---

Původní Učení Ježíše Krista/Ježíš Kristus

---

Ježíš Kristus

V představách velice mnoha lidí, považujících se za křesťany, ponejvíce v Rusku, je Kristus jakési Ježíšovo příjmení. Proto jsou tato dvě slova (Ježíš a Kristus) v jejich myslích nerozlučně spojena.

Ale ve skutečnosti není «Kristus» v žádném případě příjmení, ale spíše hodnost. Kristus je řecké slovo; jeho starohebrejskou analogií je Mašiach, v současné výslovnosti Mesiáš. Těmito slovy nazývají Toho, Kdo přichází na Zemi od Boha Otce — jako Jeho Část — poskytnout na nejvyšší Božské úrovni duchovní pomoc vtěleným lidem.

Abychom pochopili pravdu o tomto jevu, musíme si dobře osvojit to, o čem jsme už mluvili v předchozích kapitolách: že Bůh Otec je současně jak Celistvým Vědomím, tak i souhrnem bývalých lidských Vědomí, které se do Něho vlila, protože Vědomí, která byla v minulosti individuální, ale dosáhla úplné duchovní seberealizace, přebývají v Příbytku Otce ve stavu vzájemné rozplynutosti, a vytvářejí tak jednotný Celek. O tom se konkrétně mluví v Janově Evangeliu (1:4): «V Něm (Otci) byl život, a ten život byl Světlo lidí». O tom samém se dočítáme i ve Filipově Evangeliu (87): «Synové Svatebního Paláce (Příbytku Otce, kde dochází ke Splynutí s Ním ve vzájemných Objetích Lásky) mají jedno a to samé jméno (tj. Oni všichni jsou teď Bůh Otec)». Ale Oni — ti bývalí lidé, kteří se stali jedinou podstatou s Otcem, jsou také schopní se znovu na čas zosobňovat jako Svatý Duch, pokud je to nezbytné pro vyplnění nějakého Otcova úkolu.

Proto je stejně správné to, že Kristus je částí Boha Otce, i to, že měl v předchozím životě lidskou minulost. Kdy? — v této nebo jedné z minulých Manvatar? — to význam nemá. Důležité je jenom to, že se On — po Svém Splynutí s Bohem Otcem po dosažení úplné Dokonalosti — poté znovu vrátil z Příbytku Prvotního Vědomí jako Jeho konkrétní Část s Misí pomoci lidem.

Kristů na Zemi — během přibližně milión let trvající historie lidské existence — bylo několik. Objevovali se na Zemi v různou dobu a mezi různými národy, a přitom pokaždé vytvářeli ohniska duchovní kultury, vykládali poznatky o Bohu, smyslu života lidí na Zemi a jejich Cestě ke konečnému Cíli. Ježíš Kristus byl jedním z Nich.

Pokus prosazovat, že Ježíš byl jediným Mesiášem, jako to dělají někteří «bohoslovci», který je založen na tom, že On byl nazván Jednorozeným Otce (J 3:16), je zjevně neopodstatněný, neboť slovo «jednorozený» naprosto určitě označuje «jeden zrozený», «jeden původem» (tj. vycházející z Boha Otce), ale v žádném případě ne jen «jediný». Ježíš byl jediným Vyslancem Boha Otce jen pro ty lidi, s kterými se v té době stýkal.

Před Ježíšem byl Vyslancem Otce v tom samém okrsku Země Melchisedech (Žd 7).

A sám Ježíš předpovídal objevení Mesiáše, Který nebude porozen ženou: «Až uvidíte Toho, Který není zrozen z ženy, padněte k zemi a uctívejte Ho; On je váš Otec» (Tomášovo Evangelium, 16). A takovým se v naší době stal Bábadží z Haidakhanu (Indie), Který si v roce 1970 materializoval dospělé tělo a prožil v něm 14 let mezi lidmi.

Popis Ježíšova dětství ukazuje, že už ve svých dvanácti letech udivoval Svou moudrostí jeruzalémské stařešiny a učitele v náboženské diskuzi (L 2:42-52).

Další etapa Ježíšova života je vylíčena ve dvou literárních zdrojích: «Život Svatého Issy*, nejlepšího ze synů lidských» a v «Tibetském Evangeliu». V prvním z nich se o tom vypráví takto:

«Když Issa dosáhl věku třinácti let — a v tom věku si každý Izraelita musel vybrat ženu — dům Jeho rodičů, živících se prostou prací, začali navštěvovat bohatí a významní lidé, kteří si přáli mít za zetě mladého Issu, který se už proslavil svými poučnými řečmi ve jménu Všemohoucího. Ale Issa potají opustil rodný dům, odešel z Jeruzaléma a spolu s kupci se vydal k Indu…» (4:10-12).

Všude, kudy On v příštích letech putoval — v Indii, Tibetu, Persii — uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, vystupoval proti pohanství a hlásal Jediného Vesmírného Boha Otce a Cestu k Němu. Při tom Jeho oblíbenými posluchači byli, tak jako i následně v Judeji, představitelé nižších sociálních vrstev.

Ve svých kázáních v Indii konkrétně učil:

— Neklaňte se modlám, neboť ony vás nevnímají, nenásledujte (čtyři) Védy, ve kterých je pravda překroucená; nepovažujte se vždy za nejlepší a neponižujte svého bližního.

Pomáhejte chudým, podporujte slabé, nečiňte nikomu zlo, nepřejte si to, co sami nemáte a co vidíte u druhých» (5:26-27).

A v Persii, když odpovídal na otázky hlavního žrece zoroastrické víry, mluvil tak:

«… Tak jako novorozenec nachází v temnotě mateřskou hruď, tak i váš lid, zavlečený do bludů vaším lživým učením a náboženskými obřady,… poznal svého otce v Otci, Jehož zvěstovatelem jsem Já.

Věčná Podstata zvěstovala vašemu lidu Mými ústy: «Neklaňte se Slunci (jako Bohu): ono je jen částí světa, Mnou stvořeného pro člověka.

Slunce vychází, aby vás zahřálo v době vaší práce; a zachází, aby vám darovalo klid, jak jsem Já ustanovil.

Jenom Mně, Mně samotnému, patří všechno, co máte, všechno, co je kolem vás, nad vámi nebo pod vámi.».

«Ale, — protestovali žreci, — jak by mohl národ žít podle zákonů spravedlnosti, kdyby neměl vychovatele?»

Tehdy Issa odpověděl: «Dokud národy neměly žrece, řídil je přirozený zákon, a oni si udržovali neposkvrněnost duší. Duše byly v Bohu, a k rozmlouvání s Bohem není potřeba zprostředkování nějakým idolem nebo zvířetem nebo ohněm, jak to tady provádíte.

… Slunce neexistuje svévolně, ale z Vůle neviditelného Tvůrce, který mu dal počátek.

Věčný Duch je Duše všeho oduševnělého. A vy pácháte těžký hřích, když Ho rozdělujete na «Ducha Zla» a «Ducha Dobra», neboť On je výlučně jenom Bohem Dobra, Který, jako otec rodiny, dělá Svým dětem jenom blaho, a odpouští jim všechny přestupky, pokud se kají.

Ale «Duch Zla» žije na Zemi, v duších lidí, kteří svrhli děti Boží s cesty povinnosti.

A Já vám říkám: bojte se dne Soudu, kdy Bůh uloží těžké tresty všem, kdo přikazují odvracet Jeho děti s pravé Cesty, a naplňovat je pověrami a předsudky!…» (8:8-20).

Uchoval se i zápis Ježíšových slov, která pronesl k Tibeťanům:

«Přišel jsem vám ukázat lidské možnosti. (Ať) To, co tvořím Já, — dokážou tvořit všichni lidé. A To, co jsem Já, — (ať) všichni lidé budou. Tyto dary náleží národům všech zemí, (ony) jsou voda a chléb života.» (Tibetské Evangelium).

Až ve svých 29 letech Ježíš znovu «přibyl do země Izrael» (Životopis Svatého Issy, 9:1). A to, co dělal a mluvil tam, se právě nejlépe uchovalo pro další lidská pokolení.

Když se Ježíš vrátil do rodného kraje, shromáždil několik pomocníků-učedníků, chodil s nimi po městech a vesnicích a tvořil zázraky, konkrétně uzdravil velké množství nemocných, křísil mrtvé, kázal v synagogách, v domech i pod otevřeným nebem to, jakými si přeje mít lidi Nebeský Otec.

Tisíce lidí Ježíše poslouchaly, viděly zázraky a získávaly uzdravení od nemocí. Někteří lidé opouštěli všechny pozemské činnosti a připojovali se k Němu, aby s Ním putovali a učili se od Něho.

A On je učil, objasňoval jim Cestu k Dokonalosti, předváděl jim techniky duchovního léčitelství, učil je techniky meditace.

Bezpochyby v nich chtěl vidět ty lidi, kterým by On mohl předat všechny nejvyšší znalosti o Otci, a snil, že oni potom spolu s Ním vejdou do Jeho Příbytku. «Otče! — modlil se, — chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se Mnou tam, kde jsem Já!… (J 17:24).

Ale stačilo, aby řekl něco převyšujícího jejich schopnost chápání — a oni Ho překvapovali svou nechápavostí; mnozí z nich odešli, když začali pochybovat o adekvátnosti Jeho slov, a časem i o Jeho psychickém zdraví… (J 10:19-20; 13:36-38; 14:5-7; 16:17-18; L 9:54-56 atd.).

Dokonce i Jeho matka a bratři jednou přišli tam, kde Ježíš kázal, aby Ho vzali s sebou domů, protože se domnívali, že se pomátl na rozumu, když říká něco takového… (Mk 3:21, 31-35).

Po třech letech kázání, učení a zázraků s Ním nakonec zůstalo — všeho všudy — 12 učedníků, mužů (z nichž jeden — Jidáš Iškariotský — Ho zradí), a ještě Marie Magdaléna.

Ale kde jsou ty nadšené tisícihlavé davy prosťáčků, kteří poslouchali Jeho kázání, jedli Jím materializované jídlo a byli Jím uzdravováni z mnoha různých nemocí?…

Ukázalo se, že dav vůbec nepotřeboval Jeho Učení o úsilích, které musí vykonávat, aby vešel do Království Nebeského. Dav potřeboval jenom to, aby je On uzdravoval a projevoval jim pozornost… (L 9:11).

Když si to Ježíš uvědomil, začal se davu vyhýbat. «Veliké množství lidí se k Němu scházelo, aby Ho poslouchali a byli od Něho uzdravováni od svých nemocí. Ale On odcházel do pustiny…» (L 5:15-16).

Ano, On je uzdravoval. Ale kolik bylo možné?! Vždyť On přece chtěl, aby lidé získávali pravou víru, uskutečňovali vlastní úsilí a snažili se stát lepšími, — pak by i nemoci odešly z Vůle Otce… « Nevěřící a zvrácené pokolení, jak dlouho budu (ještě) s vámi a budu vás snášet?!» — vykřikl jednou, když viděl beznadějnost této situace (L 9:41).

A dav, popuzovaný proti Němu knězi, hromadil zlobu…

«… chcete Mě zabít, neboť Mé slovo ve vás nemá místo!…» — pokoušel se On ty lidi uklidnit… (J 8:37)

Ale bylo už pozdě: uražený zástup chtivých primitivů byl stále více rozčílený z toho, že by mu mohli ještě něco dát, ale nedodali…

A brzy ti samí lidé řvali na Piláta: «Ukřižuj, ukřižuj Ho!» (L 23:21)

«A oni se Ho zmocnili a hnali Ho, v běhu Ho tloukli a říkali: "Ženeme Syna Božího, dostali jsme vládu nad Ním!". A oblékli Ho do šarlatového roucha a posadili Ho na soudcovské místo: "Suď spravedlivě, Králi Izraele!". A někdo z nich přinesl trnovou korunu a vsadil ji na Pánovu hlavu. A jedni, stojící (vedle), Mu plivali do očí, druzí Ho bili po tvářích, jiní Ho bodali rákosovou hůlkou, a někteří Ho bičovali, a přitom říkali: "Takovouhle poctou uctíváme Syna Božího!"» (Petrovo Evangelium, 3:6-9)

… Ale proč Ho nepřijala převážná většina duchovenstva? Vždyť ani v základech vyznání mezi nimi a Ježíšem neexistovaly formální rozdíly: všichni mluvili o jednom Bohu Otci, všichni v diskuzích citovali židovskou Bibli…

Ale ve skutečnosti mezi nimi odlišnosti byly, a velice podstatné: Ježíš hlásal Boha Živého, Jehož osobně dobře znal; ale oni, kteří Boha neznali, ale jen v Něho věřili, a zabezpečovali si — díky náboženství — výborné sociální postavení a finanční blahobyt, jenom bránili pilíře svojí konfese.

Z čeho se skládaly ty pilíře? Z podrobně vypracované náboženské obřadnosti, pravidel způsobu života a represí vzhledem k jejich narušitelům*.

Když existuje taková po staletí se vyvíjející konfesní struktura s chrámy, krásnými divadelními představeními-bohoslužbami, s ideologií, která proniká celou společnost a vštěpuje lidem strach před Božím trestem v případě neuposlechnutí… pak žrece takové konfese silně pobuřuje, jestliže někdo začíná dělat nepokoje: říká, že tu není všechno správné, a že žrecové jsou pokrytci, kteří sami Boha neznají a klamou lid…

Tak to bylo a bude se všemi těmi «masovými» konfesemi, které se opírají o obřadnost a pravidla chování — a nevyhnutelně za vším tím ztrácejí Boha Živého…

V Judeji tehdy jako «rebel» vystoupil proti náboženskému pokrytectví Sám Posel Boha Otce — Ježíš Kristus.

… Ježíš věděl od Otce, že se blíží konec Jeho pozemského života. Věděl i to, jaká smrt je pro Něho připravena.

Nemohl se tedy pokusit tomu uniknout? — Bezpochyby! Vždyť by prostě stačilo jenom odejít s učedníky za hranice Judeje — a všichni by byli spokojení, všichni by se uklidnili a brzy by na Něho zapomněli.

Ale On neodešel. Proč?

Protože, pokud by tak postupoval, pak by si přece na Něho skutečně nikdo nevzpomněl už za několik let, a pak by neexistovaly žádné křesťanské církve, nebyl by ani Nový Zákon…

Proto byl plán jiný.

Plán spočíval v tom, aby, zaprvé, vyplnil až do konce všechny předpovědi starých židovských proroků o pozemském životě očekávaného Spasitele-Krista. Až do toho, že «kost Jeho nebude zlomena» a «pohlédnou na Toho, Kterého probodli». Tj. když lupičům, ukřižovaným spolu s Ním, přelámali nohy, aby zemřeli před příchodem noci z pátku na sobotu, Ježíš už opustil tělo, a proto Mu nohy nelámali, a jenom Mu probodli bok kopím… (J 19:31-37).

Zadruhé, Jeho smrt a dny, následující po ní, byly provázeny mnohými zázraky: předčasně se setmělo, «sám» se roztrhl závěs jeruzalémského chrámu (L 23:44-45), Ježíšovo tělo zmizelo z toho místa, kam bylo položeno, Ježíš se několikrát zjevil svým učedníkům, materializoval tělo, diskutoval s nimi, dával jim ponaučení.

Je pochopitelné, že nejvíce ze všeho lidi ohromilo právě zjevné «Ježíšovo vzkříšení z mrtvých». A oni, ačkoliv to byli lidé nábožensky zaměření, přesto nechápali to, že po odloučení od těla je prakticky každý člověk vzkříšen «na onom světě», rázem si tam sám sebe uvědomuje v netělesné formě (Mt 22:30). Ale Ježíš jim to dokázal, a udělal ještě mnohem více: On, který vládl Božskou Sílou Vědomí, dematerializoval svoje tělo, sejmuté z kříže, a poté znovu provedl jeho dočasnou materializaci.

A nejbližší učedníci, a také Pavel a poté mnozí další, zasvětili svoje životy hlásání Syna Božího — Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, který učil o Otci Nebeském — Bohu Živém a o tom, jak vejít do Jeho Příbytku.