Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Začátek práce na sobě

"… Existuje zázrak, který člověk může vykonat…,

je to ten, když se plný upřímné víry

rozhodne vykořenit ze své duše všechny špatné myšlenky, aby mohl dosáhnout nejvyššího Cíle,

a dál už neschází na cesty nepravostí".

"Život Svatého Issy", 11:8 [17]

Ze začátku jsem se musela snažit upevňovat svoji mysl a potlačovat hrubé emoční stavy: hněv, rozčilování, žárlivost, chtivost atd.

Také jsem se musela naučit milovat všechny bytosti, konkrétně ty naše menší bratry a sestry, které se lidstvo kdovíproč zatím tvrdošíjně snaží "milovat" jen v podobě chutného jídla.

Přechod na nezabíjené stravování byl mým prvním problémem. Ale ten vůbec nespočíval v tom, že bych nemohla vydržet nejíst maso nebo ryby: já jsem se docela klidně obešla bez masa už když jsem dodržovala půsty, obvyklé v pravoslaví. Potíž byla v něčem jiném: v porušování stereotypu "je ostuda nebýt jako ostatní".

A tak mě Bůh musel vychovávat s pomocí bolesti: abych se naučila nepůsobit bolest druhým.

Jela jsem například do Moskvy na natáčení filmu a v duchu jsem uvažovala: "Nehodilo by se kvůli stravování tak nějak machrovat před ostatními, když přece všichni při natáčení dostáváme stejné jídlo! Nebudou přece vařit něco jiného jen pro mě!"

… A — přišla nemoc, s čtyřicítkou horečkou. Dva dny jsem se ještě snažila chodit do práce… Potom jsem už jen ležela v hotelovém pokoji a přemýšlela o tom, jak je nevhodné umírat v cizím městě: kolik budou mít přátelé a příbuzní starostí s převezením mrtvoly!… Teplota se vytrvale držela čtyřicítky a nedala se srazit žádnými léky… Hlava se mi div nerozskočila z nesnesitelné bolesti… A pronásledovala mě vtíravá myšlenka, že tohle moje tělo čeká "nevyhnutelný konec", před kterým "nikam neuteču"…

Nakonec jsem si uvědomila, že musím jednou a provždy bez výmluv přejít na nezabíjené stravování! A… uzdravila jsem se téměř okamžitě!

* * *

Se vším, co jsem pochopila a poznala, jsem se velice chtěla s někým podělit a společně to probrat. Ale s údivem jsem narazila na naprosté nepochopení! Ta pravdivá skutečnost, kterou jsem viděla na každé stránce knih Vladimira Antonova, neudělala na moje známé a přátele žádný dojem! Dokonce i těm, kdo v podstatě věřili v existenci Boha, naprosto stačilo… vzpomenout si na Něho o "svátcích" nebo v neštěstích, a v ostatním čase bylo pohodlnější žít,… úplně bez Něho.

Ale Bůh mi dal ještě jeden velký dárek: přítelkyni na této Cestě — Marii. Nebyla jen mou dočasnou společnicí, ale my dvě si spolu vzájemně pomáháme a podporujeme jedna druhou na stupních duchovní Cesty i v současnosti…

Seznámily jsme se také v kinostudiu, kde jsme spolu pracovaly: vyměňovaly jsme si knihy, povídaly si spolu o našich dětech… Jednou jsem dala Marii knihy Vladimira Antonova — a dostala jsem od ní na oplátku k přečtení knihy Carlose Castanedy s Učením Juana Matuse.

… Jen málokteří lidé dokázali při čtení Castanedových knih uvidět, že za zábavným mystickým příběhem se skrývá skutečná práce Boha s Jeho vtělenými učedníky…

A Marie, nejenže uviděla tu skutečnost. Ale když opětovně pročítala ty knihy, … čekala, kdy se Sonorská poušť* spolu s Nagualem ocitnou přímo tady, vedle ní. A hle — přece se dočkala!

Od této chvíle začala naše společná práce na sobě. Marie hned pochopila prvořadost mravní, etické stránky duchovního růstu a snadno přešla na nezabíjené stravování: jako by tomu tak bylo odjakživa.

Mnoho jsme četly, posuzovaly spolu přečtené, hledaly způsoby boje se svými "komplexy", s leností, podrážděností a všemi dalšími negativy, které jsme v sobě dokázaly odhalit.

… A mě velice pomáhala představa, že každé ráno v šest hodin na druhém konci města, v té samé době jako já, dělá i Marie ta samá psychofyzická cvičení, která byla popsána v knihách Vladimira Antonova…

* * *

Avšak své úspěchy jsem hodnotila jako nepříliš významné..

Bůh — také…

A tak mě musel trošičku postrašit…

Jednou v noci jsem se probudila s úplným pochopením toho, že jestliže nebudu schopna hned teď začít seriózní práci na sobě, pak mě už v nejbližší budoucnosti čeká rakovina a trýznivá smrt…

Ráno jsem napsala dopis Vladimiru Antonovovi.

On mi hned druhý den zatelefonoval. Ačkoliv… dopisy v našem městě nejsou nikdy doručovány tak rychle…

Pozval nás obě na návštěvu…

Když jsem o tom pozvání řekla Marii — její reakce byla taková: "Už to začalo? Jak je to strašné a skvělé!"

… Přijely jsme na návštěvu příliš brzy. Byl silný vítr a mráz, takže jsme se třásly zároveň zimou i strachem. Našly jsme vchod do domu i byt, ale… ještě půl hodiny jsme chodily kolem domu: abychom přišly přesně načas, ne dříve a ne pozdě. Představa toho, že v nejbližší chvíli bude odhalena vnitřní podstata každé z nás, že bude vidět taková, jaká je, bez příkras, — tato myšlenka nám odvahu nedodávala.

… Třesoucí se rukou mačkám zvonek. Dveře se otevírají… Na prahu nás vítá Vladimír .

… Když je neznámý člověk přivítán objímáním a líbáním — ocitá se ve světě jiných vztahů: ve světě, kde vládne Láska a všichni jsou děti Boží, a kde se duchovnímu Mistrovi tyká.

To nejpodivuhodnější, co jsem si z tohoto setkání zapamatovala, bylo ticho. Ale nebylo to trapné ticho, ale… bylo dobré a klidné.

Vždy předtím jsem měla trému z mlčení v přítomnosti neznámých lidí. Byla jsem z toho… stísněná. Ale tady — celé to napětí, celé to moje vnitřní "sevření", pocházející z přání vypadat co nejlépe, chovat se a mluvit správně, zmizelo, jako by ho smyla měkká vlna klidu a ticha. Měla jsem pocit, že bych v tom klidu mohla plout, kdybych se úplně uvolnila a rozplynula se v něm.

Rozplývat se jsem tehdy pochopitelně ještě neuměla. A proto jsem hned vyplouvala na povrch lehkého vzrušení, hned se zase nořila do blaženosti toho klidu.

Samozřejmě jsme spolu i mluvili. Vladimír vyprávěl o tom, že už mám cosi "napracováno" z minulého vtělení, a proto už žiji v anáhatě. Říkal, že už mám rozvinuté ruce duchovního srdce, že když jsem upravovala kostýmy na hercích, lilo se z mých rukou světlo — a on mi proto věnoval zvláštní pozornost…

Vladimír se velice ohleduplně a něžně dotkl tématu mé pravoslavné výchovy a navrhl mi, abych opustila úzký rámec náboženské obřadnosti. Přitom o pravoslavné církvi mluvil jen v dobrém a s vděčností vzpomínal na svou pravoslavnou minulost. Konverzace na toto téma mi vše dostatečně objasnila.