Kapitola dvanáctá:
Božský Odkaz
A pozemský život pokračoval…
Nové jaro bylo v rozpuku… Příroda se probouzela, všechno kolem se naplňovalo krásou a sílou.
Ale Radě vůbec lehce nebylo: «Jak mám žít dále, jak mám zvládnout tu odpovědnost, co jsem nyní přijala?».
Maličký Jeremej seděl na podlaze a chytal ručičkama paprsky slunečního světla z okénka…
Náhle zaplnilo celý prostor Božské Světlo a stále sílilo…
Rada v tom Světle uviděla Veliké Volchvy Rusi a mnohé Učitele, přicházející prostřednictvím jiných duchovních tradic.
Bylo jich mnoho. Byli pokojní a překrásní — Božští Mužové a Ženy. Byli mezi nimi i úplně mladí, i zbělení šedinami.
Oni všichni tu byli kvůli ní — Radě!
Oni jí přišli pomoci, podpořit ji:
— Neboj se potíží! Neboj se odpovědnosti! To, co teď přijímáš, je tvoje práce pro Boha! Je to Naše Společné Dílo, Naše Společné Dědictví! Je to výsledek Naší práce v mnoha Našich vtělených životech! My ti budeme pomáhat a dále tě učit, abys mohla stále dokonaleji pomáhat druhým!
… V tomto Záření Lásky a Světla byla Rada dokonale svobodná a šťastná!
Přiblížil se k ní Alexej a objal ji s Božskou něžností a Laskavostí.
Potom se k ní přiblížili i Druzí: Jejich Podoby začaly růst, a přitom naplňovaly prostor Velikou Sílou!
V Božských tělech ze Světla byli ohromní, — Oni byli podobní Horám. Základy těch Hor byly v Hlubině, nedozírné pro obvyklý lidský zrak, a jejich vrcholky měly Zářící Podoby s Obličeji a Rukama.
Rada teď stála mezi Nimi, také v podobném těle ze Světla. Byla trochu menší, ale přesto — jedna z Nich!
Vedle ní byli Alexej, Radomír, Blahoslav a ještě mnohé Božské Duše, Které Rada znala už předtím. Ale víc bylo Těch, Které viděla poprvé. Bylo jich stále víc… Bylo to — jako by se vlny Světla zvedaly z Jednotného Prvotního Oceánu na nedozírných prostranstvích kolem! Oni byli Klidem, Majestátem, Něžností, Láskou a Sílou!
— Každý z Nás má Svoji Práci. Každý plní Svůj Úkol, který je částí Božského Záměru! Souhlasíš s tím, přijmout nyní i ty svůj díl Božské Práce?
— Ano.
— Nezakolísáš pod tíhou života ve světě hmoty, kvůli osobním pozemským přáním nebo kvůli nebezpečí, které může hrozit tvému tělu a také těm, koho miluješ?
— Vynasnažím se…
— Budeš stále žít pod Naším Dohledem, v Paprscích Naší Péče!
Přijímej tedy Sílu Božské Lásky — abys Ji přinášela do světa vtělených lidí!
* * *
Tělo Rady se zdálo být neživé, a ona sama byla stále ještě Tam, v Záři Božského Světla.
… Maličký Jeremej k ní dolezl po čtyřech a snažil se dostat k prsům, plným mléka. Byl už čas chlapečka nakrmit.
Radě dalo dost práce znovu zaplnit svoje pozemské tělo.
Zvedla syna do náruče a přiložila ho k prsům.
Potom mu tichounce zazpívala. A v té písni nebyl ani stín zármutku. Radost, Světlo, krása Země a Krása Božských Duší — to všechno v ní jednohlasně zaznělo. Maličký Jeremej se doslova vznášel v tom poli Světla a Lásky.
Zpívala synovi tak dlouho, dokud jí neusnul v náručí.
A pak nastalo Ticho, ve kterém byl jenom Bůh, — Jeho Klid, Jeho Láska, Jeho Všemohoucnost, Jeho Pochopení, Jeho Moudrost… A to všechno teď bylo v Ní, Božské Radě!
Book in PDF