Původní Učení Ježíše Krista/Mnišství

Mnišství

Po dobu mnohých pozemských vtělení se připravujeme k tomu, abychom přistoupili k závěrečné fázi svojí osobní evoluce, což je opravdové mnišství. Zdůrazňuji, že právě opravdové, protože velice mnoho lidí z různých zemí si «na mnichy» jenom hraje, a dokonce si ještě ani nevyjasnili to, co je to Bůh.

Do té doby byla obecná životní pravidla pro každého člověka taková:

1. Rozvíjet intelekt (jako jednu z funkcí vědomí, jako «aparát» myšlení: paměti, analýzy, syntézy, tvořivosti), shromažďovat znalosti o tom nejdůležitějším: o Bohu, člověku, evoluci. Konkrétní znalosti nashromážděné za pozemský život se obvykle neuchovávají z jednoho vtělení do druhého; do každého nového života přicházejí jmenovitě struktury vědomí, rozvinuté prostřednictvím jejich správné funkce, a také získané vlastnosti, energičnost, zaměření na tu či onu stranu, ta či ona intelektuální schopnost, ty či ony etické sklony).

2. Zdokonalovat se eticky, a přitom se orientovat na to, jakými nás chce vidět Bůh.

3. Správně rozvíjet svoji emocionální sféru a pěstovat v sobě lásku k Bohu, která se jednou bude muset přeměnit ve vášnivou zamilovanost do Něho.

4. Usilovat o emocionální zjemnělost, nedopustit zhrubnutí vědomí.

Je naprosto přirozené, že se v raných etapách osobní evoluce nevrháme hned na poznatky nejvyšší úrovně, nezamilováváme se do Boha, ale do lidí a do věcí, nesnažíme se zatím dostat do Království Nebeského, ale třeba jen na vrcholek nějaké hory při horolezeckém výstupu, obdržet vysokoškolský diplom, obhájit dizertaci atp. To je dobře, je to normální. Jsou to všechno tréninky před hlavním Výstupem. Ale bude to vhodné jenom tehdy, když se na něj dostatečně připravíme podle všech výše uvedených parametrů.

A teprve v této chvíli, a ne dříve, začíná závěrečné přesměrování naší pozornosti od pozemského — ke svému novému a poslednímu v řadě všech předchozích, závěrečnému Milovanému — Králi všeho. Na závěr se duchovní praktikant konečně ocitá ve «Svatebním Paláci» (Filipovo Evangelium, 67,125,127), kde také probíhají milostná setkání, teď už stále více prosycená extází a harmonií, a završená úplným přesídlením do Jeho Příbytku a závěrečným Splynutím s Ním.

A právě tahle etapa hoření milostnou vášní k Němu je opravdové mnišství.

«Mnich» je slovo řeckého původu, označuje se jím člověk, směřující ke stavu odloučenosti ve vztahu ke všemu «pozemskému», tj. neztotožňování se s tím «pozemským», ale k obrácení «obličejem vědomí» především ke svému Milovanému. Mnich po Něm teskní, když ho cokoliv na Zemi odvádí od kontaktu s Ním. Mnich hoří vášní každého očekávaného setkání. Mnich se před Ním stydí za svou nedokonalost při milostných setkáních v Jeho Příbytku. Mnich se chce stát lepším — a Vládce mu bezprostředně objasňuje, jak to udělat. «Království», ve kterém teď probíhá opravdový život mnicha, — skutečně «není z tohoto světa» (J 8:23; 18:36). Ačkoliv jeho chování ve vztazích s druhými lidmi na Zemi zůstává adekvátní.

* * *

«Vcházejte těsnou branou. Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo vcházejí skrze ni, neboť těsná je brána a úzká Cesta, která vede k Životu (Pravému), a málo je těch, kdo ji nalézají!» (Mt 7:13-14

«… Přeji si, abyste byli bez (pozemských) starostí. Kdo není ženatý, stará se o věci Pána, jak by se zalíbil Pánu, kdo se však oženil, stará se o věci světa, jak by se zalíbil své ženě. Mezi ženou a pannou je také rozdíl. Nevdaná žena se stará o věci Pána, aby byla svatá tělem i duchem; vdaná se však stará o věci světa, jak by se zalíbila svému muži.» (1 K 7:32-34)

«Ten, kdo poznal (opravdu) tento svět, — našel, (že je) mrtvola. A toho, kdo našel, (že on je) mrtvola, — toho tento svět není hoden.» (Tomášovo Evangelium, 61)

«Ten, kdo našel usmíření, a zbohatl, — ať se odřekne tohoto světa!» (Tamtéž, 114)

«Hledejte nejprve Boží Království a Jeho spravedlnost a toto vše vám bude přidáno!» (Mt 6:33)

«Svatební Palác nás pozval dovnitř!» (Filipovo Evangelium, 125)

«Právě dokud žijeme v tomto světě, musíme pro sebe získat Vzkříšení — abychom, až zůstaneme bez těla, se ocitli v Klidu, a nebloudili mimo» (Tamtéž, 63).

«Ten, kdo vyšel z tohoto světa, (už) nemůže být uchvácen (jím), jako ten, který je ještě v tomto světě. (Neboť) on ukazuje, že je nad vášní… (a) strachem.» (Tamtéž, 61)

«Ti, kdo říkají, že nejdříve zemřou a pak budou vzkříšeni, — bloudí. Jestliže nezískají Vzkříšení, dokud jsou ještě vtělení, — pak nedostanou nic, ani až opustí těla.» (Tamtéž, 90)

«Ale jen ti, kdo poznali sami sebe, se tím budou těšit!» (Tamtéž, 105)

«Synové Svatebního Paláce mají jedno a to samé Jméno!» (Tamtéž, 87)