---

Původní Učení Ježíše Krista/Šíření křesťanství

---

Šíření křesťanství

Jak už jsme posuzovali, Ježíšovi se k Jeho zármutku nedařilo najít ty lidi, kteří by se dokázali rychle stát takovými, jako On. Apoštolové byli možná skutečně nejlepšími lidmi v Judeji, ale jejich psychogenetický věk ještě neodpovídal tomu, aby dokázali zcela přijmout a obsáhnout Božské poznatky.

Příznačná je například poznámka, pronesená Lévim k Petrovi už po Ježíšově odchodu z pozemského života: «Petře, ty se věčně hněváš!» (Evangelium Marie Magdalény, 18:5).

O Petrovi je také známo, že se k Marii Magdaléně velice nesnášenlivě choval kvůli tomu, že ona — žena — se také ocitla mezi Ježíšovými vyvolenými učedníky a dokonce má Jeho zvláštní přízeň (Tomášovo Evangelium, 118).

To znamená, že za celý čas svého učednictví u Ježíše se Petr nenaučil regulovat svoje emoce, žít v srdečné lásce, a neodstranil svoji povýšenost…

Po Ježíšově smrti se učedníci, otřesení Jeho smrtí a následnými zázračnými úkazy, snažili, každý podle svých schopností, pokračovat v Jeho díle. Všichni kázali, mnozí už pracovali se svými učedníky. Většina z nich proto zůstala mezi židy. Ale Apoštol Tomáš se vydal přes Sýrii na východ a všude, kde mohl, až do Indie a Číny, vytvářel křesťanské občiny; sýrijská a indická malabarská církev, které vytvořil, existují podnes (podrobněji viz [24]).

Ke kazatelské činnosti se připojil i bývalý pronásledovatel a vrah křesťanů Pavel, obrácený na novou víru osobně už nevtěleným Ježíšem (Skutky 9).

Někteří Ježíšovi učedníci zanechali svoje písemné práce, které se nám dochovaly. Byli to — Matouš, Jan, Tomáš, Petr, Jakub, Filip, Jidáš (ne Iškariotský), Marie Magdaléna, Nikodém, a také Pavel a nepřímí Ježíšovi učedníci, evangelisté Marek a Lukáš.

Soudě podle evangelií, právě Jan a Marie Magdaléna byli oblíbenými Ježíšovými učedníky. Jan napsal jedno z nejlepších Evangelií, kvalitou i obsahem. Z jeho ruky také pocházejí tři písemné Epištoly učedníkům, z nichž první obsahuje mnoho cenných ponaučení a rad.

Ale Jan také zapsal dva texty, které se velice nepodobají výše jmenovaným dílům. První z nich dostal název «Janův apokryf», druhý — «Zjevení Janovo» («Apokalypsa»), zařazené na konec Nového Zákona.

«Apokryf» napsal Jan po Ježíšově ukřižování dříve, tj. ještě před Epištolami. Vyplývá z něho, že Jan, ačkoliv pochopil nejdůležitější aspekt Ježíšova Učení — srdečnou lásku, přesto za celý čas kontaktování se vtěleným Mesiášem nedokázal svým rozumem postihnout podstatu Jeho objevení na Zemi, a také podstatu Jeho Otce, Který Ho poslal. A pokládá Bohu takovéhle otázky: «Proč byl vybrán Spasitel? A proč byl poslán na svět Svým Otcem? A kdo je Jeho Otec, Který Ho poslal?…» (Janův Apokryf, 1:20)

A on dostává odpovědi o podstatě Otce, Svatého Ducha, Krista, a o «stvoření světa»…

Ale poté Jan podstupuje test inteligence, charakteristický pro prorocké kontakty: zvěstování přibližně od druhé třetiny mění svůj charakter, přicházejí fráze, postrádající smysl a jakýkoli význam… Boží záměr je zde takový: pochopí posluchač tento žertovný test? Jan nepochopil, v testu inteligence neobstál: zachoval se ke všemu seriózně, převyprávěl to přátelům apoštolům, poctivě všechno zapsal…

Stejná epizoda se opakovala i tehdy, když Jan zapisoval svoji «Apokalypsu», připomínající strašný sen (v tom lepším případě). Jejím tématem není kázání Cesty k Dokonalosti prostřednictvím víry, lásky a práce na změně sama sebe, — ale výhrůžky, předpovídání pohrom a neštěstí, zaklínání; text postrádá nejen Božskou Lásku, ale vůbec i jakýkoli pozitivní význam pro adepty, on jenom zavádí, vybízí k neplodnému přemýšlení o budoucnosti. I když nás Bůh učí žít a pracovat tady a teď.

Janova «Apokalypsa» se tím, že byla zařazena do Nového Zákona, stala pro milióny lidí studujících křesťanství, testem inteligence a duchovnosti, testem-pokušením. A velice mnozí svodům podlehli. Protože «Apokalypsa», která se stala zakončením Nového Zákona, jakoby přeškrtává a odmítá Ježíšovo Učení o směřování k Bohu Otci a zdokonalování se prostřednictvím lásky. A někdo si v Novém Zákoně pro sebe vybírá svatá přikázání lásky, čistoty, usilování k Otci — a někdo «rezonuje» s odpornými scénami vzbuzujícími hrůzu, s vředy, krví, hnisem a bude si je vychutnávat a přehrabovat se myslí v těchto nečistotách, místo toho, aby se slaďoval s dobrem a s krásou, místo toho, aby se učil lásce k lidem, všemu Stvoření, všem tvorům a Tvůrci.*

Stejný osud postihl i Nikodéma: napsal výborné Evangelium o posledních dnech Ježíšova pozemského života, ale zakončil ho detailním popisem svého snu o tom, jak Ježíš jakoby vyvádí hříšníky z pekla.

Další, hodnotově nejednoznačná a vyžadující si speciálního posouzení, je část Nového Zákona — Listy Apoštola Pavla.

Ony překypují protimluvy: od nejcennějších Zjevení, kázání něžné lásky — až k rozezlenému spílání nesnášenlivého «moralisty».

V čem je příčina? Abychom to pochopili, musíme projít po stopách historie utváření se Pavla jako křesťana.

Na začátku byl agresívním a energickým katem, mučitelem a zabijákem křesťanů.

Ale jednou, když šel po cestě, uslyšel znenadání hlas neviditelného Společníka: «Saule, Saule, proč Mě pronásleduješ?» (Skutky 9:4). Pavel byl nejen kat a sadista, ale i člověk věřící v Boha. A on rychle pochopil, o co jde.

A šlo o to, že se Pán rozhodl nejen zastavit krvavého tyrana, ale navíc, využít jeho neobyčejnou fanatickou energičnost ve prospěch Boží Prozřetelnosti.

A když Pavel pochopil Boží ponaučení, prudce se obrátil ze zuřivého pronásledovatele křesťanů — v právě tak aktivního propagátora Ježíšova Učení.

Sám Pavel o tom píše takto: «Jsem vděčný… Ježíši Kristu, že mě považoval za věrného a postavil mě do této služby. Předtím jsem byl rouhač, pronásledovatel a trýznitel, ale dostalo se mi milosrdenství, neboť jsem to činil nevědomě a v nevěře. Milost našeho Pána… se rozhojnila spolu s vírou a láskou… To slovo je spolehlivé a hodné úplného přijetí, totiž že Kristus Ježíš přišel na svět (tento), aby spasil hříšníky, z nichž já jsem první. Ale proto se mi dostalo milosrdenství, aby Kristus Ježíš na mně jako prvním ukázal veškerou trpělivost pro příklad těm, kdo v Něho mají uvěřit k Věčnému Životu.» (1 Tm 1:12-16).

Tohle všechno se dělo až po Ježíšově ukřižování, se vtěleným Ježíšem se Pavel nesetkal, jenom měl po nějakou dobu osobní kontakty s Jeho učedníky. Ale Pavel se hned po svém obrácení na křesťanství naprosto podřídil Božímu vedení a s veškerou svojí neobyčejnou energičností začal pracovat na přeměně sama sebe, a využíval přitom také meditační techniky, které mu poskytoval Bůh.

A Bůh ještě k tomu Pavlovi nařizuje zvláštní misi — obracet na novou víru pohany Římského impéria za hranicemi Judeje.

Pavel vášnivě kázal, vytvářel stále nové křesťanské občiny, přel se s náboženskými vůdci pohanů, a nejednou byl zbit až k smrti, ale Bůh ho vracel do těla — a Pavel se znovu vrhal do bitvy.

Pavel napsal mnoho Listů, obrácených k různým křesťanským komunitám. V těchto Listech se prolíná několik témat, a občas natolik protiřečí jedno druhému, že se historikové následně dokonce přikláněli k verzi, že do Pavlových Listů byly někým přidány jeho vlastní «mravní ponaučení»: až natolik rozdílné stylem a intelektuální úrovní jsou jejich jednotlivé části. Ale vysvětlení této rozporuplnosti logicky vyplývá z rozporuplnosti samotného Pavla.

On se prostě nestačil změnit úplně až do konce. Na to, aby se přeměnil v úplného Božího člověka, by býval potřeboval deset let poklidného učednictví. Ale Pavel je neměl, a on vášnivě bojoval sám se sebou bývalým — mezi kázáními, vražděním, potulováním se v zimě a o hladu, vězněním v žalářích…

A tak mu odpusťme to, že nejvyšší Zjevení od Boha střídal s výbuchy nenávisti proti «samcoložníkům», «skotoložníkům», «smilníkům» a «smilnicím»… A že dokonce právě on byl první, kdo v historii křesťanství a jako protiváhu k Učení Ježíše Krista vyhlásil «klatbu» — prokletí jménem křesťanské církve (1 K 16:22).

Jeho Listy proto posloužily blahu lidstva, ale právě tak se i staly mocným pokušením pro následující pokolení křesťanů — ještě mocnějším, nežli Janovo «Zjevení». Neboť tím, že byly zařazeny do Nového zákona, «uzákonily» nejen něžnost, laskavost, harmonii, odpouštění — ale i diametrální protiklady: hněv, zlostnou nesnášenlivost k těm, kdo «nejsou takoví, jako já», a proklínání…

Právě Pavel a Jan také «rozvinuli» tu absurdní teorii, že by bylo možné jakoby smýt svoje hříchy cizí krví, cizím utrpením. (O tom jsme už mluvili na začátku kapitoly «Pokání»). Oni začali ve svých Listech tvrdit, že nevinně zabitý Ježíš byl Beránkem Božím, Kterého Bůh Otec jakoby seslal jako oběť… Sám Sobě — na vykoupení lidských hříchů… «Neboť co bylo pro Zákon nemožné, protože byl slabý kvůli tělu, to Bůh vykonal, když poslal svého vlastního Syna v podobě těla hříchu a kvůli hříchu…» (Ř 8:3), «… Krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu» (1 J 1:7), «… On je oběť slitování (Boha Otce) za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za celý svět» (1 J 2:2), «…On se ukázal, aby sňal naše hříchy…» (1 J 3:5)… Ve výsledku z toho vycházelo, že nám stačí jenom uvěřit, že Ježíš byl skutečně Kristem, — a víc už nemusíme nic dělat: naše hříchy už jsou odpuštěny, ráj garantován…

* * *

Křesťanství se v Římském impériu neupevňovalo snadno. Docházelo k pronásledování, i k masovému vraždění křesťanů. Byli přibíjeni na kříže podél cest. A tehdy se další křesťané šli dobrovolně vzdávat katům, aby zemřeli na křížích za víru, a tím se připodobnili Kristu…

Jak je to nepodobné těm současným «věřícím», kteří se nazývají křesťany, ale nejsou schopni vyvinout ani to nejmenší úsilí vůči sobě, například, «nemohou» zanechat kouření.

Z Boží Vůle a díky osobním hrdinským činům apoštolů a dalších hrdinů, obsáhlo časem křesťanství velkou část Evropy, a z ní pak obě Ameriky a Austrálii; mnoho křesťanů je i v Asii a Africe. V současnosti vyznává křesťanství přibližně třetina obyvatelstva Země. Po více než tisíci letech od svého vzniku dorazilo i do Ruska [24,27].

… A teď bychom měli dojít k velice důležitému pochopení toho, že slovo «křesťanství» má dva zásadně rozdílné významy: křesťanství — jako Učení Ježíše Krista, a křesťanství — jako to, v co ho přeměnili lidé v konkrétních zemích a v konkrétních historických epochách.

Od samých počátků křesťanství až do našich dnů byli mezi lidmi, považujícími se za křesťany jak opravdoví následovníci Krista, tak i ti, kdo se jen jako křesťané maskovali — kvůli uspokojování svých nízkých vášní: usilování vládnout nad druhými, loupit, vysmívat se, zabíjet… Byli a budou takoví, kteří z Kristova Učení nic nepochopili, ačkoliv se považují za opravdově věřící; takových je možná většina… Nicméně tyto kapitoly nejsou o historii pozemského křesťanství, ale o Učení Ježíše Krista.