Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola třetí: Vyléčení Rodiona
Kapitola třetí:
Vyléčení Rodiona
Brzy Alexeje, po všeobecném souhlasu všech, přijali do občiny.
Snažil se teď pomáhat — čím mohl — každému ze svých nově získaných bratrů a sester.
Jednou se těžce roznemohl jeden člověk, žijící v občině, jménem Rodion. Přišel do občiny teprve před třemi roky.
V minulosti byl starověrcem-«rozkolníkem», a podařilo se mu utéci svým katům. Našli ho v lese, umírajícího z vyčerpání a ran, občiníci, kteří dělali obchůzku okolí.
Zachránili ho tehdy před smrtí, ale vyléčili ho jen částečně. Dovolili Rodionovi, aby zůstal žít v občině, protože neměl kam jít. Ale občiníkem se tím doopravdy ještě nestal. A zdraví, které měl těžce podlomené, se mu nevracelo.
Alexej se rozhodl, že se pokusí mu pomoci.
Nebyl to jeho první pokus léčení druhých lidí.
Už předtím, když trávil část času ve své poustevně a býval občas mezi lidmi, žijícími ve vesnici, zkoušel používat ty nové techniky léčitelství, kterým ho v té době už naučila jeho Rada.
Přestože to nebyla velká praxe, ale jeho pokusy se zdařily, a to Alexeje naplnilo nadšením.
A tak se Alexej rozhodl, že se pokusí pomoci. Viděl Rodionovo utrpení, jak duševní, tak i tělesné. Kolem něčeho takového Alexej nemohl procházet lhostejně!
Tento den bylo Rodionovi obzvlášť špatně. Seděl na kameni u pramene a sbíral síly, aby se mohl zvednout.
Alexej mu odnesl do domu vodu… Zašel dovnitř a pomohl nemocnému Rodionovi ulehnout.
Zeptal se ho: může-li mu ještě s něčím pomoci?
A v Rodionově pohledu se objevilo tolik zármutku a bolesti, že si Alexej sedl vedle něho na kraj postele a začal poslouchat slova, plná hořkosti:
— Čím je mi možné pomoci?… Je vidět, že už dlouho na tomto světě nebudu. Uzdravit po těch mučeních moje tělo se už nepodaří… Brzy dotrpím…
Nedal mi Bůh šťastný život v této občině, třebaže jsem toužil a doufal, že začnu nový život spolu s novou vírou, a naučím se vidět a chápat Boha…
Je možné, že jsem zhřešil tím, že jsem opustil svoji předchozí víru?… Co myslíš?
A tebe netrápí pochybnosti, že jsi možná i ty udělal chybu, když ses zbytečně zřekl víry, ve které jsi byl pokřtěn?
— Ale já jsem se své víry nezřekl! Vždyť jsem věřil v Ježíše — a věřím v Něho i nyní! Jenže teď už nejen věřím, ale vidím Ho, slyším, a snažím se u Něho učit veliké Moudrosti a Lásce! A poprosit o radu jak žít a jak jednat, teď občas mohu u Něho Samotného. Cožpak je tohle zřeknutí se víry? Naopak, k mojí předchozí víře teď přibyly mnohé znalosti, které moji víru upevnily. Rozšířilo se moje pochopení!
— A ty tedy nemáš vůbec žádné pochybnosti?
— Pochopitelně, že mám… Jenže nepochybuji o svojí víře, pouze mohu zapochybovat o správnosti svého pochopení. Nebo o tom, jestli jsem si ty znalosti správně osvojil a použil je… Takové pochybnosti jsou potřebné, aby člověk dělal méně chyb!
— Ale já nemám klid v duši! Někdy vzpomínám na svoji ženu a na zemřelé děti… Moje Polina se rozhodla v manželství přijmout moji staroobřadnou víru... Děti, co se nám narodily, były nazvány «nezákonně narozenými»… A tak jsem se já stal «svůdcem k herezi»..., a právě za to była jak ona, tak i děti, zabity! A na jejich vrahy dosud pořád vzpomínám!… Ale i «svým vlastním», kteří mě — ze strachu o svoje životy a své vlastní rodiny — vydali na soud «jako podněcovatele ke vzpouře», — těm také nemohu odpustit!… Ale vždyť já jsem přece neměl na «vzpouru» ani pomyšlení!
Rozumem chápu, že bych měl všem odpustit… Odpustit, zapomenout!… Ale nedaří se mi to!…
Nebylo by pro mě tehdy lepší, kdybych také přijal smrt? K čemu je mi teď takový můj život?!
— A často máš takové myšlenky, Rodione?
— Často… A jak takové myšlenky nemít? Tady v občině jsou všichni zdraví a šťastní… Ale já tady žiji jako z milosti… Jsem tu cizí! Třebaže mě všichni zdejší přijali dobře, a snaží se mi pomoci…
— A nepřemýšlel jsi, že je příčina v tobě samotném?
— Tak o tom ti právě vyprávím…
— Ale není v pořádku, co říkáš; nepřemýšlíš správně!…
Rada mě učila, jak je třeba správně zaměřit myšlenky, když chceš svoje tělo, nebo tělo někoho druhého, vyléčit. Nebo — když plánuješ a buduješ svůj nový život.
Pochop: kvůli tvému přiblížení k Bohu a sloužení Jemu ti stojí za to žít, dokud ještě Bůh tvému tělu prodlužuje život!
Tak se podívej — dokázal by sis představit něco takového, že by Rada po celý svůj život, každý den, nenáviděla vrahy svého otce, a každý den na ně vzpomínala?
Její otec s ní i teď často bývá, třebaže bez těla. Dává mu to štěstí! A jí — také. Z lásky, co je mezi nimi, mají vždy radost! A ne zármutek!
— Ale já vidět svoje blízké neumím, můžu pro ně jenom truchlit… Ani Ježíše vidět nemůžu… A uzdravit svoje tělo se mi také nedaří… Třebaže mě to učila i tvoje Rada, a druzí mě to také učili…
— Právě o tom se s tebou pokouším mluvit!
Vždyť i já dříve, když jsem chtěl někoho vyléčit, tak jsem pronášel modlitby, ale v samotné hloubi duše jsem nevěřil, že se to uskuteční…
Ale Rada mě učila, že musím svoje tělo nebo tělo uzdravovaného uvidět naprosto zdravé a pocítit to tak, nakolik jen se to podaří. A potom je třeba sílu sebe-duše a Sílu Boží spojit, a zaměřit do těla, aby uzdravení skutečně nastalo!
Při tom se víra, vědění, síla duše a Boží Záměr — musí spojit v jedno! Jenom tehdy dojde k přeměně, vyléčení! Ale jestliže ve tvé mysli zůstanou myšlenky, že je to nemožné, a že je tvé snažení zbytečné, pak se postaví do cesty jako kamenná zeď! A jak chceš vyléčit své tělo, když máš sám takové myšlenky, že se to nemůže podařit, že by pro tebe bylo lepší zemřít. Vždyť ty se jen na krátký čas někdy pokoušíš naplňovat léčivým Světlem, aby ses zbavil slabosti a utrpení…
— A jak to mám dělat jinak? Já už si sám sebe nedokážu zdravého ani představit… Tady všichni umějí všechno léčit, ale mě úplně vyléčit nedokázali… Co dokážu já sám?
— Chceš, já to zkusím? Hned teď!
— Ty chceš moje tělo, které bylo zmrzačeno mučením, v jednom okamžiku zbavit bolesti a nemohoucnosti? To nedokázal ani stařešina Blahoslav, a ty to dokážeš?
— Bůh obdařuje Velikou Silou člověka, který je Mu připraven sloužit! Jestliže nyní přijmeš bez pochybností pomoc Boha — budeš zdráv! Pokud to bude Jeho Vůle.
… Z Alexeje vycházelo pevné přesvědčení a jakási zvláštní zářivá radost. A proto Rodion — udivený a rozechvělý — souhlasil.
* * *
Alexejovi se to podařilo!
V určité chvíli se mu sice zdálo, že už mu nestačí síly, a že Proud Božské Moci zeslábl… Avšak Alexej do toho vložil všechnu svoji víru, všechnu svoji lásku, a těmi doslova smetl s cesty překážku vyléčení…
Byl to zázrak jak pro samotného Alexeje, tak i pro uzdraveného…
… Alexej vyšel z Rodionova domu a potácel se únavou, která ho náhle přepadla… Stěží došel do své chalupy.
Když ho Rada uviděla, polekaně se zeptala:
— Jsi v pořádku? Co se ti stalo?
… Alexej chtěl odpovědět, že je všechno v pořádku, ale náhle se mu zatmělo v očích a on ztratil vědomí.
… Probudil se v posteli.
Rada seděla vedle něho a její laskající prsty se dotýkaly Alexejovy tváře.
— No tak, co sis to jen umanul?!… Myslíš si, že tady v občině, jsme všichni — takoví lhostejní? Nebo, že tu nikdo, kromě tebe, neumí léčit?
Mlč, tiše lež! Vidím, že jsi to tak nemyslel!…
Každá nemoc má svoji příčinu. Pro každé uzdravení musí přijít vhodná doba…
Chápeš například, že jsi na sebe, na svoje tělo, najednou přijal všechno to, co měl Rodion, kvůli pochopení a uzdravení svého těla, sám protrpět?
— Hlavně mě teď ty sama neuzdravuj! Já se s tím vypořádám sám… Když už jsem to sám zavinil — musím za to přijmout odpovědnost…
Z Alexejových slov Radě až vytryskly slzy…
Objala ho, něžně se k němu přitiskla a políbila ho…
— Neboj se o mne, můj milý, můj milovaný! Odpusť, že jsem ti vynadala! Velice jsem se o tebe bála!
Teď tě naučím, jak se musíš léčit a jenom nepatrně ti pomůžu… A o mě strach neměj: mně to nijak neuškodí!
Pamatuješ, jak jsem ti ukazovala Átmickou Sílu, Která je vnímatelná jakoby v hluboké studni, naplněné zářící bělostí? A ukazovala jsem ti tehdy, jak je možné to Světlo probudit a vpustit do těla.
Tehdy jsem ti objasňovala, jak ta Átmická Síla pomáhá v meditacích Splynutí s Bohem — poněvadž Ona je Zásoba, Která se v člověku shromažďuje právě pro osvojení života v Božském světě.
Ta Božská Síla může být využita i pro vyléčení: jak pro vlastní vyléčení, tak i pro vyléčení druhých. Tak se podívej: já ti teď trošičku pomáhám Ji probudit a vpustit do těla.
… Alexej viděl duší všechno, co se dělo, a všechno si velice jasně uvědomoval.
Blažený stav rozplynutí v Průzračnosti… Potom se z toho zvláštního Rezervoáru začalo silným Proudem zvedat Zářivé Světlo…
Jakoby skrz vrstvu průzračného záření slyšel Alexej Radin hlas:
— Teď si tím tekutým Světlem naplň každý koutek v těle, včetně rukou a nohou. A nezbytně si tím Proudem promyj všechno v hlavě, aby se to Světlo prolévalo skrz tělo jako skrz prázdný obal, a aby se za hlavou vylévalo.
Ty teď myslíš duší, a proto k tobě může přicházet Božské pochopení mnohého. Ty prostě jen dovol tomu všemu, aby se to dělo…
Pociť, nakolik tě Bůh miluje! Dovol, aby došlo k úplnému rozplynutí a splynutí všeho, předtím odděleného od Boha v tobě-duši, — a Božského Světla…
Pokud začne být náhle ještě něco zapotřebí — jsem tady s tebou, zavolej mě…
* * *
Na druhý den se Blahoslav zašel podívat na uzdravujícího se Alexeje. Ten se pokoušel vstát, aby přivítal hosta.
Blahoslav ho zastavil:
— Zatím lež! Musíš si obnovit síly!…
— Ale já už jsem skoro zdráv!… Rada mě přece napájí léčivými odvary, a zachází se mnou jak s malým dítětem!
— No to je skvělé!
… Blahoslav se bezděky laskavě usmál, a potom hned zkusil nasadit přísný výraz, jakoby se pokoušel úsměv schovat ve sněhobílých vousech. Ale hrozivý pohled se mu tento den nedařil, ačkoliv vlastně přišel Alexejovi domluvit, aby zbytečně neztrácel svoje síly a svědomitěji je využíval při léčení nemocných.
Blahoslava až přeplňovala jakási zvláštní chvějivá něžnost k tomuto člověku, který — z Vůle Boha — tak podivuhodně vstoupil do jeho života i do života celé jejich občiny.
Potom se Blahoslav podíval na Alexeje zvláštním způsobem: ne očima těla, ale jasnoviděním kontroloval stav energií v těle:
— Ano, už je všechno v pořádku, — zhodnotil výsledek.
… Po odmlce dodal:
— Vylekal jsi Radu!… Ale i mě, dá se říci, jsi udivil!
Pochop, Alexeji, že není možné uzdravovat lidi bez dotazu u Boha, bez rozboru jejich osudů! Ty jsi o tom už nejednou slyšel, a zdálo se jako bys to chápal, když jsi poslouchal! Ale teď — jsi sám udělal co?!
To, že na sebe vezmeš bolest, to ještě jen půl neštěstí… A ta druhá polovina je, že to té duši může ublížit, jestliže se to dělá bez nezbytné přeměny té duše!
Bez Božího požehnání se nelze vměšovat do lidských osudů! A když už se pouštíš do takové práce, pak je třeba ji dělat spolu s Bohem, s porozuměním a velkou zodpovědností, a ne v náhlém návalu přání pomoci trpícímu za jakoukoliv cenu!
Vždyť ty duše, co žijí v tělech, se od sebe velice liší! Jedny se teprve začínají učit chápat a myslet, druhé jsou i úplně nerozumné a dokonce i to nejjednodušší vědění je ještě nad jejich síly, a není jim ani potřebné! A existují jen nemnohé duše, které už nashromáždily sílu a moudrost.
— To znamená, že to všechno nebylo Rodionovi ku prospěchu?
— Ne: prospělo mu to! Ty jsi mu dokázal vyléčit tělo i duši! Bůh všechno kolem tebe převrací v blaho, tvoří skrz tebe přeměňující zázraky! Právě tomu se teď divím! Ale jen si nemysli, že to tak bude dál navždy, jestliže ti nepřibude moudrosti prostřednictvím těchto událostí!…
A s Rodionem je všechno v pořádku! Už se na tebe nejednou vyptával: trápí se, že jsi kvůli němu nemocný!…
Ano… Máš už v sobě nemalou sílu!… A Bůh ti pomáhá tak, že se něco takového málokomu podaří zažít!
Ale nemoci přece nejsou člověku dávány nadarmo! Přičemž to pokaždé není za trest!
Doufám, že jsi teď i ty mnohé pochopil.
Lidé, kteří se stali velkými léčiteli, k tomu často došli přes bolesti vlastního těla, kterých se chtěli zbavit. A ještě někdy — právě prostřednictvím bolestí — vysvětluje Bůh člověku to, co si nyní má a musí uvědomit.
Někdy se stává, že k tomu, aby bylo možné člověku pomoci, je zapotřebí uvidět minulé životy duše, a pochopit: z jakého důvodu se ten osud tak vyvíjí?
— Mně Rada vyprávěla o tom, že se duše mnohokrát vtělují do těl, a že neprožívají jen jeden pozemský život. Ale já dosud nedokážu úplně něco takového vidět…
Ale proč se o tom nemluví v Bibli, v Evangeliích? Z jakého důvodu?
— V různých pozemských náboženstvích se obvykle vyskytuje jen částečné zachycení Pravdy. V jedněch se zmiňují o převtělování duší do nových těl, v druhých jsou určitá pravdivá slova o Božském Vědomí, ale zato o jiném důležitém se tam nemluví. Obvykle se v konkrétních náboženstvích objevuje — v obřadech a náboženských představách — i to, co tam lidé sami přidali podle svého vlastního pochopení, a často — i z prospěchu. Došlo i k tomu, že žreci odstranili z náboženských knih některé části: podle jejich pochopení jako nesrozumitelné nebo neužitečné pro ustanovení kultu.
— Ale proč si lidé nepamatují, že žili na Zemi i dříve. Vždyť by pro ně bylo snadnější se kát a uzdravit se — pokud by věděli, čím se předtím prohřešili…
— Jenom duše dospělá a už moudrá je schopna takového pochopení a pokání!
Lidé si mohou vzpomínat na své minulé života až tehdy, když jsou na vzpomínky takového druhu připraveni. Když je cokoliv z těchto vzpomínek pro duši nezbytné — pak jí Bůh může ukázat fragmenty z těchto pozemských životů.
Ale děti nebo mladé a slabé duše nejsou schopny takové poznání snést!
Představ si, jakou noční můrou by se stal život pro člověka, který není zvlášť silnou duší, ale který zamířil k dobru, když by si najednou vzpomněl, že v minulém životě prováděl těžké zločiny… Něco takového ještě nemůže snést duše, která zatím nezesílila v dobru! Takové vzpomínky mohou poškodit zdravý rozum! Ale Bůh všechno v Univerzu uspořádal moudře a k dobrému…
Těžkosti v osudu jakékoliv duše často bývají odplatou za zlo, vykonané v minulosti. Mohou se například projevovat v nemocech těla už od okamžiku narození…
Ale i vzpomínka na velké úspěchy v minulých životech se může ukázat jako neprospěšná pro duše, protože je schopná vyvolat pýchu a domýšlivost.
Uvědom si také, že ty vlastnosti, které si v sobě člověk už vypěstoval, jsou stále v něm!
Ačkoliv, ještě existuje určitý zvláštní rezervoár toho nejcennějšího, co duše nashromáždila za mnoho životů v tělech. Ten zářící Proud, Kterým jsi nyní uzdravil své tělo, je Poklad, shromažďovaný Bohem pro tebe v mnoha tvých vtěleních. Je to — to Nejsvětější Božsko-Zjemnělé v člověku. Tato Síla se pro tebe připravovala právě proto, aby ses dokázal pocítit jako Jedno s Božským Prvotním Vědomím. Ty jsi to v minulosti mnohokrát na krátký okamžik zažíval — a Duše se tak postupně učila být Božskou! A teď už to můžeš všechno dělat zcela uvědoměle! Nastal čas!
… A dále Blahoslav vyprávěl Alexejovi mnohé o možnostech vzájemného působení s touto Božskou Sílou, čemuž se může v budoucnu naučit. Ještě mluvili o tom, jak je nutné se ptát Boha na příčiny nemocí, aby bylo možné pomáhat rozumně, moudře a efektivně.
* * *
Když se příště Rodion přišel zeptat na Alexejovo zdraví, potkal Blahoslava, vycházejícího z chalupy.
Rodion řekl rozpačitě a provinile:
— Jak je mu? Já jsem to nechtěl… On sám mi to navrhl…
— Neber si to tak, Rodione! Nikdo tě neobviňuje!…
— Ale jak to? Vždyť já jsem zdravý, ale Alexej…
— Nic se nestalo, uzdraví se! Už je skoro vyléčený!
— Takové lidi, jako je on, jsem nikdy předtím neviděl. Dokonce jsem ani nevěděl, že takoví existují…
— A já, Rodione, se teď u Alexeje učím… Vždyť jsem hodně přemýšlel, jak ti mám pomoci, ale nedokázal jsem na to přijít! Ale on — napoprvé! — a pomohl!… Já teď nemluvím o tělesném uzdravení! Ale on tě teď přece navrátil k opravdovému životu!
— Ano… Chápu to… Blahoslave, je možné, že já vůbec nikdy nedorostu k vašim moudrostem a dovednostem… Ale vím už teď, pro co bych chtěl žít! Budu se snažit, abych se stal takovým, jako je Alexej! A potom mě možná nevyléčil nadarmo!
Kniha v PDF
