návnadu jen prst vlastní ruky, kterým jsme pohybovali ve vodě. A oni k prstu připlouvali tak blízko, že se zdálo, že ho každou chvíli už také zkusí ochutnat… * * * Během naší práce v lese se k nám také nezřídka připojovali úplně neznámí pejsci. Přičemž to byly vždy psychogeneticky velmi rozvinuté duše. Začali se k nám hned chovat tak, jako by nás znali odedávna: tak příjemně a pohodlně se cítili v naší společnosti. Mazlili se s námi, hráli si, vyhřívali se a… pozorně nás sledovali, když jsme meditovali. A dokonce to vypadalo, že se nás snaží napodobovat… Potom nás doprovázeli až na stanici a — na rozloučenou — nám děkovali za příjemnou procházku, například tak, že nám něžně olízli ruku a zamávali ocasem. Jestliže jsme přijížděli na ta samá místa ještě jednou — oni jakoby už na nás schválně čekali. A potom jejich radosti nebylo konce! Vladimír tyto situace pokaždé využíval k tomu, aby nám opět něco vysvětlil. Například — princip nenáročnosti… … Jeden z takových milých psíčků obzvlášť vynikal. Měl podivuhodně bohatou emoční sféru a rozvinutou mysl. Bylo to, jako by se celý skládal pouze z duchovního srdce! Bylo v něm možno vidět celé spektrum variací lásky! Začali jsme ho nazývat Ryžikem — kvůli jeho tmavě rezavé tlamičce. A on s radostí toto jméno přijal za vlastní. Teď, když jsme probírali plán našich výjezdů, říkali jsme o tom místě žertem: "Jedeme na návštěvu k Ryžikovi!" Jedno období jsme často pracovali na místech síly v těchto končinách. A on nás začal navštěvovat každé ráno. Už z dálky jsme pozorovali maličkou tečku na konci dlouhé polní cesty — to byl náš Ryžik. Podle toho, jak jsme se přibližovali, Ryžik z polohy vleže postupně zaujímal polohu vsedě, a s pohledem upřeným do dálky začal pomaloučku vrtět ocasem v předtuše setkání. A jakmile v nás už dokázal zřetelně rozeznat ty, na které čekal, — vrhl se nám "ze všech sil" vstříc! Jeho ocas už nejen mával ze strany na stranu, ale… rychle se otáčel dokola! Kolem jeho těla se vytvářelo intenzívní pole upřímné lásky a radosti! Přivítal nás všechny a pak ještě každého z nás jednotlivě, — a potom běžel před skupinou, protože už věděl, na jaká místa půjdeme. Jednou, když jsme tam po dlouhé přestávce přijeli, se při setkání dlouho tiskl k našim nohám, a jeho tělo se ze směsice radosti a žalu prudce chvělo: "Přišli jste, konečně! Mně se po vás tak stýskalo — po mých nejlepších přátelích!" My všichni jsme ho také velmi milovali, ale nemohli jsme jezdit jen do těchto míst: Nás čekali Božští Učitelé na dalších pracovních prostranstvích — jak Oni nazývali Svoje místa síly. … Ryžik spolu s námi chodil po místě síly Božského Jeremeje*. A my jsme se smáli, že se Ryžik také stal Jeho žákem: tak vynikající to byl pes! Když vstoupil do naší skupiny, začal se považovat za jejího člena — a dokonce nás aktivně napodoboval v chování. Například se pokoušel naučit sedět na tlusté kládě vedle nás. Zpočátku se na ni pokoušel usadit všemi čtyřmi tlapkami. Ale, poněvadž tam bylo málo místa: tlapky mu sjížděly z klády, — posadil se tedy zadkem na kládu, a přední tlapy postavil mnohem níž na zem. Nebo, také zjevně napodobujíc, když si k někomu přisedával, nesedal si vedle něho na měkký mech, ale jako všichni ostatní, na pěnovou karimatku — a zářil radostí! — spokojený, usmívající se celým vědomím! Ještě si Ryžik vždy dovedl najít vhodný okamžik, aby nastavil svoje růžové něžné bříško pro laskání. V takových chvílích se jeho tvář rozplývala v blaženém úsměvu, a on sám se celý přeměnil v jednu intenzívní blaženost!… A tu blaženost předával i tomu, kdo mu hladil břicho, i všem, kdo pozorovali tuto scénu!… … Jednou na jaře jsme přijeli "na návštěvu k Ryžikovi" — natáčet videokamerou tokající tetřevy. Přijeli jsme navečer, abychom přenocovali u ohně, a časně ráno, ještě před svítáním byli na místě toku. Když jsme přišli k místu noclehu, zasedli jsme povečeřet. A vtom — naši přátelé-tetřevi sami přiletěli k nám! Celé ohromné hejno těchto velkých krásných ptáků — se s hlukem ze svých křídel — usadilo na břízách přímo nad našimi hlavami! Ale co se teď začalo dít s Ryžikem! Ohromený začal štěkat na tetřevy — a po celý čas se na nás nechápavě ohlížel: "A vy, proč neštěkáte?! Musíme štěkat! Štěkejte přece spolu se mnou!…" … Avšak toho večera jsme nebyli na návštěvě jen u Ryžika a tetřevů, ale i u Jeremeje. Ale Ryžik tak vyváděl, že jsme mimoděk soustředili veškerou pozornost na něho. A Jeremej měl v plánu dát nám nějaké pokyny, ale nedokázal nás zapojit do rozhovoru. Nakonec se mu to podařilo — a On ve smíchu, rozplývající se v širokém úsměvu, s žertovným patosem prohlásil: — A já jsem co: také musím zavrtět ocasem, abyste mi věnovali pozornost?! … Takového tedy máme vynikajícího přítele, Ryžika. Mír s tebou, Ryžiku! Nepochybujeme o tom, že ty — až projdeš lidským stádiem rozvoje — dosáhneš Božskosti a vejdeš do Příbytku Stvořitele mnohem rychleji, než spousta lidí, žijících teď kolem tebe! * * * Je to opravdu štěstí: žít v harmonii s přírodou, včetně všech jejích obyvatel, a s Bohem, Který to všechno stvořil! Zveme všechny, aby nás na této Cestě následovali. Jak? — právě o tom teď mluvíme.
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kniha v PDF
