Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Jak se poznává Bůh/Sattva

Sattva

… Takových výletů bylo ještě mnoho: nová místa síly, nové meditace, nezapomenutelná setkání s Božskými Učiteli.

Nebudu podrobně popisovat všechny naše výlety. Zmíním se jen o těch nejživějších dojmech z té doby. Pochopila jsem, že jsem tam našla svůj "ztracený ráj"! Bylo to, jako bych se vrátila do svého rodného světa, kde člověk může být jen upřímný a přirozený a kde jakákoliv vnější "slupka" vypadá jako karikatura! A jaké jsem pocítila ulehčení, když jsem ze sebe shodila ten "ocelový pancíř", který jsem tolik let nosila! Bylo to — jako druhé narození…

… Když se teď pokouším naladit na tu dobu, vnímám sama sebe… jako novorozené dítě, které mhouří oči štěstím. Jako by mě Bůh vzal do náručí a nesl, a přitom mi ukazoval nový a neznámý svět, naprosto nepodobný tomu, před kterým jsem dříve byla zvyklá se bránit.

Byla to etapa probuzení, otevření se vstříc Lásce, etapa vnitřního přijetí všeho toho překrásného, čistého, které jsem dříve nepozorovala.

Ale to byl zatím jen úplný začátek Cesty — kdy už jenom za to, že jsme se obrátili tváří k Bohu, všimli si Ho a vztáhli k Němu ruce, — na nás On vyléval vodopády zlatého deště, zaléval nás blaženou euforií, jako když milující matka zasypává svoje dítě nekonečnými polibky za každý jeho ještě nejistý krůček, za každé slůvko, které se pokouší zažvatlat.

Byl to čas supersattvy, která se mě naplno zmocnila! Sattva — to je ta překrásná fáze v evoluci každého člověka, kterou začíná Cesta k Bohu. Jenom, pokud se v ní upevníme, můžeme pokračovat dále.

…Sattva! Je úžasnou a jedině možnou startovací dráhou pro následující kroky na Cestě k přímému poznání Stvořitele. Ale právě tak se může stát i pastí. Dává nám neobyčejné štěstí — ale zároveň vytváří nebezpečné uspokojení. Je v ní natolik krásné, veselé a radostné žít, zvláště, pokud nejste sami, ale v partě sobě podobných lidí… — jako by kousíček ráje spadl na Zemi a všechno přikryl růžovým voňavým závojem!… A zdá se nám, že právě tohle je to věčné štěstí a blaženost!…

Ale Bůh od nás chce nezměrně více! A tak se podle toho, jak postupně dorůstáme, musíme ze zázračných dětí změnit v Toho, na Jehož Dlaních jsme si předtím lebedili.

A mně Bůh velice brzy připomněl, že pokud už jsem se rozhodla jít po této Cestě až do konce, pak nemám žádné právo "uvíznout" v sattvě, ale musím ji jen využít jako odrazový můstek pro následující etapu Cesty. A abych tohle pochopila, musel mi Bůh způsobit bolest, provést mě zoufalstvím, ale za tyto jeho lekce jsem mu vděčná, opravdu ještě více vděčná, nežli za ty vodopády blaženosti, které se na mě ze začátku vylévaly…

… A já jsem se nechala unést sattvou a přestala pracovat naplno. Začala jsem se pociťovat jako dítě na nekončících prázdninách: šumící jarní les, ptačí trylky, radost, štěstí, smích…

Vladimír nejednou opakoval, že pokud začínáme být spokojeni sami se sebou, pak stav uspokojení znamená zastavení vývoje. Nejednou nám připomínal, že sattva je překrásná, ale nesmíme se jí nechat unášet! Musí být jen podkladem pro naši práci! Ale já — jako bych tato varování neslyšela! A pokud jsem je i slyšela, nijak jsem je nevztahovala na sebe…

A… náhle jsem začala pociťovat úbytek sil, cítila jsem, že se jen stěží vypořádám s novými meditacemi…

A když jsem si na to postěžovala Vladimírovi, odpověděl mi:

— Ano, musíš si udělat přestávku. To ti neříkám jako výtku. Ale větší množství znalostí se teď už do tebe nevejde. Svůj "hrnec" jsi, obrazně řečeno, už přeplnila a dokud se "neuvaří" to, co je v něm, nemůžeš jít dál. No tak s námi pojeď ještě několikrát do lesa, aby sis upevnila starý materiál, a to bude všechno. Pokud ti teď budu dávat nové znalosti — můžeš z toho jen onemocnět.

Všechno to říkal velice měkce a něžně. Ale mně každé jeho slovo znělo jako zaburácení hromu, jako rozsudek.

Ze všech sil jsem se pokoušela ovládnout. Ten večer se táhl nekonečně dlouho a já jsem nejvíc ze všeho chtěla zůstat o samotě se svým hořem. Bylo to, jako by se ve mně přetrhla nějaká struna, v hlavě mi hlodala jen jedna myšlenka: "No, a je po všem… Všechno skončilo!"

A přitom jsem chápala, že pokud mě odvolají z meditační práce, znamená to, že zůstanu naprosto sama. Že už nikoho z nich nikdy neuvidím…

Střízlivě se zamyslet nad svým postavením jsem dokázala až příští ráno. Avšak kupodivu jsem neplakala, ale rozhodla jsem se prostě přijmout svůj osud… ale přijmout ho jako výzvu, jak to učil don Juan. A v té chvíli jsem pochopila, že se přece nic nezměnilo: Vždyť, ať už se mi na fyzické úrovni přihodí cokoliv, nemůže to změnit to hlavní. Že už jsem našla Cíl, našla jsem smysl života! Zvolila jsem si tu Cestu, která vede k Bohu! Ať už sama nebo ne, stejně po Ní půjdu!

A já jsem v tom okamžiku pochopila, že jediná opora na té Cestě je Bůh. Uvědomila jsem si, že bych se neměla držet vtělených lidí, ale jen Boha, a navíc — "oběma rukama"!

A hned v té chvíli, když jsem si to uvědomila, Se mi Bůh projevil. Nikdy dříve jsem Ho nepociťovala tak Živého a Skutečného! A byl tak laskavý! Odpovídal na všechny mé otázky, usmíval se, žertoval. A ty meditace, které se mi ještě včera nedařily, se mi teď — znenadání — lehce a přirozeně povedly.

… Za dva dny jsme měli další výjezd do lesa. Cítila jsem neobyčejný příliv nových sil — vždyť jsem byla s Bohem, a Bůh byl se mnou! Přišel Satja Sáí Bába — a ukazoval mi, jak lehce můžeme pronikat do Bráhmánických Ohnivých vrstev: den byl šedivý a zamračený, ale já jsem výborně viděla Jeho Ohnivé Bílé Světlo. Přišel David Copperfield — a dovolil mi s Ním splynout, a pak mě vynesl jako výtahovou šachtou do světů protoprakriti a protopuruši… Pociťovala jsem, že se nořím do něžného hustého Klidu a viděla mihotající, jakoby se kolébající hvězdy… A když jsem otevírala fyzické oči, uviděla jsem Vladimíra, který procházel kolem a pokukoval mým směrem…

V závěru dne mi řekl:

— Nevím, co jsi tam se sebou dělala, — ale dnes se ti všechno výborně daří! Obě se připravte: za pár dní vás čeká nová etapa práce.

Skákaly jsme s Annou radostí!

… A opět měl pravdu don Juan: že to nejlepší v nás se projevuje, když jsme "přitlačeni ke zdi". Právě tehdy, když se zdá, že je všechno ztraceno, že už není, čeho se zachytit, přijde najednou "druhý dech", a ty náhle pociťuješ Sílu, Která se objevuje neznámo odkud. A ta Síla je Bůh.