Část první*

Kapitola první:
Vyhnání*

Mladý pravoslavný kněz Alexej jel ve vánici na saních k novému místu svojí služby, přikrývaje se před větrem a mrazem málo se k tomu hodící plachtou, kterou kdysi bylo přikryto seno. To, že ještě trochu sena zůstalo v saních, se mu teď ale velice hodilo, ochránilo ho to před nejkrutějším mrazem.

Mužik, který byl ochotný dovézt Alexeje do maličké poustevny, kde měl od nynějška žít, chvílemi trousil kletby na adresu počasí a zahříval se samohonkou.

To místo v podhůří Uralu, kam byl Alexej vyslán, bylo pro něho svým způsobem vyhnanstvím.

… A přece tak nedávno to byla Moskva, život v samotném centru událostí, probíhajících v zemi, studium ve Spasském klášteře, a poté v řecko-latinské akademii Semjona Polockého, právě vybudované podle vzoru evropských univerzit. Potom — vysvěcení v přítomnosti kněží, blízkých carskému dvoru… To slibovalo zářivou budoucnost…

… A náhle se všechno zhatilo!

Na začátku zemřel jeho opatrovník a vychovatel
— čestný a moudrý člověk. On se staral o všechny Alexejovy majetkové záležitosti. A Alexej — sirotek z věhlasného a bohatého rodu — byl osvobozen od všech starostí se správou majetku.

Alexej všechno svoje úsilí směřoval jen k duchovnímu. On si zvolil cestu mnišského sloužení Bohu — protože po tom toužil a zamýšlel to už od dětských let.

Po smrti opatrovníka se Alexej dlouho nerozmýšlel — prodal svůj majetek a poté přijal postřih. Vždyť «je těžké pro bohatého vejít do Království Nebeského»*. A velice brzy po tom se to všechno přihodilo: upadnutí v nemilost, vyhnání…

Pro Alexeje bylo bolestné na to vzpomínat… Vždyť ty nemalé peníze a země, které mu předtím patřily, byly velice potřebné těm, kdo nařídili zbavit se jeho přítomnosti v Moskvě… Každý z nich si pospíšil, aby si přisvojil co možná největší kousek pozemského dobra…

Ale hlavně — mladý a vášnivý kazatel přeměny duchovního života se jim nehodil…

A tak teď bylo všechno zmařeno: všechny jeho sny o reformě církevního života, všechny myšlenky na vykonání dobrých činů ve Slávu Boží, v blaho Ruského státu, v blaho lidu v této ohromné zemi, nyní tak bídně žijícího…

… Teď se stal jedním z těch, kdo už v životě nikdy nedokážou nic změnit ani v církvi, ani v zemi celkově…

… Ale vždyť se zdálo… Hořké myšlenky o jeho nešťastném osudu kroužily jako šedý mrak v Alexejově hlavě:

«Teď jsem — nikdo… Jsem jak ta vločka sněhu v této vánici… A jaký je rozdíl v tom, jestli roztaje teď — nebo přimrzne na nějakou závěj a bude v ní čekat na svůj konec na jaře…

Možná bych mohl zůstat v nějakém újezdním městečku? Začít nový život? A nikdo se nikdy nedozví: kam jsem se ztratil, kým jsem se stal?

… Ale vlastně — proč? Nemá to smysl!… Po tom přece jeho duše netouží! Vždyť jsem si přece podle svého nejhlubšího přesvědčení zvolil mnišskou cestu!

Nebo snad, Bůh k něčemu tento můj hořký osud potřebuje?

Tolik otázek! A žádné odpovědi!… »

Čas o času se Alexej v myšlenkách vracel k posledním týdnům svého života v hlavním městě, vzpomínal na plamenné řeči, které pronášel před mnohými svými přáteli a učiteli. Zdálo se mu, že jeho slova zapalovala i v druhých lidech lásku k Bohu a usilování o přeměnu duchovního života v zemi. Alexej si byl jistý, že ví, jak to může a musí udělat! Jen aby ho uslyšeli ti, kdo řídí církevní život, — aby o tom mohli vyprávět carovi…

A hle — už ho uslyšeli…

… Vzpomínal si na poslední rozhovor s tím, kdo mu oznámil vypovězení z Moskvy. Živě se mu vybavil posměšný výraz tváře oznamovatele, jeho nadřazený tón «vítěze» v tomto životě, vždy znajícího na čí stranu se postavit v dvorských intrikách — aby v nich nejen sám obstál, ale ještě povýšil…

— A tak teď pojedeš, — říkal mu, — zbavovat se svých heretických myšlenek a kát se! Tenhle — starec Nikolaj dřív také zkoušel všechny poučovat, chtěl všechny «trhovce z chrámů vyhánět»… A hotovo! Dostal rozum! A teď už od něho neuslyšíme za celý rok třeba ani jedno slovo…

— Co je špatného na tom nebýt chamtivý, jestliže to tak Ježíš kázal?

— Nestaráme se přece o svoje bohatství! Ale o bohatství církve! Ale ty — odsuzuješ! A to je hřích!

… Alexej se skutečně přistihl při odsuzujících myšlenkách, protože nejednou viděl bohatou výzdobu příbytku řečníka, viděl ho pojídajícího v půstu nepostní jídlo ve veliké hojnosti: «s požehnáním a pro zotavení z tělesné slabosti». Jenže, jakápak je tohle slabost? Břicho má kulaté, tváře se mu lesknou tukem…

«Odsuzuji ho? Ukřivdil jsem mu?»

… «Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, čiňte dobro nenávidícím vás a modlete se za ty, kdo vám ubližují a pronásledují vás!»*

Alexej se pokusil ponořit do modlitby.

Vítr utichl, přestalo sněžit, všechno se začalo blýskat ve světle už zapadajícího slunce, které se vynořilo z mraků.

Krása a sněžná mlčenlivost!

… Vozka zastavil saně:

— Dál už není cesta, jděte pěšky!

— Jak to — není?

— Není a nebyla! V létě je tu pěšinka, ale teď — tak jděte!

— A kde je vesnice?

— Ani vesnice není! Všechen lid se už dávno přestěhoval k ocelárně. Zbylo tu jen několik domů. Ti, kdo se k práci v dolech a u tavicích pecí nehodí, — jenom ti tu teď dožívají svůj život.

… Vozka mávl rukou směrem ke schýleným a zčernalým chalupám, které byly vidět v dáli.

Potom se otočil na druhou stranu a ukázal rukou směr, kam má Alexej jít:

— Tamhleten kříž nad vrcholky stromů! Vidíte? Tak k němu jděte! Tam je poustevna. A tam žije starec Nikolaj.

… Alexej vzal pytel se svým skromným majetkem, připevnil si ho na záda a vykročil směrem k tomu kříži.

Join us: