---

Původní Učení Ježíše Krista/Peklo a ráj

---

Peklo a ráj

Kromě výše uvedených eonů «Nebes» a materiální úrovně existují i další prostorové dimenze, nacházející se na druhém konci (vzhledem k Tvůrci) škály jemnosti-hrubosti. Jsou to vrstvy pekla.

Můžeme je pocítit, když pobýváme na některých negativních «místech síly».

«Místa síly» [7] jsou charakteristická výraznou dominancí určitých druhů energií nemateriálních světů, která je schopná projevovat zvláštní vliv na stav vtělených bytostí, konkrétně lidí.

«Místa síly» se podle jejich pozitivního nebo negativního působení rozdělují souhlasně na pozitivní a negativní. Existují pozitivní «místa síly», která jsou výjimečně příznivá pro konkrétní duchovní práce nebo ozdravění organizmu. A negativní «místa síly» umožňují seznámení se životem v různých vrstvách pekla.

«Místa síly» mohou mít rozměry od metru v průměru až do kilometrů.

Teď je pro nás důležité pochopit, na čem závisí to, že se lidé po smrti ocitají v pekelných nebo rajských prostorových dimenzích. A odpověď je velice jednoduchá: člověk zůstává «na onom světě» v tom stavu, na který si přivykl za života ve fyzickém těle. A tento stav bude trvat až do následujícího vtělení, tj. obvykle stovky pozemských let. Proto je tedy tak důležité učit se regulovat svoje emoce, a ne jen prostě žít po zvířecím způsobu, reflexně reagovat na příznivé nebo nepříznivé faktory vnějšího prostředí a impulzy z hloubky vlastního těla!

Rozmanité emocionální stavy je možné roztřídit podle škály hrubosti — jemnosti.

Nejhrubší jsou — nenávist, zuřivost, zlost, hrůza, strach, zoufalství, úzkost, žárlivost, stesk, stavy uraženosti, pocity sklíčenosti, zármutek z odloučení atd.

Do středního rozsahu je možné zařadit takové stavy, jako spěch, netrpělivé očekávání, sportovní nebo pracovní zápal, sexuální chtíč (vášnivé přání) atd.

Za vysoké stavy vědomí bychom měli považovat něžnost, konkrétně sexuálně zabarvenou, stavy, vznikající při emocionálním slaďování s harmonickými přírodními jevy (ráno, jaro, pohoda, klid, zpěv nejlepších pěvců mezi ptáky, hry zvířat atd.), a s odpovídajícími díly různých směrů umění.

Existují také ještě vyšší stavy vědomí. Ty nejsou mezi «pozemskými» emocemi, a neexistuje nic pozemského, co by je mohlo vyvolat, včetně ikon a ostatní náboženské atributiky. Ony se poznávají jenom ve vyšších meditacích slaďování-Splynutí se Svatým Duchem a Bohem Otcem v Jeho Příbytku.

Z vyjmenovaných skupin stavů se první nazývá «tamas», druhá (přechodná) «rádžas» a třetí je «sattva». Tamas, rádžas a sattva jako «pozemské» vlastnosti se označují termínem «guny». Ještě vyšší kategorie jsou «nad gunami».

Člověk má možnost — cestou duchovních úsilí — stoupat nahoru po gunách a následných stupních. Ale může po nich také sestupovat.

Přitom je třeba chápat, že nemluvíme jen o schopnosti zažívat ty či ony emoce, ale konkrétně o obvyklých stavech vědomí. A od toho, jaký z vyjmenovaných stavů se stane obvyklým v okamžiku loučení s tělem, — závisí osud, dost možná, na příští staletí.

Zamysleme se nad tím, jestli by se nám chtělo zůstat na tak dlouhý čas ve stavech první skupiny, a ještě k tomu mezi sobě podobnými? Vždyť tohle je přece peklo.

A přitom, pokud se domníváme, že takovéhle naše emoce zavinili «oni» — tedy konkrétní lidé a okolnosti, — pak nemáme pravdu. Vždyť přece právě my sami se slaďujeme s těmi špatnými lidmi a okolnostmi — a ne s Bohem a Božským, což by nás mohlo spasit před peklem.

Apoštol Pavel o tom mluvil tak: «… odvracejte se od zlého, lněte k dobrému!» (Ř 12:9).

A s tím samým cílem má význam dodržovat i tyto principy:

«Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují!…» (Mt 5:44)

«Smiř se se svým odpůrcem co nejrychleji!…» (Mt 5:25)

«Blahoslavení pokojní!…»* (Mt 5:9)

«… Neodporuj zlému. Ale udeří-li tě někdo do pravé tváře, nastav mu i druhou; a když se chce s tebou někdo soudit a vzít ti košili, dej mu i svrchní oděv; a když tě někdo bude nutit jít s ním jednu míli, jdi s ním dvě.» (Mt 5:38-41)

«Nesuďte!…» (Mt 7:1)

«… Neodsuzujte!…» (L 6:37)

«… Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou!» (Mt 10:28)

«… Každému, kdo tě prosí, dávej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nevyžaduj zpět» (L 6:30).

«Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať své skutky prokáže dobrým životem v moudré krotkosti. Máte-li však v srdcích hořkou závist a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě: to není moudrost přicházející shůry, ale pozemská, tělesná a ďábelská!…» (Jk 3: 13-15)

«Kdo říká, že je ve světle, a nenávidí svého bratra, je dosud v temnotě!» (1 J 2:9)

«Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte!…

Nikomu neodplácejte zlo zlem, ale opatrujte dobré přede všemi lidmi!…

Nemstěte se sami!…

Hladoví-li tvůj nepřítel, nakrm ho; žízní-li, dej mu napít…

Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem!» (Ř 12:14-21)

«Ty pak, proč soudíš svého bratra?… A tak každý z nás bude sám za sebe skládat účet Bohu. Nesuďme již tedy jedni druhé, ale raději posuďte toto: abyste nekladli před bratra kámen úrazu nebo pohoršení!» (Ř 14:10-13)

«… i kdyby byl člověk zachvácen nějakým prohřeškem, vy duchovní ho napravte v duchu krotkosti a každý dávej pozor sám na sebe, abys nebyl pokoušen i ty!» (Ga 6:1)

«Ať z vašich úst nevychází žádné špatné slovo, ale jen to, co je dobré…, aby přineslo posluchačům milost!» (Ef 4:29)

«… odložte: zuřivost, hněv, zlobu, urážky i nestoudné řeči!…» (Ko 3:8)

«… Neodplácejte zlo zlem, ani zlořečení zlořečením!» (1 Pt 3:9)

«… kdo svého bratra nenávidí, je v temnotě a v temnotě chodí a neví, kam jde, neboť jeho oči oslepila temnota!» (1 J 2:11)

«Činnosti takového druhu vás nepřibližují ke spasení, ale přivedou vás k mravnímu úpadku, při kterém je zlodějství, lež, a zabíjení považováno za odvážné jednání.

Ale existuje zázrak, který může vykonat i člověk: to je — když se on, plný opravdové víry, rozhodne vytrhnout i s kořenem… všechny špatné úmysly, a aby dosáhl cíle, už dál nechodí cestami nezákonnosti» (Životopis Svatého Issy, 9:17; 11:8).

Někdo by mohl namítnout: ale vždyť to je egoizmus: odejít stranou od zla, starat se jenom o svoji spásu, a oni — co? — ať to dále provádějí?!

Nemáte pravdu: vždyť mluvíme, především, právě o stavech vědomí. Dokonce i bojovat proti zločincům, proti té nejodpornější lidské ohavnosti, pokud máme takovou povinnost, můžeme bez nenávisti, zuřivosti a odporu, v emocionálním klidu a sladěnosti s Božským. A pekelné emoce — těmi jenom škodíme všem — jak sobě, tak i přátelům…

Je důležité ještě pochopit i to, že silné emoce nejen bouří uvnitř těla, ale vytvářejí energetické pole kolem, a vyvolávají u okolních lidí slaďování, někdy i nemoci.

Pokud následujeme Krista podle Jeho principů — pak se nebudeme zaplétat do pozemských zápasů svými emocemi, a přivykat sebe a ostatní na peklo.

Ještě jednou opakuji, že z toho, co bylo řečeno, nevyplývá nějaká rada pro všechny: stranit se sociálního života, zájmů ostatních lidí, a nejen lidí. «Není větší lásky, než ta, když někdo položí život za své přátele!» (J 15:13), — říkal Ježíš. Ale nesmí to dělat v zuřivosti, nenávisti, opovržení — ale v klidu a lásce, v zaměření pozornosti na svůj Nejvyšší Cíl — Otce Nebeského. Právě tak šel na Svoji smrt na kříži Ježíš Kristus.

… Teď ještě můžeme sami svobodně změnit svoje návyky těch či oněch stavů vědomí, konkrétně, když si osvojíme techniky psychické autoregulace a meditační techniky. A ještě můžeme přijmout pomoc od druhých lidí — abychom ještě stihli stát se lepšími. Potom — až tělo umře — už nebude možné změnit svůj status. A nikdo nám pak už nedokáže pomoci. Kristus hříšníky z pekla nevyváděl, modlitby svatých a všech ostatních to také nedokážou. Jenom člověk sám, přičemž jenom za vtěleného stavu, může měnit sám sebe a svůj osud.

* * *

Na naše osudy ve vtěleném stavu — v tomto nebo budoucích pozemských životech — má vliv celý soubor obecně rozšířených neřestí. Pokud například máme vlastnost, že nevěnujeme pozornost cizí bolesti a budeme ji působit druhým bytostem (nejen lidem) — pak nás to Bůh bude odnaučovat. Jak? Tak, že nás bude umísťovat do situací utrpení od bolesti — abychom se naučili tím, že prožíváme tyto situace sami, soucítit s cizí bolestí. Tak si sami sobě programujeme osudy (peklo na Zemi), při kterých zjemňovat svoje emoce bude značně složitější.

Ale co tedy máme teď dělat, abychom se zbavili neřestí, které nás ničí?

Kát se!