Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola dvanáctá: Božský Odkaz

Kapitola dvanáctá:
Božský Odkaz

A pozemský život pokračoval…

Nové jaro bylo v rozpuku… Příroda se probouzela, všechno kolem se naplňovalo krásou a sílou.

Ale Radě vůbec lehce nebylo: «Jak mám žít dále, jak mám zvládnout tu odpovědnost, co jsem nyní přijala?».

Maličký Jeremej seděl na podlaze a chytal ručičkama paprsky slunečního světla z okénka…

Náhle zaplnilo celý prostor Božské Světlo a stále sílilo…

Rada v tom Světle uviděla Veliké Volchvy Rusi a mnohé Učitele, přicházející prostřednictvím jiných duchovních tradic.

Bylo jich mnoho. Byli pokojní a překrásní — Božští Mužové a Ženy. Byli mezi nimi i úplně mladí, i zbělení šedinami.

Oni všichni tu byli kvůli ní — Radě!

Oni jí přišli pomoci, podpořit ji:

— Neboj se potíží! Neboj se odpovědnosti! To, co teď přijímáš, je tvoje práce pro Boha! Je to Naše Společné Dílo, Naše Společné Dědictví! Je to výsledek Naší práce v mnoha Našich vtělených životech! My ti budeme pomáhat a dále tě učit, abys mohla stále dokonaleji pomáhat druhým!

… V tomto Záření Lásky a Světla byla Rada dokonale svobodná a šťastná!

Přiblížil se k ní Alexej a objal ji s Božskou něžností a Laskavostí.

Potom se k ní přiblížili i Druzí: Jejich Podoby začaly růst, a přitom naplňovaly prostor Velikou Sílou!

V Božských tělech ze Světla byli ohromní, — Oni byli podobní Horám. Základy těch Hor byly v Hlubině, nedozírné pro obvyklý lidský zrak, a jejich vrcholky měly Zářící Podoby s Obličeji a Rukama.

Rada teď stála mezi Nimi, také v podobném těle ze Světla. Byla trochu menší, ale přesto — jedna z Nich!

Vedle ní byli Alexej, Radomír, Blahoslav a ještě mnohé Božské Duše, Které Rada znala už předtím. Ale víc bylo Těch, Které viděla poprvé. Bylo jich stále víc… Bylo to — jako by se vlny Světla zvedaly z Jednotného Prvotního Oceánu na nedozírných prostranstvích kolem! Oni byli Klidem, Majestátem, Něžností, Láskou a Sílou!

— Každý z Nás má Svoji Práci. Každý plní Svůj Úkol, který je částí Božského Záměru! Souhlasíš s tím, přijmout nyní i ty svůj díl Božské Práce?

— Ano.

— Nezakolísáš pod tíhou života ve světě hmoty, kvůli osobním pozemským přáním nebo kvůli nebezpečí, které může hrozit tvému tělu a také těm, koho miluješ?

— Vynasnažím se…

— Budeš stále žít pod Naším Dohledem, v Paprscích Naší Péče!

Přijímej tedy Sílu Božské Lásky — abys Ji přinášela do světa vtělených lidí!

* * *

Tělo Rady se zdálo být neživé, a ona sama byla stále ještě Tam, v Záři Božského Světla.

… Maličký Jeremej k ní dolezl po čtyřech a snažil se dostat k prsům, plným mléka. Byl už čas chlapečka nakrmit.

Radě dalo dost práce znovu zaplnit svoje pozemské tělo.

Zvedla syna do náruče a přiložila ho k prsům.

Potom mu tichounce zazpívala. A v té písni nebyl ani stín zármutku. Radost, Světlo, krása Země a Krása Božských Duší — to všechno v ní jednohlasně zaznělo. Maličký Jeremej se doslova vznášel v tom poli Světla a Lásky.

Zpívala synovi tak dlouho, dokud jí neusnul v náručí.

A pak nastalo Ticho, ve kterém byl jenom Bůh, — Jeho Klid, Jeho Láska, Jeho Všemohoucnost, Jeho Pochopení, Jeho Moudrost… A to všechno teď bylo v Ní, Božské Radě!