Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola druhá: Existuje smrt doopravdy?
Kapitola druhá:
Existuje smrt doopravdy?
Smrt jediného syna poznamenala stařešinu Blahoslava svou těžkou stopou. A nejen jeho samotného, ale celý život občiny. Na pomoc druhým lidem si teď Blahoslav nedovoloval ani pomyslet, a nepovoloval ani přibližovat se blízko k vesnicím!
Žili ještě více skrytě, nežli předtím; schovávali se v odlehlých lesích daleko od vesnic a sjízdných cest.
Sám Blahoslav začal být víc než přísný. Za neposlušnost dokázal provinilce vyhnat bez slitování z občiny. A toho se báli. Báli se zůstat v osamocení, bez občiny. Proto si teď nedovolovali stařešinovi odmlouvat ani v maličkostech…
Duchovní život v občině také začal jakoby uhasínat — kvůli tomu strachu, který jako žíravina, téměř neviditelně prorůstal do duší lidí…
Zdálo se sice, jakoby všechno šlo podle zavedených zvyklostí… Ale starost o to, jak přežít, jak se ukrýt před pronásledováním — se stala hlavní starostí v životech lidí…
Blahoslava lidé bez odmlouvání poslouchali ve všech otázkách, týkajících se života občiny. Měli respekt před jeho přísností, nedovolili si oponovat, dokonce ani, když s něčím nesouhlasili.
Ale Rada se chovala prostě tak, jako by se jí dědečkova přísnost netýkala. Mohla ho neposlechnout, mohla být potrestána za nějakou svoji malou svévolnost. Ale neměla vůbec strach! Ona svého dědečka milovala, a jeho bolest ze ztráty Radomíra chápala…
* * *
Svého otce teď Rada viděla často: těšila se Jeho Svítící Podobou, pociťovala tak, jako předtím, Jeho Ruce ze Síly, přinášející Světlo a Velikou Lásku — které se k ní natahovaly… Ony ji opatrovaly, připraveny v jakýkoli okamžik ji podržet, obejmout, usměrnit…
Poprvé tak Radomíra uviděla brzy po smrti Jeho těla.
Blahoslav je tehdy nechal přenocovat a odpočinout si po dobu silného deště — ve velké jeskyni, kterou kdysi někdo vykopal v příkrém svahu.
Byl pozdní večer. Všichni už ulehli ke spánku, unaveni denním pochodem.
Rada se probudila a všimla si, že dědeček vyšel sám ven. Šla se za ním podívat, co se přihodilo. Zastavila se u východu z jeskyně a skrz clonu deště uviděla zarmoucenou postavu dědečka u řeky. Stál pod studenými proudy deště a plakal.
Rada už dovedla vnímat a chápat duše. A dědečka vždy velice jasně pociťovala… Teď věděla, že tam, vedle bouřlivého proudu řeky, stojí on a usedavě pláče pro zemřelého syna, že nastavuje dešti tvář, ze které chladné proudy smývají žhavé slzy… A že prosí Boha o pomoc na jejich těžké cestě do neznámých krajů…
Rada chtěla jít k dědečkovi, aby ho utěšila.
A vtom uviděla Radomíra — tak jasně Ho uviděla, že se rozběhla Ho obejmout. Jenže její ruce prošly skrz zářící nemateriální Podobu.
Radomír řekl laskavě:
— Ne rukama těla, ale duše — Mě obejmi! Pamatuješ, jak Jsem tě tomu učil?
… Rada strnula v této známé něžnosti otcovských objetí… Přestože teď Jeho Ruce nebyly tělesné, ale byly z Božského Světla!
— To znamená, že Jsi nezemřel?
— Musel jsem opustit pozemské tělo, dceruško. Ale Já jsem s tebou vždy a vždy s tebou budu.
— Ale dědeček — proč tedy tak pláče? Mám mu říci, že Jsi tady?
— Počkej trochu: Já Sám mu to řeknu!
… Od té doby si Rada mohla vždy s Radomírem pohovořit, požádat Ho o radu, povyprávět o svých zármutcích a potížích, i o radostech a objevech.
… Jednou, když už se zabydleli na novém místě, o tom vyprávěla dědečkovi.
On přísně pokýval hlavou:
— Ano, duše bez těl žijí, vnučenko! Ale ty hlavně nepovoluj uzdu svým snům a fantaziím. Musíš se učit žít ve viditelném a hmatatelném světě, a ne obhlížet všelijaké vidiny!
— To tatínek je ta «vidina»? Ty nevěříš, že ho také můžeš duší vidět? Proč mi nevěříš, že vidím a slyším tatínka?
— Věříš, nevěříš — stále stejná písnička! Věřím ti! Věřím! Ale teď ti nařizuji, abys mě ve všem poslechla. Jdi radši plít zahradu!
… Rada už víc dědečkovi o otci nevyprávěla, ale často Radomíra zvala a povídala si s Ním. A to bylo nejspolehlivější útěchou a ochranou před zármutky a potížemi v jejím životě.
* * *
Blahoslav také mohl vidět svého syna, mohl s Ním vést besedy… A besedovali často. Jenom v tom nebyl takový klid a štěstí, jako v besedách s Radou.
Stávalo se, že se se synem hádal.
Radomír před ním stál v těle, složeném ze Světla, a Blahoslav na Něho hartusil, jako by káral nezvedence:
— A Ty — kvůli čemu jsi zemřel?! Kvůli těm, kdo ani nejsou našeho rodu a plemene, za cizáky jsi položil život!
— To není pravda: ty sám přece, víš, že Jsem nezemřel, ale jen opustil tělo! Sám chápeš, že pokud bych tam Já Sám nešel, nestihl bych zachránit lidi. A Moje žáky by čekala krutá mučení! A takhle jsme se tomu přece vyhnuli!…
Vždyť víš, otče, že není strašná smrt těla pro toho, kdo postihl Jednotu s Bohem!
— Možná, že to vím, a možná, — že ještě ne… Tobě se to «z té druhé strany» snadno mluví! Ale já zatím ještě nevím, jestli bych to dokázal… Ano — smrti se už dávno nebojím, ale Tvůj odchod mi způsobil veliký žal!
— Ale jakýpak žal?! Vždyť Jsem tady, můžeš Mě vidět i slyšet!
— Občas můžu, ano… Ale na odpočinek nemůžu klidně odejít! Komu zanechám občinu? Kdo vychová Radu?
To není správné, aby děti odcházely před svými rodiči! — vzdychal a brblal po stařeckém způsobu Blahoslav.
A mluvili také často o Radě, o její výchově.
Blahoslav synovi stále vyčítal :
— Zanechal jsi tu dceru jako sirotka! Komu?
— Tobě, otče! Ty ji teď musíš učit!
— Je ještě malá…
— Ne, není malá! Ona bude Velikou Duší, Duší Veliké Síly! A musí se stát Přinášející Světlo lidem! A z toho důvodu musí její tělo, rozum i emoce vyrůstat v úplném souladu s Bohem!
Radu jsi povinen učit ty — náležitě učit! Ale ty děláš všechno pro to, aby zapomněla Božské schopnosti duše!
— Ano, dělám! A budu to dělat dál! Radši bys měl Sám být s námi a učit dceru! Co mi to přikazuješ?! Nechci, aby tvůj osud postihl i ji!
— Nepřikazuji, otče! Prosím! Ale protože tu prosbu neposloucháš — začnu to vymáhat! Protože je to Vůle Boží! A tak, jestliže nezačneš vnučku učit, víc už k tobě nepřijdu!
… Stařec, hrozný pro všechny v občině, s nezlomnou vůlí, se chytil rukama za hlavu a zasténal, jakoby bolestí.
— To stačí, otče! — objímalo ho laskavě Radomírovo Světlo: — Není možné zadupávat výhonky, které se natahují ke světlu! Uč Radu, a Já ti budu pomáhat!
Vždyť i ty sám chápeš, jak je těžké vysvětlit to, co duše vtělená do těla nezná rozumem. Bez tebe se ji naučit Velikým Vědomostem nepodaří!
My dva spolu musíme uchovávat poklady Božských Vědomostí — aby je znovu lidé nemuseli hledat s obtížemi nad jejich síly.
Vždyť přece nestřežíme občinu proto, abychom lidem prodlužovali pozemské životy. Ale pro to, abychom Moudrost a Jasnost Božského světa odhalili těm, kdo chtějí a jsou schopni ji pochopit!
Sám vidíš, jaké nastaly časy… A jestliže nezačneme práci na pěstování mladých duší, které dokážou pojmout Božskou Moudrost, Lásku a Sílu ve vší úplnosti, pak ani na Zemi nevzejde to Zářivé Svítání, o které jsme povoláni pečovat!
Odpusť Mi, otče! Vím, že je ti těžko…
Ale teď ty, a potom i Rada — musíte svoje osudy zapojit do Života Boha! Vědomě můžete začít dělat to, co Bůh chce vaším prostřednictvím uskutečňovat! To není jednoduchá Cesta! Takový život s Bohem není pro slabé duchem!
Ale vy jste schopni udržovat Boží Plamen v sobě a zapalovat Božské Světlo v dalších lidských duších!
Kniha v PDF
