Původní Učení Ježíše Krista/Zbavení se nemocí

Zbavení se nemocí

Všechny svoje nemoci jsme si zavinili my sami. Ale příčin pro ně, které sami vytváříme, může být několik.

Zanedbávání péče o tělo je jedna z nich. «Proč myjete vnitřek poháru a nechápete to, že Ten, Kdo vyrobil vnitřní část, — vytvořil také (i) vnější část?» — říkal Ježíš (Tomášovo Evangelium, 93). Absence základních zdravotnických znalostí, zanedbávání nejjednodušších pravidel tělesné hygieny, kouření, opilství, stravování mrtvolami zvířat navzdory Ježíšovým radám (podrobněji o tom viz níže) — tohle všechno jsou etické příčiny.

Vždyť přece pokud si myjeme celé tělo, pokud možno, každý den po ránu mýdlem — už jenom od toho se stav našeho organizmu zlepší, bude zdravější.

A jestliže si odřekneme obžerné pojídání těl zabitých zvířat — umožní nám to zbavit se mnoha nemocí trávicího, cévního a nervového systému, a také bolestí kloubů a svalů: vždyť se pak organizmus přestane zanášet solemi kyseliny močové a zlověstnými energiemi, které zůstávají v mrtvolách od okamžiku smrti těch zvířat.

Existují ještě i vrozené nemoci, také následky traumat a různých dalších nešťastných událostí, infekční, onkologické a jiné — jakoby nezpůsobené bezprostředním zaviněním nemocného. Ale to je jen takový dojem: jestliže je hlouběji pochopíme — určitě můžeme najít jejich účelnost. Například se Bůh rozhodl nás v něčem zastavit, přibrzdit, donutit nás zamyslet se nad něčím, nasměrovat nás na studium příčin a mechanizmů nemocí z medicínského hlediska, rozšířit náš životní obzor a rozvinout intelekt. Nebo bylo zapotřebí ukázat nemocnému jaké to je být invalidou, mrzákem, pokud on sám v minulém životě někoho takovým udělal…

Stávají se i takové případy, že člověk onemocní proto, aby se prostřednictvím toho s někým setkal a obdržel od něho duchovní probuzení.

Setkáváme se i s nemocemi čistě energetické podstaty, například následkem energetického nesouladu sexuálního partnera nebo ďábelských vlastností někoho z členů rodiny či spolupracovníků v práci. Jindy to musíme vnímat jako «postrkování» Bohem k tomu, abychom radikálně změnili svoji životní situaci, přestěhovali se, změnili zaměstnání atd.

Zajímavá bývají setkání kvůli nemocem s léčiteli. A dozajista velmi mnoho lidí získalo duchovní probuzení právě díky jim.

A velmi těžkými nemocemi Bůh donutil mnohé lidi, aby se obrátili bezprostředně k Němu, když obrácení k Němu bylo poslední nadějí na úlevu. Někdo z nich obdržel vyléčení těla už záhy, další, kteří si zatím jen zformovali počáteční zaměření pozornosti k Němu, si zlepšovali osud pro příští život. V obou případech udělali dobře. Ačkoliv by samozřejmě bylo daleko lepší, kdyby udělali to samé dobrovolně, bez nemoci.

Zázraky uzdravení, které vykonával Ježíš a poté Jeho učedníci, měly dva hlavní cíle: a) přinést lidem skutečné zázraky, a tím v nich vzbudit zájem o vlastní duchovní usilování, a b) donutit lidi, aby obrátili pozornost na léčitele a poslouchali ho.

Ježíš říkal, obraceje se k Otci: »… Syn Tvůj Tě oslaví, poněvadž jsi Mu dal moc nad veškerým tělem!» (J 17:1-2). A k lidem: «Otec, který ve Mně přebývá, On dělá ty skutky. Věřte Mi, že já jsem v Otci a Otec ve Mně!» (J 14:10-11).

Avšak situace, do které se uzdravení dostávají, pro ně není jednoduchá: vždyť mnozí z nich obdrželi vyléčení darem. A v tom případě se to pro ně stalo zálohou: změníš svůj život — dobře, nezměníš — bude ještě hůře. Proto někomu z uzdravených Ježíš řekl: «Usiluj, dcero! Tvoje víra tě zachránila!» (Mt 9:22), a někomu: «Pohleď, jsi uzdraven; už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco (ještě) horšího! (J 5:14).

Mnoho vyléčení, vykonaných Ježíšem a apoštoly, bylo spojeno s vyháněním běsů (démonů) (Mt 8:16; 8:28-34; 9:32-34, a další). V souvislosti s tím je vhodné probrat: kdo jsou to běsové?

Běsové a ďáblové jsou obyvatelé pekla. Podle minulých vtělení jimi mohou být lidé i zvířata různých biologických druhů: opice, krokodýli, psi, králíci, žáby a další. Všechny je spojuje to, že jim v posledním pozemském životě dělalo potěšení ubližování druhým bytostem, rozvinuli v sobě tomu odpovídající schopnosti, dostali se zásluhou toho do pekla, a teď je Bůh používá k domlouvání vtěleným lidem.

Ďáblové jsou na rozdíl od běsů energeticky mohutnější obyvatelé pekla. Mohou se jimi stát například ti, kteří se během pozemského života «úspěšně» zdokonalovali v černé magii nebo se prostě jen stali oběťmi zločinně nerozumných a eticky neoprávněných učitelů ezoterických znalostí, podobných těm, které jsem popisoval v knihách [6,7,9,15].

Běsy a ďábly můžeme obvykle vidět (jasnoviděním) v podobě, odpovídající jejich minulému vtělení, nebo ve formě shluku černé energie — podobného měňavce a pohyblivého, anebo nepohyblivě lokalizovaného v nějakém orgánu nemocného těla. Občas mohou přijímat i cizí podobu.

Běsové se obvykle snaží «upláchnout» před působením léčitele, které je na ně zaměřeno — zpočátku se přemísťují v hranicích těla, pokoušejí se v něm schovat, potom se «vzdávají» a opouštějí tělo.

Jestliže léčitel narazí na zvlášť silného ducha-ďábla, může dotyčný klást mohutný energetický odpor, který ne každý léčitel vydrží.

A občas se stává, že se běsové přestěhují do těla léčitele, jestliže si pacient vyléčení nezasloužil, ale léčitel mu svévolně (ne od Boha) velice silně chtěl pomoci. To se nazývá «vzít na sebe cizí osud (karmu)». Pak už musí léčitel uzdravovat sám sebe.

Je důležité pochopit, že běsi a ďáblové se v tělech lidí nezabydlují ze své vůle, ale jsou tam posíláni Bohem. A také ne jinak, nežli z Jeho Vůle mohou nadobro opustit nemocného. Ale aby k tomu došlo, musí on sám přijmout v situaci svojí nemoci správná rozhodnutí.

Typický způsob vyléčení od běsů a ďáblů, který takovým nemocným nabízí ruské pravoslaví, spočívá ve «vymítání». Je to speciální obřad, při kterém kněz zaměřuje na posedající duchy svoji nenávist, doprovází to čtením konkrétních speciálních modliteb-prokletí. Tyto magické bitvy vypadají velice efektně: jak posedajícím, tak i posedlým se udělá velice špatně, posedající se projevují přes těla nemocných křikem, spíláním, vřískotem, ruským matem (vulgarizmy), chrlenými hrubými mužskými hlasy z ženských těl…

Ale posedající v této situaci, pokud i vyjdou z těl posedlých, pak ne nadlouho, vždyť nemocní ještě neudělali žádná správná rozhodnutí.

Ježíš o tom říkal: «Když pak nečistý duch vyjde z (těla) člověka, chodí… a hledá odpočinek, ale nenachází. Tehdy řekne: 'Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' A když přijde, nalezne ho prázdný (a může znovu vejít)… Tehdy jde a přibere k sobě sedm jiných duchů, horších než je sám. Pak vejdou dovnitř a bydlí tam a poslední věci toho člověka jsou horší než první. (Mt 12:43-45). Vidíme, že Ježíš byl proti takovým způsobům léčitelství.

Jak by tedy měli posedlí postupovat, aby se vyléčili?

V první řadě — nesmějí nenávidět a nesmějí se děsit: vždyť energie hrubých lidských emocí jsou obyvatelům pekla příjemné, neodpuzují je, ale přitahují, a oni speciálně lidi k takovým emocím provokují — aby se potom mohli jejich pekelnými stavy kochat.

Ježíš říkal, že «… tento druh démonů nevychází jinak než skrze modlitbu a půst» (Mt 17:21) — to znamená vlastními úsilími: sebeomezeními v pozemských potěšeních a obrácením pozornosti k Bohu. Je radno ještě přidat i pokání — neoddělitelnou složku půstu.

Vždyť například není vyloučeno, že ti, co teď mučí nemocného, předtím zahynuli v mučeních právě jeho vinou…

Ať je to jak chce, ale všechny etické principy, kterým učil Ježíš, se vztahují nejen na vtělené, ale i na nevtělené bytosti. A posedající duchové po tom, co nemocný dokončí nezbytnou práci s pokáním, a pokud je po dobrém přemlouvá, souhlasí s tím, že se odeberou někam, kde jim bude dobře. Krokodýlovi můžeme například vylíčit s odpovídajícími obraznými představami, jak mu bude výborně s druhými krokodýly v řece Nil, možná, že se tam bude moci dokonce i znovu vtělit a stát se maličkým sympatickým krokodýlkem. A zlé psy můžeme poslat na jatka, ukázat jim v obrazech jejich «kouzla». Žáby bude dobré nasměrovat do příjemného žabího močálu… Tohle všechno nejsou fantazie, je to moje osobní úspěšná léčitelská zkušenost.

Nu a principiální východ ze sféry dosažitelnosti obyvatel pekla spočívá v tom, abychom se přestěhovali základní masou vědomí do nejvyšších prostorových dimenzí, to znamená, uskutečnili v nich svoje «nové zrození» a rostli tam dále. Tam obyvatelé pekla nemohou vejít. A samozřejmě, je zapotřebí víc nehřešit, abychom nenutili Boha způsobovat nám nepříjemnosti.

«Ty, kdo se oděli dokonalým Světlem, — síly (pekla) nevidí a nemohou je uchvátit!» (Filipovo Evangelium, 77)

«Často se stává, že někteří přicházejí (a) říkají: «My jsme věřící!», aby unikli před duchy nečistými a démony. Ale pokud by u nich byl Duch Svatý, (pak) by k nim nečistý duch nepřilnul!» (Tamtéž, 61)

«… Existuje zázrak, který může vykonat i (jakýkoliv) člověk: to je, když se on, plný opravdové víry, rozhodne vytrhnout s kořenem ze své duše všechny špatné úmysly a, aby dosáhl Cíle, už víc nechodí cestami bezpráví!» (Životopis Svatého Issy, 11:8)