Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Jak se poznává Bůh/Začínáme samostatnou práci

Začínáme samostatnou práci

Ta zima byla velmi studená: doma bylo neútulně, zahřát si na chvíli tělo bylo možné jen pod horkou sprchou. Ale my jsme se každé ráno překonávaly, a nehledě na chladno a tmu za okny jsme spolu s Annou vstávaly a začínaly den duchovními cvičeními: "probuzením", "dáváním" a "Buddhovým křížem"* …

A jaké to bylo štěstí, když se nám něco začalo skutečně dařit! Vždyť já jsem dříve, tak jako většina lidí, vnímala okolní svět z čaker hlavy. A teď, když se mi podařilo spustit se do anáhaty, jsem pociťovala uvnitř i kolem sebe mír a klid! To bylo tak nové, tak překrásné! Chtěla jsem se o to štěstí podělit se všemi…

Také jsem měla na tréninky "pracovní prostranství" na zastávce autobusu, který mě vozil do práce. Jezdil jednou za čtyřicet minut, a to ještě ne pokaždé. Ale teď mi Bůh začal předvádět malé zázraky: jakmile jsem přišla na zastávku autobusu a spustila se do anáhaty — hned v té chvíli mi "dodali" autobus. Už celý týden se ani neopozdil, ani nepřijel dřív než měl, ani nevynechal!

A tak jsem se jednou zrána zase spouštěla do anáhaty a za minutu jsem už uviděla autobus, jak pozvolna zajíždí k zastávce… Všichni čekající cestující udělali sebejistý rychlý krok dopředu. …Ale v ten okamžik se mi v hlavě zrodila myšlenka: "Copak si to jen vymýšlím! Nejsou v tom žádné zázraky! Autobus prostě jezdí podle jízdního řádu. To je všechno!" V tu samou sekundu autobus prudce zrychlil a bez toho, že by otevřel dveře, projel kolem zastávky. Zkoprnělí cestující nedokázali ani zanadávat, jenom ho mlčky doprovázeli pohledy…

Chápala jsem, že se teď určitě opozdím do práce, a ještě k tomu budu mrznout dalších čtyřicet minut na zastávce… Ale "až po okraj" mě zaplavil smích a radost — z toho, že jsem poznala Ruku, že jsem poznala "rukopis" Milovaného!

Jednou z mých neustálých meditací byla meditace Satja Sáí se svíčkou (je konkrétně popsána v knize Vladimira Antonova "Satja Sáí — Kristus našich dnů"). Pociťovala jsem v anáhatě teplý a něžný plamen svíčky, který se rozrůstal a zaplňoval stále větší prostor, — a šířil se jako vlny lásky a světla dál a dál… Vzpomínala jsem na známé lidi a pokoušela se naplňovat tím světlem i je. Vznikaly stavy sjednocení, lásky, míru, harmonie…