---

Původní Učení Ježíše Krista/Soucit

---

Soucit

Soucit je hlavním etickým principem ve vzájemných vztazích člověka s druhými lidmi a všemi živými bytostmi, a to nejen vtělenými. Je hlavním aspektem lásky na Zemi a primárním kritériem veškeré etické práce, podle kterého Bůh určuje: má-li nebo nemá vpustit k Sobě.

Žádné zbytečné činění škody lidem nebo druhým bytostem nemůže mít ospravedlnění před Bohem.

Ale co je to tedy — «nezbytné» činění škody? Například: způsobit zločinci bolest nebo jinou újmu, když se budeme snažit odvrátit jeho zločinné působení a izolovat ho od ostatních lidí. Druhý příklad: potrestat dítě, které zlobí, tj. chová se nebezpečně pro sebe a pro ostatní. A také i omezování svobody psychicky nemocných. Atp.

Ale msta už ospravedlnitelná být nemůže: je to egocentrická reakce mého uraženého «já», ke které by vůbec nemělo docházet.

Člověk, uvědomující si opravdovou lásku, už nedokáže zbytečně působit bolest zvířatům. Nedokáže se živit mrtvolami zabitých zvířat: vždyť v jejich mrtvých tělech je bolest jejich umírání.

Ježíš například projevil udivenou nelibost, když mu naznačili možnost ochutnat o Velikonocích «obětovaného» beránka: «Snad si nemyslíte, že Já chci jíst spolu s vámi tělo jako Velikonoční jídlo?» (Epifanius, Cheres, 22:4; cit. z [45]). Ani On, ani jeho učedníci nejedli těla zvířat, kromě ryb, což je zřejmé ze slov Apoštola Petra (Skutky 10:10-14).

Ale ryby zabíjeli a jedli. A je to pochopitelné: Ježíš lidi nezatěžoval nadměrnými břemeny příliš prudkých «převrácení» životních stereotypů. Vždyť přece nemohl říci rybářům: nejezte ryby — rybáři by takového kazatele dál už neposlouchali!

Ale my máme příležitost přijmout princip Lásky-Soucitu jako etickou koncepci a následovat ho tak široce a úplně, jak je to jen možné v přijatelných mezích.

Například, nemá význam se dlouho rozmýšlet, jestli je přípustné zabít vzteklého psa, útočícího vlka, útočící komáry, ovády, klíšťata atp. Jestliže je můžeme zabít, ale nezabíjíme — napadají druhé, a to také vytvoří naši vinu, bude to porušením naší Lásky-Soucitu ve vztahu k poškozeným.

Také nemá smysl pochybovat o našem právu zabíjet na jídlo, na dřevo a pro stavbu rostliny, používat k jídlu mléčné výrobky a vejce — vždyť se na Zemi nemůžeme zdokonalovat bez toho. A strava musí být plnohodnotná, zahrnující i bílkovinné potraviny s úplným souborem nenahraditelných aminokyselin.

Ale úplně jinak musíme ohodnotit zabíjení nebo mrzačení těch rostlin zbytečně: například, «automaticky» utrhnout — a zahodit, natrhat kytici květin nebo koupit (uříznout) k Novému Roku nebo k Vánocům stromek, a když jsme se nabažili jejich umírání — vyhodit je. Tyhle jejich smrti jsou zbytečné: my je nezabíjíme proto, že je to nezbytné pro naše přežití a rozvíjení, ale jen z rozmaru, protože je to «tak zvykem», protože «já to tak chci!».

… Bůh nám dal už prostřednictvím Mojžíše přikázání: «nezabiješ!» Zopakoval je i Ježíš (L 18:20). Ale lidský egoizmus, usilování odhazovat všechny principy, bránící v uspokojování rozmarů, neschopnost soucítit, spoluprožívat cizí bolest — nutí hledat si pro sebe ospravedlnění pro porušování tohoto Božího přikázání, vymýšlet si na svoji podporu omezování jeho používání, přetvařovat se, že jsme si ho prostě nevšimli.

Mimochodem, Pavel v Prvním Listu Korintským (10:25,27) «rozhoduje»: jezte všechno! A vzápětí tvrdí, že je «následovníkem» Krista a vyzývá všechny, aby se stali právě takovými «následovníky» Krista, jako on, Pavel (11:1)… Avšak v této otázce tehdy následovníkem Krista nebyl…

Nicméně, v Listu, ne už Korintským, ale Římanům, Pavel píše něco jiného: «Je dobré nejíst maso…» (Ř 14:21).

No, a abychom neměli v tomto směru žádné pochybnosti, bude nejlepší poslechnout si ještě jednou Ježíše: «Nejenom lidské oběti nevykonávejte,… ale vůbec nezabíjejte ani jednoho živočicha, kterému byl dán život!…» (Životopis Svatého Issy, 7:14).

Opravdový soucit vyplývá z uvědomění si toho, že my všichni — dokonce včetně rostlinných stvoření — jsme jenom Boží děti různého stáří, bratři a sestry Jeho jednotné rodiny. My všichni jsme téměř rovnocenní, my všichni máme objektivní rovnost zájmů ve vesmíru, my všichni jsme jedno. Když pomáhám druhému, pomáhám tím Jemu v jeho Evoluci-Životě. Tohle všechno je jediný Život, Život Jednoho Organizmu Absolutna, kde není nic «mého», je jenom společný Život, naplněný Jeho Smyslem. Moje role — jako části Jeho Organizmu — je «pomáhat nahoru» na této Cestě Růstu komukoliv — pouze aby rostl! Není tady nic mého, je pouze Společné — Jeho.

«Ať si každý nehledí jen svého, ale každý také toho, co je druhých. Nechť je tedy ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši!» (Fp 2:4-5)

To se uskutečňuje, když se naučíš žít Jeho zájmy a — jako výsledek — jejich zájmy. Můj zájem pak už neexistuje, a neexistuje ani moje «já», rozplynulo se zpočátku v nich, a potom — v Něm.