Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola osmá: Vyléčení chlapce
Kapitola osmá:
Vyléčení chlapce
Jednoho dne těžce onemocněl chlapec Tichon — starší syn té ženy Jefimie, kterou starec Nikolaj kdysi pokřtil.
Chlapec byl v bezvědomí. Tělo měl rozpálené horečkou, která už několik dní neklesala.
Jefimiina dcera, Duňaša, hospodařila v domě, o všechno se starala, ale samotná Jefimie se doslova zhroutila… Smířila se už se synovou smrtí a jen obviňovala sama sebe za hříchy a potichu naříkala na kolenou před ikonou.
Avšak Alexej začal o život dítěte odhodlaně bojovat…
Přinesl med, přikázal vařit odvary z bylin, které nasušil ještě starec Nikolaj a naučil ho používat je na různé choroby.
Alexej sám se nepřetržitě modlil a pokoušel se skrz ruce propouštět To Světlo Boží, co pociťoval v duchovním srdci…
Někdy se mu zdálo, že život v těle dítěte už drží jenom jeho ruce… Ale zázračné uzdravení po modlitbě nepřicházelo…
Alexej viděl Boží Světlo a pociťoval Boží Přítomnost tak jasně, jako nikdy předtím! Všechny svoje síly se pokoušel vložit do modlitby… Ale chlapec dál blouznil… Hned chroptěl a zadýchával se od kašle, hned slabě sténal, hned zas upadal do ještě hlubšího bezvědomí, a zdálo se, že se už právě teď rozloučí jeho duše s tělem, zmučeným bolestí…
Život chlapce jako by už udržovalo jen to úsilí, které Alexej vynakládal, ale po celý čas se zdálo, že se nitka života už už přetrhne…
Alexej se modlil dál — horoucně, z posledních sil. V zázrak už téměř nedoufal, ale tvrdošíjně pokračoval:
«Ježíši! Co dělám nesprávně? Vždyť — já vidím Tvoje Světlo a vím, že jsi Všudypřítomný a Všemocný, Starostlivý a Milostivý! Proč chlapce neuzdravíš Ty? Jestli je toho příčinou moje pýcha, že jsem se chtěl rovnat Tvým apoštolům ve velikých dovednostech — pak za to potrestej mě, a ne dítě! Netrestej jeho — za moji nedokonalost! Nebo je moje víra slabá? Ale vždyť nemocné dítě nezavinilo moje nedokonalosti! Z jakého důvodu nedovoluješ Svojí Síle, aby ho uzdravila? Vždyť Tvoje Všemohoucnost nemá hranic!»
Alexej si začal vyčítat, že opustil standardní modlitby a nemístně mluvil k Ježíšovi. Potom se znovu a znovu modlil, potom zkoušel směřovat svoje troufalá prohlášení k Otci Nebeskému, zkoušel vzpomínat na všechny svaté, po modlitbách k nimž, jak se říkalo, přicházela zázračná uzdravení… Přítomnost Boží už byla tak silná a živá!… Doslova vzrůstala, přibližovala se!… Ale zázrak nepřicházel…
Náhle někdo zaklepal na dveře.
Duňa, sestra nemocného chlapce, otevřela, ani se nezeptala «Kdo je tam?».
Na prahu stála mladá žena podivuhodné krásy.
Alexejovi se zdálo, že z neznámé vychází Zářivé Světlo. Nebo — to jenom škvírou otevřených dveří vnikl do dusné chalupy svěží mrazivý vzduch a kolem neznámé se zablýsklo sluneční světlo?…
Neznámá se poklonila hospodářům až k zemi, a konečky prstů se přitom dotkla podlahy.
Alexej si všiml, že se na okamžik zarazila, když uviděla jeho mnišského oblečení…
Pak klidně řekla měkkým hrudním hlasem:
— Jmenuji se Rada, jsem léčitelka. Vyléčím chlapce.
… Alexej, potácející se únavou, se zvedl z kleku a uvolnil jí místo u lože nemocného.
Rada přistoupila blíž. Svlékla si venkovní oděv a zůstala ve světlé košili až k zemi, s krásnou výšivkou kolem výstřihu a na rukávech; kolem štíhlého pasu byl oděv přepásaný tkaným páskem. Husté rusé vlasy měla zapleteny do copu až pod pás. Její šedomodré oči byly klidné a laskavé. Alexej se setkal s jejím pohledem jen na okamžik, ale zapamatoval si ten překrásný obličej do nejmenších detailů.
Rada přistoupila k nemocnému dítěti a položila mu ruce na prsa a na hlavu. Několik minut tak stála, její tělo jako by strnulo.
Alexej uviděl Božské Světlo — Živé Záření Bílo-zlatavého Světla všechno zaplnilo. Toto Světlo proudilo skrz tělo Rady a naplňovalo tělo nemocného chlapce.
Alexej vyšel do síně a klesl tam na lavici… Nemateriální Světlo bylo všude kolem a nepřestávalo zářit. Alexej se do toho Světla jakoby propadl. Všechno zmizelo z jeho vnímání v Klidu a Blaženosti Světla… Věděl, že teď už bude všechno v pořádku…
Probudilo ho to, že ho Duňaša zatahala za rukáv:
— Tiška se uzdravil! Je úplně, úplně zdravý! Podívej se, podívej! Bůh mu pomohl! Ty jsi ho léčil, a potom ho Rada vyléčila úplně! Maminka už vůbec nepláče! Jen se podívej!
… V posteli seděl usmívající se Tiška. Jefimie ho chtěla po lžičkách nakrmit polévkou, ale on začal jíst sám… Žena si utírala slzy štěstí.
— Ale kde je léčitelka, kde je Rada? — zeptal se Alexej.
— Odešla už navečer. Jakmile horečka Tišeňkovi klesla — tak hned odešla… Řekla, že ho vyléčila. Báli jsme se, že mu ráno může být znovu špatně, ale on je teď úplně zdravý! Ona to tak i říkala, že bude zdravý! Zázrak Boží se stal!
Chlapcova matka Jefimie se pokřižovala a pobožně zašeptala modlitby.
Alexej sám také poklekl před ikonou a děkoval Bohu za projevený zázrak.
* * *
Potom pomalu kráčel k poustevně a stále přemýšlel o té, která se jmenuje Rada, o té, která tak snadno uskutečnila vyléčení umírajícího dítěte podobně jako Ježíš a Jeho apoštolové:
«To znamená, že je to možné! Kdo je ona? Kdo ji tomu naučil? Je možné se tomu naučit?»
Kniha v PDF
