Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola sedmá: Život bez starce Nikolaje
Kapitola sedmá:
Život bez starce Nikolaje
V modlitbách a prosté práci plynul Alexejův život.
Dlouhá zima, čarokrásné jaro, krátké léto, a podzim, po kterém znovu nastupovala krutá zima… Znovu a znovu bylo třeba v sobě nacházet stále více Božího Světla a stále méně se rmoutit nad nedokonalostí tohoto světa.
Takový život naplňoval Alexeje postupně stále silněji Boží Přítomností!
Starec Nikolaj začal být velice tělesně slabý…
Stávalo se, že poprosil Alexeje, aby mu pomohl se zvednout z lože a spustit se na kolena před ikonou. Ale bývalo, že vůbec na modlitbu nevstával.
Začal být jakoby průzračný, jakoby se už v těle duše ani nezdržovala, ale úplně se přestěhovala do jiného světa.
Po celý čas měl starec na rtech světlý úsměv, jakoby už viděl svůj rajský příbytek…
Právě takhle, tiše, s úsměvem na rtech — on i odešel z tohoto života.
… Alexej bez starce Nikolaje jako by osiřel.
Obtížně si přivykal na úplnou samotu.
Dokud byl vedle něho starec Nikolaj — bylo všechno jednodušší!
Starec řídil pořádek celého jejich života. A zdálo se, že se s každým dnem stále více přibližují dušemi ke Království Nebeskému.
Ale v osamění se Alexejovi nedařilo zachovávat rovnoměrný klid modlitebního předstoupení před Bohem a pravidelnost ve svém životě.
Někdy celý planul v horoucí lásce k Bohu, jeho život byl naplněn pociťováním Přítomnosti Boha vedle něho! A zdálo se mu, že se už-už před ním odhalí všechna nepoznaná tajemství!…
Ale potom znovu přicházel pocit, že mu uniká to hlavní, co by měl udělat, že utrácí síly nadarmo, že dobra a lásky na Zemi od jeho duchovní práce nepřibývá a nikdo z Božích tvorů víc tepla a světla nedostává!
Alexej začal dodržovat půsty stále přísněji, začal svůj život dělat stále asketičtějším. Mořil své tělo hladem a neustálými modlitbami; vášnivě se snažil postihnout Boží svět.
Myšlenky o smyslu vlastního života a o poslání bytí tady na Zemi znovu a znovu naplňovaly Alexeje nespokojeností s jeho osamělými duchovními činy mnišského života.
Vždyť on přece nechtěl «spasit» sebe samotného, když se vydával na mnišskou cestu. Zamýšlel přece svůj život zasvětit Bohu a lidem!
Znovu a znovu četl Evangelia, pokoušeje se aplikovat ve svém životě to, co říkal učedníkům Ježíš.
A Alexej se rozhodl, že začne pomáhat těm lidem, kteří žili v okolních vesnicích.
Chtěl to dělat už i předtím, ale starec Nikolaj mu to rozmlouval: «Nenuť lidi žít podle tvojí víry, nechtěj, aby měli víru podle tvých představ! Každý má před Bohem odpovědnost sám za sebe!»
A tak se teď Alexej rozhodl, že se nebude snažit lidi poučovat o duchovním životě kázáním, ale prostě jim pomáhat v tom, co ti lidé potřebovali: «Cožkoli jste učinili jednomu z bratří těchto Mých nejmenších, Mně jste učinili.» (Mt 25:40).
A začal vdovám a nemohoucím starým lidem prokazovat jednoduchou pomoc, přiměřenou jeho schopnostem. Děravou střechu opravit, studnu vyčistit, dříví naštípat, žádost napsat…
Stanovil si to sám sobě jako mnišskou poslušnost. A začalo mu být radostněji od té radosti a údivu těch lidí, kteří už od nikoho pomoc nečekali — ani od Boha, ani od lidí.
Kniha v PDF
