Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola šestá: Setkání s Alexejem
Kapitola šestá:
Setkání s Alexejem
Uběhlo ještě několik let.
Rada se teď mnohému učila u Radomíra. Učila se pociťovat Vůli Boží v duši a projevovat Ji. Učila se namáhavé práci duše při osvojování nového. Učila se vidět a pociťovat sebou-duší prostor na velkou vzdálenost. Učila se tomu, jak je možné i bez těla pomáhat lidem tak, jak to dělají nevtělené Božské Duše.
Rada poprosila dědečka a — s jeho dovolením — chodila léčit nemocné ve vzdálených vesnicích. Blahoslav občas vnučce dovoloval to dělat. Třebaže se o ni bál, ale chápal, že si bez praxe nemůže být jistá ve svých nových znalostech a dovednostech.
Mladá léčitelka udivovala lidi tím, že přicházela nikým nepozvána do toho domu, který postihlo neštěstí. Ale kde ona sama žila a odkud přicházela — to nikdo nevěděl.
Jednou v pozdním podzimu sbírali Blahoslav a Rada vzácné léčivé rostliny. Odešli daleko od místa, kde občina žila. Přenocovali v lese u ohníčku.
Rada se před spánkem jako obvykle ponořila duší do průzračného ticha a klidu. Ale… v tom tichu znělo zřetelně a silně volání o pomoc od silné a čisté duše.
— Dědečku, slyšíš? Někdo upadl do neštěstí! Mohl by to být někdo z našich?
— Slyším… Jenže tam nikdo z našich není! Spi!
— Dědečku, dovol mi podívat se: co se tam stalo?
— Ne! Ta vesnice je příliš blízko naší občině, není radno, abychom se tam objevovali!
A v duši důstojného člověka nesmí být strach ze smrti: smrt existuje jen pro těla!
Ale neměli bychom nesmyslně riskovat ani svým životem!
— Jistě, dědečku! Ale jak by bylo možné nepomoci?
— Mlč už! Bůh neposílá lidem do životů potíže a zkoušky proto, abychom je my za ně řešili…
Spi!
… Ale Rada usnout nemohla. Tak zřetelné a živé bylo to volání k Bohu o pomoc, tak jasně a čistě hořela ta duše!
Rada se začala jasnoviděním pozorně dívat na tu situaci. Uviděla nemocného chlapečka a mladého muže, který se ho pokoušel vyléčit, a prosil Boha o pomoc v tom léčení.
A Rada pochopila, že ona musí jít a pomoci, že jí Bůh k tomu žehná.
Přivolala Radomíra a zeptala se na radu.
— Ty se musíš rozhodnout, dceruško! Nikdo v tom za tebe nemá právo přijmout řešení. Ale velice mnohé ve tvém dalším životě bude na té volbě záviset.
To řekl, objal ji, něžně políbil a odešel.
Rada zůstala na volbu sama.
Ještě trochu váhala… Kontrolovala, aby osobní přání všem pomáhat, strach neposlechnout dědečka, nebo strach ublížit osamocenému životu občiníků, neřídily její volbu — ale pouze a jen Boží Vůle. Pocítila, že jí Bůh dovoluje tu pomoc volající duši prokázat.
Rozhodla se!
Tiše se zvedla, aby nevzbudila Blahoslava.
Zašeptala: «Odpusť mi, dědečku, jestli jsem nesprávně pochopila Boha, jestli se mi něco nevydaří!».
… Šla dlouho. Šla rychle a lehce, jako by letěla na křídlech. Hvězdy na obloze zářily, měsíc byl jasný a osvěcoval nezřetelné zvířecí stopy — jako by se cesta před Radou sama rozprostírala.
A volání o pomoc bylo stejnoměrné, silné, nezištné. Jako by v prostoru hořel oheň, který ani na minutu nepohasíná. Uvidět směr, kudy je třeba jít, bylo velice snadné.
Až zrána, když živě zazářilo vycházející slunce, došla Rada na potřebné místo ve vesnici a našla ten dům.
Otevřela jí dospívající dívka. Nepolekala se neznámé, jako by očekávala Boží zázrak, který se už už musí stát.
Rada uviděla nemocného chlapce v posteli a muže, modlícího se na kolenou, v mnišském oblečení. Pomyslela si: «Tak už jsi dosvévolničila!»
Vlnu strachu, který právě vznikal, ze sebe smetla jako šedý stín: «Nu co, jestli mám přijmout smrt těla, pak to musím udělat klidně a důstojně, jako kdysi můj otec!».
Ještě jednou se podívala duší na toho muže.
Neměla z něho pocit nebezpečí.
V jeho srdci živě hořelo Boží Světlo! A on se snažil toto Světlo propustit skrz ruce. Ale nechápal sám jasně, co a jak by měl dělat. Pokoušel se vyléčit chlapce, ale nedařilo se mu to…
Radě v ústrety se zvedla uplakaná žena klečící před ikonami. Neměla už v sobě ani sílu, ani naději, je chaos v myšlenkách, sklíčenost a pocit vlastního zavinění ve všem…
Sotva se držela na nohách a špatně si uvědomovala, co se děje.
Rada se všem poklonila — až k zemi. Řekla, že vyléčí chlapce.
Nikdo z přítomných se nepodivil ani příchodu Rady, ani tomu, jak se dozvěděla o nemoci dítěte.
Rada jasně pociťovala přítomnost Božské Síly v sobě. V duši měla klid, protože si uvědomovala, že ona má teď právo vylít tu Boží Sílu, a že to potřebuje uvidět ten mnich, dívka, i ta nešťastná žena…
Vložila na nemocného ruce a poprosila Božské Světlo, aby se prolilo, smylo z těla dítěte všechny temné shluky choroboplodných energií, znovu obnovilo čistotu a navrátilo tělu zdraví.
… Když odcházela, znovu se podívala na mnicha. Spal na lavici v síni…
Měl spokojený a šťastný výraz obličeje… Duší se rozplynul v Božském Světle, Které zaplňovalo celý prostor kolem. Rozplynul se duší ve Světle tak, jako by to pro něho bylo normální.
Rada už dávno neviděla duši takové krásy a čistoty!…
I jeho obličej byl klidný a překrásný! Měkké světlé pramínky trochu vlnitých vlasů… Šťastný úsměv na rtech spícího…
… Rada šla nazpátek, ale stále vzpomínala na toho člověka. Je to přece mnich a kněz — a taková čistota a síla duše!… Vždyť si předtím myslela, že to tak nebývá!
Když přišla k Blahoslavovi, omluvila se, že neposlechla. O všem mu vyprávěla.
Děd mlčky a nespokojeně poslouchal, vraštil obočí.
Ale Rada se přesto rozhodla poprosit:
— Dovol mi si s tím člověkem promluvit!
— Ne, zapomeň! Stačilo to, že jsi neposlechla! Aby se z toho, co už jsi natropila, nestalo neštěstí!…
… Rada se podřídila.
A sama setkání nevyhledávala…
Ona se jen prostě radovala z toho, že je na Zemi taková duše — zářivá a milující! A toto poznání teď ozařovalo i její život.
Rada se zamilovala.
V její duši nezadržitelně rozkvétala láska: jako jarní vody, jako životodárná síla probuzení přírody!
Radost a něžnost se teď vylévaly z duše průzračným zářivým potokem a zalévaly všechno kolem! Bylo to nezadržitelné! Bylo to otevření tajemných hlubin, ve kterých se tato něžnost schraňuje do toho jara, které k duši přichází v pravý čas — a kvítek lásky rozkvétá!
Kniha v PDF
