Původní Učení Ježíše Krista/Práce — nebo parazitizmus

Práce — nebo parazitizmus

Typický obrázek ruské současnosti — zástupy profesionálních žebráků, seřazené u pravoslavných chrámů. Všichni se horlivě křižují: jakoby se za nás modlí (ačkoliv za co stojí modlitby takových lidských parazitů?)… Mezi nimi je velice málo těch, kteří se ocitli v nějakém neštěstí a skutečně naléhavě potřebují peníze; ale ostatní si prostě vybrali parazitizmus za svoje zaměstnání.

A lidé jim dávají: vždyť Ježíš Kristus řekl: «Každému, kdo tě prosí, dávej…» (L 6:30)

Ale mluvil On o takovémhle «dávání»?

On Sám dosáhl všeho: On byl sjednocený s Otcem. Ten, Kdo je ve Splynutí s Otcem, už víc nic pozemského nepotřebuje, a On je připraven umřít tělem, aby mohl být naplno vzkříšen v Otci; tělo je pro Něho jenom překážkou, a jenom Vůle Otce Ho nutí ještě podporovat existenci těla.

Ježíš nežil pro Sebe, On žil pro lidi. A dával jim všechno, co měl, Sebe celého. A k tomu samému vyzýval i své následovníky. K čemu byste ještě potřebovali něco pozemského? My přece pracujeme s vámi: kážeme Pravdu, léčíme, nás rádi přivítají, vždy nám dají najíst, máme oblečení, ubytují nás v noci a v nepohodě. Co je ještě na Zemi zapotřebí? Získávejte Otce! A nelitujte dát potřebným to, co máte. «…Nemějte starost o svůj život, co byste jedli, ani o tělo, co byste si oblékali: duše je víc než pokrm a tělo víc než oděv. Pohleďte na havrany, že nesejí ani nesklízejí a nemají spíže ani stodoly, ale Bůh je živí. Čím větší cenu máte vy než ptáci!… Pohleďte na lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich… Nehledejte tedy, co byste jedli nebo co byste pili, ani se tím nezneklidňujte. Všechny tyto věci totiž vyhledávají národy tohoto světa, ale váš Otec ví, že je potřebujete. Hledejte raději Boží Království a všechny tyto věci vám budou přidány. Neboj se, maličké stádo! Udělejte si… nehynoucí poklad v nebi, kam zloděj nepřichází… Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.» (L 12:22-34)

A víc než to: « Tehdy se Ho jeden přední muž zeptal: "Dobrý Mistře, co mám udělat, abych se stal dědicem věčného života?"…Ježíš… mu řekl: "Chybí ti ještě jedno. Všechno, co máš, prodej a rozdej chudým… A pojď, následuj Mne…"» (L 19:18-22). Ježíš věděl, že tento člověk, pokud by se chtěl stát učedníkem, — by dokázal být úspěšný. Ale on nechtěl — a učedníkem se nestal…

Ke komu se Ježíš obracel, když navrhoval zanechat všeho pozemského: k vybraným a hodným toho, stát se Jeho učedníky, — nebo ke všem lidem? Samozřejmě, že ta první varianta.

A tak On jednou přišel s učedníky do domu Marie Magdalény a její sestry Marty. Marie «… si sedla u Ježíšových nohou a poslouchala jeho slova. Ale Marta byla zaneprázdněna množstvím služby. Ta přistoupila a řekla: "Pane, tebe nezajímá, že mě má sestra nechala sloužit samotnou? Proto jí řekni, ať mi pomůže." Ježíš jí tedy odpověděl: "Marto, Marto, staráš se a trápíš se mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. A Marie si vybrala dobrou část, která jí nebude odňata."» (L 10:38-42).

Ale kdo by přece nakrmil hosty, jestliže ne Marta? Proč jí tedy Ježíš řekl ta slova? Nebylo to proto, aby jenom ospravedlnil chování Jeho oblíbené učednice Marie? Ale Marta ze své strany také dělala to nejvyšší, čeho byla schopna.

Kdo byl hoden toho, aby se dostal mezi nejbližší Ježíšovy učedníky? Povaleči a paraziti? — Ne!

Vždyť Ježíš doufal, že Svým nejbližším učedníkům předá právě nejvyšší poznatky o dosahování Otce Nebeského. To jsou závěrečné etapy osobní evoluce lidských duší. A připravovat se k nim člověk musí prostřednictvím rozvíjení v sobě Lásky, Moudrosti a Síly ve zcela pozemských činnostech — v sexuální a rodičovské lásce, v materiálním zabezpečování sebe a rodiny, v pomoci přátelům a všem, komu by mohl pomoci, v jejich obraně před zločineckým ohrožováním všelijakou lidskou ohavností, v usilování zlepšit materiální a duchovní existenci všech lidí… Jenom když člověk rozvine sám sebe ve všem tom — exoterickém — pak přichází čas zabývat se seriózní ezoterickou prací, jejímž smyslem je poznání Boha Otce a Splynutí s Ním.

Jen velmi nepatrné procento lidí je schopno toho posledního. A ostatní se musí zatím ještě zdokonalovat, především v práci pro blaho druhých, za současného studování náboženství, upevňování se ve víře a náboženské etice.

A jenom ten, kdo pracuje, — jen ten je «hoden svého pokrmu» (Mt 10:10). Právě «… dělník je hoden své mzdy…» (L 10:7).

Přičemž, právě ten, kdo pracuje, je povinen být materiálně zabezpečen: « Kdo kdy bojuje na vlastní náklady? Kdo sází vinici a nejí z jejích plodů? A kdo pase stádo a nepije mléko toho stáda? Říkám snad tyto věci podle člověka? Neříká to snad i Zákon? V Mojžíšově zákoně je přece napsáno: "Mlátícímu volu nezavážeš ústa." Má snad Bůh starost o voly? Anebo to říká spíše kvůli nám? Jistěže to bylo napsáno kvůli nám, protože ten, kdo oře, má orat v naději a ten, kdo mlátí, v naději, že bude mít na své naději podíl.» (1 K 9:7-10).

Ježíš a apoštolové sami nepěstovali pšenici, nepásli skot, nestavěli domy. Ale oni sloužili lidem mnohem vyšším sloužením — tím, které tito lidé ještě sami nemohli uskutečnit. Oni — ukazovali cestu k Bohu. A proto také byli hodni obživy!

«Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? Jsou snad všichni učitelé? Činí snad všichni zázraky? Mají snad všichni dary uzdravování?… Mějte však horlivou touhu po lepších darech a já vám ukážu ještě mnohem vyšší cestu!» (1 K 12:29-31)

« My… jsme nejedli ničí chléb zadarmo. Naopak: dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali… — ne že bychom na to neměli právo, ale chtěli jsme se vám dát za příklad k následování. Když jsme ještě byli u vás, přikazovali jsme vám přece toto: Nechce-li někdo pracovat, ať také nejí!… Jestliže však někdo neuposlechne naše slovo v tomto dopise,… nesměšujte se s ním… Nemějte ho však za nepřítele…» (2Te 3:8-15). «Vyzýváme vás však, abyste se… starali o své věci a pracovali vlastníma rukama, jak jsme vám přikázali!…» (1 Te 4:10-12)

Všichni lidé musejí pracovat. Ježíš pracoval. Kdo nepracuje, aby zabezpečil sám sebe a pomohl druhým (jestli může), ten je parazit, který nemá šanci na přiblížení k Bohu.

A teď otázka: musíme povzbuzovat parazitizmus v lidech a podporovat je v tom? Škodíme jim tím, nebo jim pomáháme?

Jenom ať si z toho, co bylo řečeno, nikdo nedělá závěr, že dávat, ale přesněji — darovat, není radno. Darovat je třeba. A nejen peníze. V tom je naše láska. Ale darovat je třeba tomu, kdo je toho hoden. A v tom bude naše moudrost.

A ať se nám vryjí do paměti Ježíšova slova: «Blažený je člověk, který pracoval: on našel (správný) život!» (Tomášovo Evangelium, 63).