Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola šestá: Loupežníci
Kapitola šestá:
Loupežníci
Jednou do roka, v letní době, se Alexej vydával do města, kde byl obchod se solí. Toto městečko vyrostlo na cestě na Sibiř v blízkosti naleziště soli a proto mělo rozvinutou obchodní síť.
Tady Alexej nakupoval těch pár věcí, co se starcem Nikolajem nutně potřebovali k životu. A také odesílal dopisy, co mu dal starec, a bral si na odeslání i od jiných lidí z vesnice žádosti, pokud nějaké byly. Na těch několik dní se ve městě ubytoval u místního státního úředníka nebo u vojvody. Mnoha lidem, kteří sem přicházeli se svými problémy, sepisoval různé papíry, a za to měl zásobu inkoustu, papíru a trochu peněz — na to, co se starcem naléhavě potřebovali: například právě tu sůl, aby si mohli udělat na zimu zásobu hub a zeleniny.
Ale tento rok to v létě nestihl udělat.
Byl už pozdní podzim, když Alexej konečně skončil se všemi hospodářskými pracemi v poustevně, a vydal se do města. Tam všechno úspěšně vyřídil.
Zpátky se Alexej vracel v radostné náladě ducha. Bylo mu lehko u srdce z pocitu, že jeho rady byly lidem alespoň trošku k užitku, že svou prací a slovy přinesl těm lidem, s kterými rozmlouval, pomoc, třebaže nevelkou.
Bylo jasné počasí, první mrazík zpevnil cesty, rozblácené od deště — a šlo se lehce.
Sluníčko — jako by se na rozloučenou mazlilo — hladilo svými paprsky poslední zlaté lístečky na břízkách…
… Loupeže na cestách nebyly v té době ničím zvláštním.
Lidé utíkali do lesů z nucených prací, utíkali tam před vojenskou službou, utíkali z klášterů a pousteven před surovými pilíři nové víry nebo fanatizmem víry staré, i před krutostí statkářů a nových majitelů dolů. Nacházeli útočiště v lesích tajgy, a někteří z nich se srocovali do band a hledali obživu na obchodních cestách.
* * *
Alexeje přepadli čtyři loupežníci.
Lupiči se dopálili kvůli tomu, že Alexejovi neměli co vzít… Trochu soli a papír — to bylo všechno. Začali ho surově mlátit; vylévali si svoji zlost na celý svět za svůj zničený, beznadějný život…
Potom hodili tělo zmláceného, polomrtvého Alexeje do rokle…
— Je třeba ho dorazit! Udá nás, začnou po nás pátrat! — řekl vůdce loupežníků.
— No výborně! Stejně nás už všude hledají! Ale hřích zabití si na svědomí brát nechci! — odpověděl ramenatý loupežník se zamračeným pohledem, nejurostlejší a nejsilnější z útočníků.
— Ani já, spravedlivý se vybarvil! Čisťounký chceš zůstat? Kdepak! — zlostně vyprskl pohlavár.
Podal ramenatému sekyru:
— Na, doraž ho!
… Alexej pokojně a jasně najednou pochopil, že právě tohle je ta smrtelná hodina. Ale smrti se nepolekal. Dokonce se tak nějak zaradoval, že se právě teď všechno skončí a on, že možná uvidí Ježíše, dozví se všechno, co nevěděl, ale chtěl by vědět, a pochopí to, co doteď ještě nepochopil…
Obrátil se k loupežníkům a pronesl řeč o tom, že jim odpouští bolest, kterou mu způsobili a smrt jeho těla, kterou zamýšlejí.
Alexej začal pronášet modlitby o odpuštění hříšníkům jejich nevědomosti toho, co činí. Pochopení, že jeho modlitba za tyto zbloudilé je ta maličkost, kterou teď může udělat, mu přineslo klid. Alexejova slova o poučení a záchraně hříšných duší, které ztratily v duchovní tmě schopnost milovat, vytékala z hlubin jeho duše. Obracel se k Ježíšovi, Který — Jediný, určitě ví, jak jim pomoci, těmto nešťastným…
Loupežník, který stál se sekyrou v ruce, ho s údivem poslouchal, a potom pustil sekyru:
— Nedokážu to, ty sám dobij toho blaženého…
— Cože? Zpátky k «rozkolníkům» tě to táhne? Ale kde byla ta tvoje «víra», když jsi ke mně přišel? Dívej se teď, možná, ho Bůh spasí za to, že je mnich a «štipečník» a že se nekřižuje dvěma prsty? Nebo nespasí? Nu? Zkusíme to? Jeho život je teď v mých rukách!
… Pohlavár přistoupil, vzal sám sekyru, chtěl se rozmáchnout a… najednou se očima setkal s jasným, jakoby zářivým a podivuhodně klidným pohledem Alexeje.
Podivil se a také ho nezačal dobíjet…
Tři další kumpáni se mlčky dívali na to, co se dělo.
Vůdce se zeptal Alexeje:
— Když jsi takový smělý, půjdeš k nám do bandy? Pak tě nechám naživu! Já odvážné potřebuji!
— Ne, pro tohle mi nebyl život dán…
— A ty jako — víš, proč?
— Právě teď se to možná na «onom světě» i dozvím.
… Pohlavár si odplivl, zaklel…, ale zabíjet ho nezačal.
Alexeje, zalitého krví, nechali pomalu umírat v rokli…
Z posledních sil se Alexej doplazil k cestě a ztratil vědomí.
* * *
Alexeje ovládl neočekávaný, nepopsatelný a blažený klid. Pociťování těla s jeho bolestí zmizelo…
Alexej uviděl v plápolajících plamenech svíček obličej Ježíše na ikoně. Ten obličej začal náhle jakoby ožívat. Ježíš se na Alexeje usmál a vztáhl k němu Ruce! Alexej se k Němu začal natahovat, ale nemohl se Ho dotknout… Jako by je oddělovala průzračná stěna…
Viděl, jak se pohybují Ježíšovy rty: «Já tě čekám, Můj synu, ale ne teď: musíš toho ještě hodně poznat a vykonat!»
… Alexej tato slova uslyšel nebo je prostě jen pochopil… Ale Ježíš se na něho stále díval — a jeho duši naplňovala Ježíšova Láska! A Alexej věděl, že právě ta Ježíšova Láska je to Nejdůležitější!
Potom už nic neviděl a nepociťoval…
* * *
Starec Nikolaj vyšel ven z poustevny; poprvé za patnáct let.
Přišel k té chalupě ve vesnici, kde měl chromý stařík jediného koníčka v celém okolí. Poprosil, aby ho zapřáhl!
— Aljošu pojedu hledat, stalo se mu neštěstí, zapřahej, pro Krista!
… Zamračený majitel koníka bez námitek zapřáhl do vozu svoji hubenou kobylku. Sám jel se starcem.
… Našli Alexeje. První fujavice už posněžila cestu.
Ale našli ho — ještě živého. S námahou zvedli tělo a položili ho do vozu.
— Nepřežije, — zachmuřeně pokýval hlavou chromý stařík… Ale svlékl si kabát a přikryl jím Alexeje.
Vydali se na zpáteční cestu.
Starec Nikolaj mlčel. Na kolenou mu spočívala Alexejova hlava. Opatrně přidržoval jeho tělo: vůz se silně otřásal na zmrzlých výmolech.
Smrtelně bledý Alexejův obličej byl překvapivě klidný a překrásný… Pramínky speklé krve zpod světle rusých vlasů jako by dokonce zdobily jeho tvář…
Před starcem Nikolajem ze zjevila podoba Ježíše s pohledem, pronikajícím až do hloubi duše. Starec Nikolaj se díval do Ježíšových očí a modlil se: «Ať se stane všechno podle Tvojí Vůle, Pane!»
* * *
Alexej přežil, ale uzdravoval se pomalu.
Starec Nikolaj se o něho staral jako o malé dítě. Krmil ho lžičkou.
Dlouho klečíval před ikonou, a ve světlých očích se mu blyštěly slzy…
Jindy se posadil vedle Alexeje a vedli spolu besedy.
Ten čas se Alexejovi vtiskl do paměti klidem a štěstím, bez ohledu na pomalé navracení tělesného zdraví.
On tělo skoro nepociťoval, a jeho duše jásala nad tím, že mu bylo dáno — uvidět Ježíše!
Vyprávěl o tom starci Nikolajovi:
— Možná, že to byla jen vidina, pouhé blouznění z bolesti… Ale jak si na to vzpomenu — srdce se mi naplní štěstím!
— Nepřísluší mi to posuzovat… Ale — Ježíš ti zachránil život, zjevil Se ti, a tedy to musí mít nějaký důvod… Jemu je známý, ale nám, hříšným, ne…
A že jsi spatřil Ježíše — to ochraňuj v srdci. Ale lidem o tom zbytečně neříkej…
Zkoušky, včetně tělesné nemohoucnosti, nám jsou často dávány pro poučení a upevnění ducha!
A uvidět svoji smrt tak blízko — to je veliký dar od Boha!
Bude dobré udělat si závěry z toho prožitého a svěřit Pánu Bohu budoucnost!
Kniha v PDF
