Původní Učení Ježíše Krista/Co je to člověk

Co je to člověk

V knize Starého Zákona «Genesis» se mluví o tom, že Bůh stvořil člověka k Svému obrazu. Z toho si někdo z lidí, přesvědčených, že člověk je tělo, vyvodil závěr, že to znamená, že Bůh Otec je podobný lidskému tělu; a kvůli této domněnce také lidé začali kreslit Boha Otce v podobě stařečka na obláčku.

Ale člověk není tělo, on je vědomí, jednotka vědomí, uvědomující si sama sebe, a dočasně žijící v těle nebo také vně těla. A Bůh je také vědomí.

Obyčejný člověk je maličké vědomí. Ale Bůh je Neohraničený Oceán Vědomí celého vesmíru.

A úkolem každého z nás je, po tom co dosáhneme kvalitativní podobnosti Bohu, a také dostatečné velikosti v kvantitativním ukazateli, — vlít se do tohoto Oceánu a splynout s Ním.

Ale stát se jenom prostě chytrými a velkými, to ještě nestačí. Protože člověk, vyslaný zdokonalovat se do světa hmoty, si zvyká žít, dokonce i když už nemá tělo, v hutných prostorových dimenzích. A od těchto dimenzí je Otec natolik vzdálený, že Ho odtud ani není vidět. Dokonce, ani když člověk přebývá v netělesné formě jako duch, nemůže proniknout do jemnějších prostorových dimenzí; a lidští duchové, vzdálení Dokonalosti, mohou sice něco o Bohu vědět, ale nikdy Ho neviděli a nepociťovali.

Abychom Tvůrce poznali, musíme se stát:

a) intelektuálně rozvinutými do toho stupně, abychom pochopili, kam a jak jít k Bohu, s uvážením toho, že Cesta do Příbytku Otce je mnohem náročnější, než jakákoli cesta na Zemi,

b) eticky dokonalými — aby nám Bůh dovolil přijít k Sobě, jinak nám to nedovolí,

c) silnými, protože pro to, abychom mohli pronikat z jedné dimenze do druhé a upevňovat se v každé z nich, je zapotřebí ohromná síla a houževnatost; přičemž nemluvíme o síle těla, ale vědomí. A navíc, to vědomí se musí naučit konkrétně přebývat v jemnosti Tvůrce; rozvíjení hrubé síly vědomí je pohyb na opačnou stranu od Boha.

Úkol dosažení jemných prostorových dimenzí je usnadněn tím, že organizmus člověka (ne tělo, ale konkrétně organizmus) je mnohorozměrná struktura; ale materiální tělo je jenom jedna z jeho vrstev. Můžeme říci, že každý člověk už je potencionálně prezentován ve všech jemných světech. Ale ta situace není taková, jak ji popisují ve svých knihách okultisté, a také nemá smysl věnovat pozornost jimi vymyšleným názvům souboru nemateriálních «těl», které jakoby má každý z nás.

Ale i Svatý Duch (1 K 6:19), i Bůh Otec (1 K 3:16-17) opravdu «žijí v nás», přebývají v mnohorozměrné hlubině bezprostředně pod našimi těly; «Království Boží je uvnitř vás» (L 17:21), — říkal Ježíš. A zdálo by se, že nám stačí jenom se ponořit… Ale na to, aby to bylo možné udělat, potřebuje většina lidí roky nebo dokonce mnoho vtělení.

O metodách zjemňování vědomí jsme už mluvili. Začíná korekcí svojí emocionální sféry: odmítnutím hrubých emocí a kultivováním jemných. Potom následuje vyčištění a rozvíjení duchovního srdce, poté — ostatních struktur organizmu a vzápětí po tom — práce už za hranicemi materiálního těla, uvnitř duchovního srdce, které se stalo ohromným.

Nejdůležitější částí mnohorozměrného organizmu člověka je jeho «kořen» (Ř 11:16, 18), představující «spojující článek» mezi čakrou anáhatou uvnitř těla — a Vědomím Tvůrce. Když postupně poznáváme tuto strukturu vlastního organizmu a jí obklopující mnohorozměrný prostor, ocitáme se před tím faktem, že každý z nás, když vstoupí do těla, už má jakýsi mnohorozměrný «skelet», který je třeba v procesu duchovní Seberealizace (= Bohorealizace) jenom zaplnit vědomím, vyrůstajícím z čakry anáhaty. Až po vyplnění toho, co bylo řečeno, získává možnost nejen ke krátkodobým vstupům do Příbytku Boha Otce — ale i k upevnění stabilního přebývání v něm ve Splynutí s Ním.

Teď můžeme pochopit, co se ve Starém Zákoně říká o podobnosti člověka Bohu: lidský organizmus je v důsledku svojí mnohorozměrnosti jakýmsi maličkým modelem vesmírného mnohorozměrného Absolutna.

Při tom má organizmus člověka ještě jednu skvělou výjimečnost: energie, které dostává zvnějšku (především pochopitelně z obvyklé materiální stravy), mohou být využity nejen na zabezpečení životně důležitých činností těla, ale i pro růst vědomí. S jejich pomocí můžeme pěstovat vědomí podobně, jako když narůstají z materiálních složek stravy pracující skupiny svalů.

Upozorňuji, že: právě svaly, které pracují, rostou. Ale nepracující naopak atrofují. Stejné je to i s vědomím: ono roste (pokud opravdu roste, a ne uvadá, například při dominanci negativních emocí nebo při dlouhotrvajících vyčerpávajících nemocech) tam, tj. v té prostorové dimenzi, kde pracuje. Speciální práce, zaměřená na zjemňování, osvobození od připoutanosti ke hmotě a na zvětšování vědomí, se nazývá meditace.

Všechny procesy přeměny a rozvoje vědomí jsou možné jenom ve vtěleném stavu: vždyť právě prostřednictvím tělesných orgánů získáváme k tomu potřebnou energii. Jinak řečeno, organizmus je jakousi továrnou, schopnou přepracovávat energii, obsaženou ve hmotě potravy, — v energii vědomí.

Upozorňuji, že růst vědomí může být správný nebo nesprávný. K tomu poslednímu dochází, když probíhá v hrubých prostorových dimenzích. A závisí to na pochopení principů a cílů svého života, na stupni očištění od neřestí, na charakteru kontaktů s druhými lidmi, na adekvátnosti používaných technik duchovní práce, a dokonce i na tom, čím se živíme.

Výsledkem správné práce na rozvoji vědomí je «zrození» člověka postupně v každé z jemných prostorových dimenzí, a také jeho «dosažení dospělosti» tam. A to je také to, o čem se Ježíš pokoušel diskutovat s Nikodémem (J 3:3,5-7): ten, kdo se «zrodí» v Příbytku Otce, a poté tam ještě stihne «dospět» během svého vtělení, — ten se stává Sjednoceným s Otcem. Ježíš o tom mluvil tak: «… Jestliže se někdo nezrodí v nejvyšším, nemůže uvidět Království Boží. Opravdově ti říkám: jestliže se někdo nezrodí v živlu Ducha, — nemůže vejít do Království Božího. Zrozené z těla je tělo, a zrozené v Duchu je Duch». Ale překladatelé Ježíšova slova nepochopili, přeložili je přiměřeně ke svému chápání, a potom se už stalo skoro úplně nemožným porozumět, o co jde…