Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Jak se poznává Bůh/Láska k přírodě

Láska k přírodě

Krása Země… Říci, že jsem ji dříve nepozorovala, by nebylo správné. Pozorovala jsem ji a těšila se z ní! Těšila jsem se i z odlesků Slunce v jarních kalužích. Byla jsem nadšená průzračnou modří oblohy i zlatým šustícím kobercem pod nohama na podzim. Oko si vždy všimlo něčeho podivuhodného a krásného — a pokoušelo se to vtisknout do paměti.

Ale já jsem se nedokázala v té kráse rozplynout, když jsem se s ní slaďovala. Sledovala jsem ji z odstupu, čistě ádžnicky. Při pohledu z hlavy můžeme vidět krásu, vizuálně se z ní těšit, ale přitom od ní zůstáváme stále odděleni. I když opravdovou duchovní hodnotu má konkrétně splynutí s ní.

Dříve, před začátkem svého učednictví, jsem si myslela, že mám dobrý umělecký vkus: vážila jsem si estetiky a vypadalo to, že o ní hodně vím.

Ale po jednom našem lesním výjezdu jsem se musela na toto téma vážněji zamyslet.

… Zastavili jsme se na břehu lesní říčky. Byl úplný začátek jara, všechno bylo zalito slunečním světlem.

A co vidím: po řece pluje a mírně se pohupuje v proudu překrásný rudý tulipán. V té chvíli ve mně začalo promlouvat moje bývalé estetické cítění, a já jsem mimoděk začala tento obraz obdivovat: červený kvítek plyne po průzračné řece, a kolem jsou břehy, pokryté oslnivě bílým sněhem. Z rozjímání o tomto "překrásném" obrazu mě vyvedl Vladimírův komentář:

— Tamhle pluje krásná mrtvola…

…To byla pro mě zase další důležitá lekce.

Pokaždé, když jsme byli v lese, nás Vladimír seznamoval s ptáky: jak který na jaře zpívá, jak se který jmenuje. Tehdy se mi zdálo, že je tento aspekt naší práce samozřejmě zajímavý, ale ne až tak důležitý. A nepochybovala jsem o tom, že stejně nikdy nedokážu odlišit pěnkavu od červenky nebo od drozda.

A tak, na jaře, když se rozléhalo ptačí štěbetání, se Vladimír ptal:

— No, a tohle zpívá jaký ptáček?

Pochopitelně, že si nikdo nevzpomněl. Buď jsme krčili rameny nebo se to pokoušeli uhádnout.

Na příští jaro jsem už čekala s určitým rozechvěním: "Ó jé, už brzy přiletí ptáčkové, a jakmile přiletí, hned všichni začnou zpívat!…"

A skutečně, brzy přiletěli a začali zpívat. Vladimír se zpočátku vysmíval našim nevědomostem, dával nám "nedostatečnou do karmy", a vyptával se:

— Tak, jakýpak z vás bude Bůh, když se nedokážete naučit ani ptáčky? Bůh přece zná každé Svoje stvoření!

Ale já jsem to stejně nedokázala pochopit: proč by to mělo být tak důležité?!

A tak jednou, když jsem právě nazvala drozda cvrčalu červenkou, mi Vladimír řekl:

— Nevím, jestli se s tebou dokážu dál stýkat… Vždyť všichni tihle ptáčkové jsou moji přátelé! Všechny ty roky, kdy jsem chodil po těchto lesních cestách, byli se mnou! Já skutečně nevím, jak mám s tebou komunikovat, když nemiluješ a nepřijímáš mé přátele!…

To se na mě svalilo jako další "pohroma", plakala jsem, protože jsem nechápala, čím jsem se provinila? Vždyť tak miluji všechny ptáčky! Ale co si mám počít, když se žádným způsobem nedokážu naučit jejich hlasy?!

Velice jsem se tím tehdy trápila a slíbila jsem si, že to teď už budu brát vážněji; v lese jsem ze všech sil "špicovala uši", doma jsem poslouchala ptačí hlasy, nahrané na magnetofonu…

Nepamatuji si, kolik od té doby uběhlo času, ale jednou, když jsem šla po lesní cestě, jsem uslyšela, jak kdesi v dálce tiše zazpíval kos. Není možné popsat, jaká mě naplnila radost z té písně! Poprvé v životě jsem já sama uslyšela a poznala jeho hlas, a ten nepatřil jen nějakému abstraktnímu ptáčkovi, ale konkrétně kosovi! Potom jsem uslyšela a bez váhání poznala písničku pěnkavy. A někde poblíž vesele jarně zazpívala sýkorka. Jaro rozkvétalo, ptáků bylo čím dál více, a mně už konečně došlo, jak je důležité milovat všechny svoje přátele a znát je i jmény! Ptačí štěbetání přestalo být jen příjemným pozadím pro naši práci, ptáci doopravdy "oživli" a stali se milými a dobrými přáteli — teď, když jsem se je naučila poznávat.

Tak jsem postupně, krok za krokem, začala chápat, co je to opravdová láska k přírodě. Ta může vycházet pouze ze srdce. Když se přeměňujeme v duchovní srdce — naše ruce duše se snaží objímat a laskat vše živé! A pak se měníme v lásku, vylévající se ven, snažící se zahalit všechno sama sebou, splynout s čistotou a jemností okolní harmonie! Jenom tehdy člověk pochopí, že je všechno kolem živé! Každý ptáček, travinka, kvíteček, stromek jsou živé duše, které reagují na tvou lásku!

Pouze, když budeme právě takhle poznávat a milovat, můžeme jít dále. Nemůžeme se vlít do Boha a spojit se s Ním svými srdci, pokud jsme se nenaučili milovat všechny Jeho děti, celé Jeho Stvoření!

Pouze, pokud se naučíme milovat Stvoření, můžeme se naučit milovat i Stvořitele, — učil nás Vladimír.

* * *

A ještě bych chtěla říci několik slov o samotné podstatě lásky.

Co je to láska? V dětství a v mládí mě obklopovalo mnoho lidí, kteří říkali, že mě milují.

Ale já jsem pozorovala, že láska jedněch mi dávala radost: například láska jedné z mých babiček zcela spočívala v její laskavé péči o nás všechny.

Ale "láska" jiných — utlačovala, dusila, kladla nekonečné požadavky…

Měla jsem samozřejmě na toto téma vlastní názor, ale Vladimír mě kdysi ohromil stručnou a přesnou formulací:

— Převážná většina lidí chápe jako lásku vlastní chtění. Milovat pro ně znamená chtít něco nebo někoho. A dokonce to tak vstoupilo do literatury, nazývané "klasika". Právě v takové podobě se "láska" vyučovala dětem ve školách!

Ale to je absurdní! Láska k sobě je přece antiláska!

Vektor opravdové lásky může být konkrétně nasměrován jedině od sebe, a ne k sobě!

Láska je darování sama sebe, sebeobětování, a ne vyžadování něčeho od druhých pro sebe!

… Ale právě touto spotřebitelskou antiláskou se mnozí lidé snaží milovat nejen jeden druhého navzájem, ale i živou přírodu a její konkrétní představitele…