Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola třetí: Pokornou moudrostí se léčí duše
Kapitola třetí:
Pokornou moudrostí se léčí duše
Čas plynul a v Alexejově prostém životě se v podstatě nedělo nic významného… Ubíhal tak den za dnem…
Alexej si už zvykl, ale přece jenom toužil dosáhnout v mnišské činnosti něčeho vyššího.
Jednou se zeptal starce:
— Proč nevidím Ježíše? Proč neslyším Jeho slova?
— Zdá se, že sis to ještě nezasloužil… Když je zapotřebí — Pán promluví tak, že to i hluchý uslyší!
Vždyť Ježíš přece říkal, že «když se dva sejdou v Mém Jménu, pak jsem Já uprostřed nich». Nevěříš Ježíšovi? Nevěříš že je On teď tady s námi? A že slyší každé slovo?
— Věřím, ale jenom…
— Slabá je ještě tvoje víra!… Pracuj na sobě duši! A výsledek — ten patří Bohu!…
— Co je zapotřebí, aby mě neopustily síly, abych dokázal pokračovat ve snažení?
— Víra, naděje a láska!
To významné — přece není získat hodnost v církevní hierarchii… Ale to, že si musíme u Boha zajistit hodnost čistoty a přiblížení k Němu!
Ale kdy k tomu dojde — to závisí na Jeho Milosti!
— Co si myslíš: proč nás sem Bůh umístil?
— To nevím… Ale pokud budeme poslušni Hospodinovy Vůle, pak se to možná dozvíme!
— Ale jak se to dozvím, když neslyším Boží Hlas? Jak se mám modlit — abych dostával odpověď?
— Bůh — všechno chápe, i slyší, i vidí! Neboj se k Němu mluvit! Můžeš Mu i obyčejnými slovy vyprávět o svojí lásce k Němu!
Modlitby, které my opakujeme, někdo kdysi jako první pronesl od srdce… A potom je zapsali a prostě je začali opakovat…
Hlavně je třeba, aby ta slova šla od srdce!
Modli se za všechny lidi!…
— A pomáhají jim ty modlitby?
— Ano, opravdu tě sem neposlali nadarmo… Ty bys vskutku přivedl do rozpaků každého. Víry máš v sobě málo, ale pochybností hodně!…
Jdi radši zalévat zahradu, nebo budeš v zimě reptat, že nám Bůh neseslal obživu!
* * *
Alexeje přemáhal stesk po Bohu. Vášnivě se teď snažil usilovnými a nepřetržitými modlitbami dosáhnout vyšších stavů. A práce na hospodářství mu připadala jako nepříjemná překážka.
A pracovat na hospodářství musel Alexej hodně. Vždyť na jejich prosté práci záviselo jejich přežití .
Alexej nebyl na selskou práci zvyklý. Od dětství žil v bohatém domě, obklopený sluhy, kteří všechnu prostou hospodářskou práci vykonávali. On nebyl líný, a byl vždy připraven usilovně pracovat. Ale pro něho byla práce — v učení, ve čtení knih, v modlitbách, a ne zemi kopat a dřevo štípat…
Ale tady — kolik času a sil bylo třeba ztrácet na «špinavou» práci, a ne v povzneseném stavu pronášet modlitby!
Dokonce začal i opravu polorozbořeného kostelíčka, ačkoliv na bohoslužby do něj už dávno lidé nepřicházeli… Farní kostel byl ve vzdálené vesnici, ale i tam lidé zašli jen málokdy...
Alexej nereptal, snažil se ve všem poslouchat starce, ale často podléhal sklíčenosti…
Jednou to už nevydržel a položil mu otázku:
— Jak se ale můžeme přibližovat k Bohu, když tady jako rolníci ryjeme zemi, a jako tesaři opravujeme kostel…
Starec Nikolaj odpověděl s měkkým úsměvem:
— Říká se, že Ježíš se tesařskému řemeslu také učil…
A po odmlce dodal:
— Boha můžeš pociťovat nejen když kážeš z kazatelny slovo Boží farníkům. Můžeš mít Boha v srdci i při rytí zahrady, můžeš tak vykonávat i jakoukoliv jinou práci.
Ty přece, Aljoško, pochop: lítost k sobě je ničivá… Ty doslova sám sebe připoutáváš ke hříchu sklíčenosti! Ze sebelítosti ztrácíš i síly, a ani radost Boží nemůžeš pocítit! A ty síly bys mohl zaměřit na lásku k Bohu a na spravedlivou práci!
Já sám jsem tím kdysi prošel…
Chceš, abych ti pověděl, jak mě Bůh učil pokoře?
… Alexej s radostí přikývl. Sedli si na lavičku, která byla nedávno opravena. Starec začal mluvit a v jeho očích zazářily jiskřičky veselí, které u něho Alexej často neviděl:
— Mnišská poslušnost může mnohému naučit!
Ona učí pokořovat pýchu a plnit vůli druhého člověka — místo svojí, například vůli svého starce. Ten, kdo se tomu naučí, pokoří svou pýchu a podřídí si mysl, ten dokáže — místo svojí — přijímat i Boží Vůli!
Pokud je starec svatý nebo alespoň rozumný — pak je z toho veliký užitek! Ale dokonce i když učitel není moudrý, ale jen novice tyranizuje, předvádí svoji nadvládu, — i taková poslušnost může mnohému naučit.
… Starec Nikolaj se pousmál svým vzpomínkám:
— Zažíval jsem takovou zkoušku od Boha, skrz kterou jsem začal získávat pokornou moudrost.
Můj první učitel, ke kterému jsem byl v počáteční době svého života v druhém klášteře přidělen, abych sloužil jeho potřebám, mě poučoval, a dával mi příkazy odporující zdravému rozumu. A já jsem tehdy zrovna přišel do kláštera, a všechno pro mě bylo nové. Ani moudrých knih jsem tehdy ještě mnoho nepřečetl…
A ten můj «učitel» na mě v hněvu vztekle prskal, jako zbavený rozumu se na mě s křikem vrhal, a dokázal mě i zbít, když jsem se pokusil říci slůvko nesouhlasu… Nutil mě dělat úplně nesmyslnou práci…
Já jsem zpočátku celý hořel rozhořčením… Nevěděl jsem jak tam budu existovat… Neposlechnout jsem se bál, poněvadž bych za to byl vyhnán z kláštera. A to se mi zdálo být horší nežli smrt, protože jsem si myslel, že tím budu odloučen od Boha na věky věků.
Ale pochopit to, že mám vykonávat nikomu nepotřebnou práci, čas a síly na to marnit — místo toho, abych přinášel prospěch bratřím a klášteru — to jsem v žádném případě nedokázal… No baže…
Násilím jsem tedy překonával vzpouru mysli a únavu těla, a plnil jsem to…
Teď je mi k smíchu na to vzpomínat… Ale tehdy mi bylo těžko!
To tě nenavádím k tomu, abys v pokoře dělal hlouposti! Kvůli hloupému následování vůle duchovních vůdců, přikazujících podřizovat se jim, se děje velice mnoho zla v tomto světě. Je třeba rozlišovat! Jinak se takoví, kteří «opustili svoji vůli», stávají fanatiky, kteří dokážou «za víru» zabíjet, upalovat na hranicích — a vidí v tom… svůj duchovní hrdinský čin…
Tobě taková nerozumnost nehrozí, ale právě té pokory se ti nedostává.
Mně dost dlouho trvalo všechno tohle pochopit…
Ale potom se v klášteře objevil moudrý starec a od toho učitele mě osvobodil. Začal mě učit hřejivost v srdci pociťovat, a ponořovat mysl do srdce. Naučil mě, jak mám zaměřit k Bohu duši i myšlenky, jak — podle naší pokory — může Bůh všechno přicházející do našeho života změnit. Poněvadž, jestliže Bůh vidí pokoru, a ne pýchu, — pak se nám otevírá Boží blahodať!
Ale v mnišském životě, dokonce ani tehdy, když je starec rozumný, nebývá vždy novicovi práce po chuti… A ty — až v sobě překonáš nechuť a odpor k práci na hospodářství, pak se ti ta práce stane radostí! A modlitbu budeš mít na pomoc, bude tě naplňovat silou!
… A přesně tak! Čím víc se Alexej naplňoval starcovými ponaučeními, tím jednodušší se všechno stávalo. Chvílemi — jako by jeho srdce zpívalo, když řezal a hobloval prkna na opravu kostela, nebo když kosil trávu, ryl zahradu, štípal dřevo…
A modlitby občas začaly být jiné. Jakoby to byla sice ta samá slova, ale vznášející se jako píseň duše k Bohu! A jakoby byl Bůh vedle něho! Je pravda, že se to pokaždé tak nepodařilo, ale stále častěji ho neviditelná Boží Přítomnost obklopovala Láskou a Klidem!
Stále častěji ta modlitba, vytvářená v srdci, — jakoby ožívala!
Jednou v zimní mrazivý den zaplnilo prostor zvonivé ticho — a Alexej uviděl Zářivé Světlo!
Jaký to byl zázrak!
Ticho bylo naplněno Živou Boží Přítomností. O tom se už nedalo pochybovat!
Ale netrvalo to dlouho. A znovu ten stav Alexej vrátit nedokázal, ať se jakkoliv snažil.
Vyprávěl o tom starci.
A starec Nikolaj mu na to odpověděl:
— Zázračné doteky Svatého Ducha nás přeměňují, ale ne rázem a ne navždy… To já jsem musel deset let tvrdě pracovat, abych tohle zažil. A ty — ještě ani dva roky neuplynuly, co jsi ticho a srdečnou hřejivost poznal! Tak tedy děkuj Hospodinovi za tu Milost!
Vděčná duše snadno přebývá ve pokorném stavu! Ale pyšný se pokoře těžko poddává!
Děkuj Bohu za všechno! Prostřednictvím toho začneš získávat ochranu před pýchou a pokoru!
Kniha v PDF
