Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola třetí: Lekce stařešiny Blahoslava. Soulad mezi lidmi – a Bohem
Kapitola třetí:
Lekce stařešiny Blahoslava.
Soulad mezi lidmi – a Bohem
Blahoslav začal Radu učit, ale opatrně a velmi pomaličku. On ji dosud ochraňoval před tou silou duše, která se v ní už začala projevovat.
Teď spolu rozmlouvali o vážných věcech:
— Tak mi tedy, vnučko, řekni, co je to soulad?
— No, to je, když lidé žijí jeden s druhým v souhlase. Je to, když se člověk k druhému člověku nejen laskavě chová, ale vždy chápe, co je pro druhého dobré, a co horší. Je to, když uvidí přání druhého člověka beze slov a s radostí takové přání vyplní! A když je to vzájemné, pak to znamená, že ti lidé žijí v souladu. Tomu mě učil tatínek.
— A přemýšlela jsi už, že by měl žít člověk v souladu nejen s člověkem?
— A s kým tedy ještě?
— Můžeme žít v souladu i s rostlinami a se zvířaty. A můžeme být vždy v souladu i s Bohem!
— O rostlinách, a o zvířatech a ptáčcích je mi to jasné: tatínek mi to také tak říkal. Ale o Bohu mi to musíš vysvětlit ty. Jak je možné nebýt v souladu s Bohem? Cožpak se to stává?
— Stává… Když lidé mezi sebou nejsou v souladu, když vidí jen svoje spory a svoje křivdy, pak si toho, že nejsou s Bohem v souladu, obvykle ani nevšimnou, dokonce se nad tím vůbec ani nezamýšlejí.
Ale Bůh — celé Svoje Stvoření prosycuje Sebou a ví v každém okamžiku o každém všechno.
Jestliže je mezi lidmi nesoulad nebo jestli k různým bytostem, Bohem na Zemi vtěleným, přicházejí od člověka pohromy — znamená to, že lidé Božský soulad ve Stvoření narušují svým chováním. Znamená to, že takové duše nežijí v harmonii ani s Bohem.
Proto je velice důležité, aby každý v sobě-duši zavedl pořádek. Tak, jako když ve svém domě udržujeme čistotu — tak i ve svých myšlenkách a emocích musíme zavést takový pořádek a mír, aby se to líbilo i samotnému člověku a nemusel se stydět ani před Bohem!
A když má člověk v duši lásku a klid, pak přeměňuje prostor kolem sebe: dělá ho lepším a krásnějším — jak pro sebe samotného, tak i pro ty, kdo jsou kolem.
Tak se, Rado, podívej, myslíš si: že je to správné — dávat všem svým emocím úplnou svobodu? Jestliže cítím radost a je mi příjemně — raduji se, ale cítím-li se z něčeho špatně — jsem smutná, zlobím se, rozčiluji se?
— Ale co mám tedy dělat?
— Ty se, vnučenko, musíš naučit ovládat. Vzpomínáš si, že by se tatínek hněval, rozčiloval nebo na někoho urážel?
— Ne, nevzpomínám si na nic takového.
— Tedy se i ty uč tak žít!
V člověku-duši může být velká síla — a ta pak může druhé neúmyslně zranit, pokud se člověk pozorně nedívá: kolik silenky vložil do svých slov a do svých činů, jaká pociťování ho naplňují a jak je projevuje.
A tak — mravenečky na jejich cestičce, ptačí hnízdo, špatně viditelné v trávě, je snadné poškodit, pokud jdeš po zemi nešikovně, a neuváženě stavíš na zem nohy!
Umíš se přece dívat kolem a snažíš se neublížit?
— Ano, snažím se nikomu živému neudělat bolest.
— Právě takhle je i ve světě vztahů mezi dušemi možné snadno ublížit, způsobit zbytečnou bolest slovem nebo jednáním, pokud se nedíváš na následky svých myšlenek a slov, jestliže v duši připouštíš rozčilování, hněv, urážlivost, zármutek!
Jestliže je duše silná, pak může dokonce i svými myšlenkami a emocemi napravit zdraví druhého člověka — anebo, naopak, poškodit, dokonce i když v hněvu nedobrá slova ani nevyřkne, a zlé si jenom myslí. A, naopak, jestliže člověk žije s láskou v myšlenkách a srdci, pak se prostor kolem stává překrásným pro druhé a dokonce i léčivým.
A jestliže je vždy v duši soulad s Bohem — pak se Bůh v tom prostoru stává pro duše Hlavním Pánem.
Tak se tedy uč soulad, zamýšlený Velikým Tvůrcem pro Své děti, dodržovat alespoň v malém…
— Ale jak?
— Vzpomínáš si, jak jsme za svítání spolu vítali sluníčko?
Učila ses srdíčko duchovní zaplňovat světlem, podobným slunečnímu, a svítit paprsky na všechny strany.
— Ano, líbilo se mi to dělat!
— Když ti světlo lásky září v duši a láska se rozlévá kolem — pak se ti i daří být s Bohem v souladu. A ty všem Jeho dětem spolu s Ním posíláš lásku! Daří se to, protože s Bohem vykonáváš stejné dílo!
Když je ti dobře — tak se ti to daří jakoby samo od sebe. Ale teď, až se budeš chtít urazit se nebo se rozzlobit, tak se hned rozpomeň na svoje duchovní srdíčko a snaž se na všechno podívat z něho a všechno kolem milovat. Pak tě hned přejde urážení nebo zlost!
— Budu se snažit!
… Rada dostávala spoustu příležitostí, při kterých se mohla učit tak jednat, ale ne vždy se jí to dařilo.
Blahoslav Radu vychovával velmi přísně. I za nepatrný přestupek ji často přísně káral, trestal ji také za svéhlavost; vyžadoval naprostou poslušnost.
Stávalo se, že se Rada zasnila, a zapomněla něco udělat. Nebo v něčem neposlechla Blahoslavův příkaz. Například se příliš dlouho toulala v lese nebo přeplavala říčku na druhou stranu a šla na byliny… Pak s ní dědeček týden, dva slovo nepromluvil, ani se na ni nepodíval.
Rada dokonce někdy i žalovala Radomírovi:
— Tatínku, pročpak mě dědeček stále poučuje a něco vyčítá? Sám učí o lásce, ale mě — jako by vůbec nemiloval?
Jestliže něco udělám dobře — zřídkakdy mě pochválí. Ale jak udělám chybu nebo neposlechnu — tak se na mě rozzlobí, jako bych byla nějaký zločinec… Já se přece ještě učím! Ale on…
A pokud mu navrhuji něco dobrého, stejně to nikdy podle mého neudělá…
— Ale ty, dceruško, mu neoponuj kvůli hloupostem: «chci!» nebo «nechci!»! Ty ho máš poslouchat! Až se naučíš poslouchat dědečka — pak pro tebe bude snadnější naučit se vždy chápat a poslouchat Boha!
— Ale já někdy vidím, že dědeček není v právu, — a pak nemůžu mlčet! Ale on je nezpochybnitelný! Vždy, jak řekl — to tak bude: ať už to povede k dobrému nebo ke zlému…
— Podívejme se na rebelku!
Dceruško, tvůj dědeček si není jen tak jednoduše jist svojí pravdou. On na sebe vzal velkou zodpovědnost — za všechny lidi v občině, a také i za tebe! Až tohle pochopíš — poznáš, co stojí za tou jeho jistotou!
Ale zatím se kvůli maličkostem neprotiv jeho vůli! Jestliže se ti teď i zdá, že on nemá v něčem pravdu, pak poslušnost zmírní tvoje sobectví, a naučí tě i moudrosti!
Svoji pravdu můžeš prosazovat až tehdy, až si budeš pevně jistá, že ta pravda přichází od Boha, a ne od chtění vlastního sobectví! To se jen tvoje maličké osobní «já» pokouší vyrůst a všem kolem říci: «já to tak chci!», «já to lépe vím!», «já tomu sama rozumím!», «já to umím lépe, než ostatní!»…
Až se maličké osobní «já» podřídí — až pak můžeš s jistotou poznávat Vůli Boží!
A ještě musíš chápat, kdy má tvoje pravda význam nejen pro tebe samotnou, ale je významná i pro mnoho dalších lidí.
Ale jen v klidu mysli a v srdečné lásce je Hlas Boha jasně rozpoznatelný!
— Jako tvůj?
— Ano.
— A nedalo by se to udělat tak, že by se to maličké protivné «já» úplně odstranilo, aby nepřekáželo v životě a nevyvolávalo hádky mezi lidmi?
— Ale co by pak z tebe zbylo? Popřemýšlej o tom sama!…
A vždyť to maličké «já» není vždycky protivné! Vždyť ty jsi rostoucí vědomí! A schopnost přemýšlet, vůle a emoce — právě tvoří tebe-duši, která shromažďuje rozum, a učí se lásce a dobru! Toto osobní malé «já» může být nadobro odstraněno jen tehdy, až každou částici tebe-duše nahradí Božské «Já».
Ale zatím — pokud se naučíš vidět v sobě «protivné» projevy, jak jsi správně postřehla, můžeš se učit nedovolovat hloupé části sama sebe řídit tvůj život! Uč se to hloupé v sobě odstraňovat, a to dobré pěstovat!
A to, jak vést hospodářství občiny, se ty sama uč u dědečka! On za svůj dlouhý život nashromáždil spoustu životní moudrosti! A ty se od něho musíš mnoho věcí naučit, a ne se s ním hádat kvůli hloupostem!
A to, jak houby nakládat a kdy vybírat med — to přece není pro vás důvod k hádkám!
A pak vedete vážné rozhovory o velikém souladu, zamýšleném Bohem, ale vy sami nedokážete vždy žít v souladu…
— Ano…, je to tak…
A ještě pochop, dceruško, že tvoje láska a něžnost jsou pro něho velice potřebné! Jeho přísnost je jen vnější: vždyť je mu těžko!… A ty bys mu mohla pomáhat nejen prací. Tvoje láska je veliká podpora! A ty se s ním hádáš kvůli maličkostem! To není správné!
… A Rada se od této chvíle velice snažila Blahoslavovi ve všem pomáhat.
* * *
V občině bylo málo dětí, a přátel z řad vrstevníků Rada mnoho neměla. A ani ji dětské zábavy nepřitahovaly.
Často už pociťovala svět a lidi kolem sebe nedětsky. Mnohé už dokázala vidět a pociťovat duší.
Rada hlavně chtěla všechno vědět o Božském světě! Když někdo z občiníků vyprávěl o své meditaci — hned tam běžela a poslouchala. Pokoušela se ji provádět, jak to sama chápala.
Pak o tom vyprávěla dědečkovi.
Ale Blahoslav takové otázky obvykle odbýval mávnutím ruky: ještě je pro tebe brzy, abys to znala!
Ale Rada znovu a znovu hledala to Sjednocení s Božskou Láskou, ze kterého nastává soulad mezi člověkem a Bohem. Hledala ho především v tom, co slyšela o meditacích a o Bohu v rozhovorech občiníků.
Jednou poprosila dědečka:
— Ukaž mně Boha!
— Tohle je On, podívej se! — odpověděl Blahoslav s žertovným úsměvem. A mávl rukou kolem.
Ale Rada chápala, že ona nevidí to, co dědeček vidí a zná.
A nevzdala se.
— Vždyť Velijar říkal, že se můžeme sjednotit s Božskou Moudrostí a Sílou jen přes naše předky. A že nás ty musíš učit meditaci «rodový strom», prostřednictvím které bychom mohli využívat všechnu sílu a moudrost předků. Ale ty nás ji neučíš! Zatajuješ ji? Co je to za meditaci?
— K čemu ti to bude? Vždyť si přece můžeš vždy promluvit se svým otcem! Nebo se zeptej mě! K čemu potřebuješ poslouchat takové všelijaké Velijarovy řeči?
— On mluví krásně… Mnoho lidí ho poslouchá…
Já jsem si zkusila takový strom představit, aby v něm bylo možné pocítit všechny duše, které žily v našem rodu… A čím hlouběji jsou kořeny toho stromu, tím dříve tudíž na Zemi ti naši předkové žili… Ale jenom jak určit, kdo byl první z rodu? Vždyť on měl přece také rodiče! To tedy znamená, že takový «první» neexistuje? A začalo mi samo od sebe vycházet, že čím hlouběji se podíváš — tím víc rodů lidských se spojuje…
A jestliže obraz stromu rozšíříme na všechny lidi, a potom — na všechny na Zemi žijící, to tedy znamená, že všichni lidé, a také všechny ostatní bytosti, jsou děti Boha. Každý člověk je nepatrnou větvičkou na tom stromě života! Krásný strom života se mi v představách podařil! Všechno v něm žilo a rostlo v jednom proudu Božské Síly! Tatínek se na to díval a usmíval se. Ale vysvětlovat mi to nezačal…
Tak mi tedy řekni: znamená to, že se všechny národy na Zemi zrodily z Božské vůle? A všichni jsou navzájem příbuzní? Všichni by měli jeden druhého milovat? Ale proč to tak všude kolem není? Proč tak osamoceně žijeme, a přede všemi se schováváme?
— Vida, čeho ses sama domyslela! A mě se ptáš! Správně jsi všechno pochopila!
Ale vždyť i příbuzní v jedné rodině nejsou vždy v souladu! A ty chceš, aby se všechny národy na světě hned naučily žít v souhlase!
My přece nazýváme Boha jménem Rod. Ale ne proto, že jen sám jediný náš rod je od Boha. Ale proto, že Bůh je všeho existujícího Rodičem.
A ještě Ho jmenujeme Svarogem — to znamená Stvořitelem, Tvůrcem. Všechny Božské Duše v Něm žijí ve Sjednocení. Ale při tom každá Duše může zjevit i Svou vlastní Tvář, a poradit, tak jako například tvůj tatínek.
Ale ti, kdo této Jednoty ještě nedosáhli, žijí v jiných — ne-Božských — světech, a budou se muset znovu zrodit na Zemi.
A ne všichni rodoví předci lidí oplývají moudrostí a svatostí. A ne všichni mohou dávat dobré rady…
— A v jakých těch světech žijí? Povídej, dědečku!
— Můžeš o tom přemýšlet! Potom to pochopíš! Běž radši do zahrady, povyrostl tam plevel! Vyplej záhonky!
— No tak, dědečku! Kvůli čemu teď tak žijeme, jakoby kromě starosti o obživu našich těl neexistovaly jiné starosti? Ať se tě zeptám na co chci — ty si hned vymyslíš nějakou práci!
— No, když nechceš, — jdi se projít! A zahradu půjdu plít já sám!
— Proč jsi takový, dědečku. Já tu zahradu vypleji!
— Zastav se, vnučenko! Posaď se tady vedle mě, promluvíme si!
Jestlipak víš, co je hlad? Ne takový, když se ti prostě zachtělo jíst, ani takový, když člověk kvůli očištění týden, dva nepřijímá potravu. Ale takový, když celá občina zůstane přes zimu bez jídla… Nevíš! A je dobře, že nevíš!
Ale já tedy — vím…
Bylo to dávno, tehdy ses ještě ani nenarodila… A tvůj tatínek byl tehdy ještě malý chlapec… Byl to neúrodný rok… A ještě toho hodně zničil velký lesní požár… Stěží jsme uchránili osadu… Ale sýpka se zásobami obilí shořela…
A houby se také neurodily… Všechno, co na podzim vyrostlo, hned snědli vyhladovělí lidé… A neudělali si zásoby hub, nenasušili byliny…
V těch časech jsem ještě nebyl stařešinou. Ale střežil jsem pro občinu společné zásoby obilí, které se podařilo zachránit před požárem, a potom jsem je rozděloval…
Je dobře, že jsi nemusela vidět utrpení v očích matek, kterým děti pláčou z hladu a slábnou… Srdce mi tehdy krvácelo, ale chápal jsem, že pokud rozdám víc najednou, pak se všichni jen stěží dočkáme jara!…
Tehdy jsem všem přikázal vařit osikovou kůru a chvojí, a také tenké větvičky jívy…
… Tvoje babička v tomto roce zemřela. Tvého otce zachránila před nemocí z hladu, ale jí samotné nezbylo sil, onemocněla… Právě tehdy jsem pochopil velmi mnoho věcí — o sobě, o našich lidech… Tehdy jsem se rozhodl stát se lékařem.
— Ale proč Bůh něco takového dopustil?
— Bůh lidi učí všelijak. Někdy laskavě a polehounku, jindy prostřednictvím utrpení…
Je dobré věřit, že nám Bůh vždy pomůže: sešle nám obživu, i úspěch… Jenomže, pokud o to lidé sami přestanou mít starost, — pak nastanou hořké lekce…
Náš stařešina tehdy pochopil svoji vinu a vložil na sebe ruce — když se už blížilo jaro… Ale ostatní — jak měli žít?…
Tehdy si zvolili mě…
— Odpusť mi, dědečku, půjdu na zahradu a všechno udělám.
Ale ty mě potom nauč léčit nemoci! Ty to přece umíš!
— Dobře! Budu tě učit! Utíkej! — usmál se vnučce Blahoslav.
* * *
Radin dědeček byl výborným lékařem. Hodně věděl o vlastnostech léčivých rostlin, a v tělesných energiích nemocného dovedl mnohé změnit i sílou duše. Tyto znalosti se v jejich občině předávaly z pokolení na pokolení a shromažďovaly po staletí.
Ale v Blahoslavově občině byli lidé nemocní velice zřídka. Obvykle pomoc potřebovala jen domácí zvířata.
Blahoslav ochotně, ale bez zvláštního spěchu, začal vnučce více vyprávět o léčivých rostlinách. Sbírali spolu byliny, sušili je, a potom z nich dělali odvary.
Ale s výukou poznávání Božského světa a různých jiných neviditelných světů nepospíchal. Zato pracem na hospodářství občiny ji vyučoval a nakládal na ni už jako na dospělou.
Ale Radu přece neuspokojoval ten všední život, prožívaný skoro jen ve starání o hospodářství. A ona se znovu a znovu snažila o duchovní poznávání a hledala odpovědi na svoje otázky:
— Dědečku, a jak ty můžeš poznávat myšlenky druhých lidí, když ti o tom sami nevyprávějí? Je možné se tomu naučit?
— Je to možné. Ale k čemu potřebuješ něco takového umět?
— No, ty jsi přece vyprávěl, jak máme žít se všemi v souladu… Jestliže porozumíme, o čem člověk přemýšlí, — pak bude snazší udělat pro něho to dobré!
— Člověk-duše může pociťovat jakoukoliv jinou duši. Rostliny, zvířata i lidé mohou být — jako duše — pro druhou duši vždy pociťovatelní, jestliže je objímáme láskou a pozorností.
Půjdeme ven k tamté břízce!
… Přišli k mladičké urostlé břízce, která rostla na nedalekém pahorku.
— Vidíš ji? — jaká je to krasavice! Mladá, urostlá, ševelí lístečky… Je jen o málo starší nežli ty. Obejmi ji, pociť, jaký je v ní život! Zkus se duší sjednotit s duší břízky!
… Rada něžně objala bílý kmen. Břízka se trochu pohupovala v lehkých vlnách větru… Rada pociťovala kmen břízky, její větve s něžnými zelenými lístečky… Spousta větviček — a všechny se natahují k nebi, ke sluníčku!
… Jakoby z dálky k ní dolehl hlas dědečka, ačkoliv stál vedle ní:
— A teď pociť její kořeny, které břízku spojují se Zemí-Matičkou, a dávají tělu břízky sílu a obživu!
… Rada s údivem pochopila, že může pociťovat prostor pod povrchem země. A potom — jako by se celá planeta stala základem, ze kterého Rada i břízka vyrůstaly! A všechno v životě té břízky Rada pociťovala tak, jakoby se sama na chvíli stala břízkou!
— Právě takhle může člověk-duše jakoukoliv bytost pochopit! Tak se můžeme naučit i chápat Boha!
Ale lidé to tak všechno znát nemusejí: ne všichni chtějí, aby byly jejich myšlenky odhaleny… Ty se zatím uč přátelit se stromy a s ptáčky, chápat je! A až to bude třeba, pak i druhého člověka dokážeš vždy pochopit-pocítit!
… A odešli zpátky domů.
* * *
Rada často prosila dědečka, aby jí vyprávěl o Bohu; o tom, jak je svět Bohem řízen. Chtěla o tom vědět všechno! A Blahoslav musel stále častěji ustupovat jejímu snažení.
A tak se jednou za svítání vydali z osady do lesa.
Šli dlouho a ani si spolu nepovídali.
Rada si myslela, že jí dědeček ukáže ještě jedno zvláštní místo, kde budou sbírat léčivé rostliny.
Přišli k nevelkému hlubokému a průzračnému jezeru neuvěřitelné krásy. Obloha s lehkými obláčky se odrážela ve vodní hladině.
Když přišli blíž, začalo se v určité chvíli Radě zdát, že přešli průzračnou hranici a vešli do zvláštního kouzelného světa. Nic kolem se vnějšně nezměnilo. Ale najednou — jakoby Průzračné Světlo, viditelné pouze duší, zesílilo… A zavládlo jako by houstnoucí ticho…
To ticho prosycovalo vše kolem.
V něm se všechno jakoby zpomalilo a rozplynulo v průzračném klidu…
Stačilo se podívat na bylinku — a zdálo se, že je celý její život na dlani duše. Právě teď — přiletěl motýl, zasunul sosáček do kvítku a vychutnával si nektar. A teď — přiletěla červenka a sedla si úplně vedle, podívala se zvědavýma očkama Radě do očí a zazpívala. A teď — beze spěchu vyšel z lesa zajíček.
Blahoslav a Rada stáli tiše, ani se nepohnuli, a zajíček si jich nevšiml. Na chvíli se tam posadil — a pak se vydal dál za svými zaječími záležitostmi…
Sluníčko se zvedalo výš — a kapičky rosy zářily, jak maličká sluníčka.
To všechno už Rada nejednou viděla, ale… ne takhle…
Teď najednou pochopila, že ona sama je součástí tohoto překrásného světa, právě takovou jako kapička rosy, jako ptáček, jako zajíček. A že existuje Bůh — Veliký, Nekonečný, Milující, Který stvořil tohle všechno Svým Životem, Láskou, Sílou, Krásou!
A bylo možné sledovat a pociťovat, jak Jeho životodárná Energie proudí jak v maličkých bylinkách, tak i v ohromných stromech… Všechno bylo prosyceno Jeho Přítomností…
Rada pocítila, že ta Síla naplňuje i ji samotnou! Jak tělo, tak i duše — všechno existuje jen proto, že existuje On — Stvořitel, Rodič, Otec i Matka!
Ticho bylo naplněno přítomností Živého, Laskavého, rozměrově Nekonečného Oceánu Vesmírného Vědomí…
Blahoslav velice tiše a pomalu promluvil:
— Chtěla jsi přece poznávat Boha — vnučenko… Tady je zvláštní místo. Tady je snadné Boha pociťovat, jestliže se rozplyneš duší v prostoru a zaměříš k Bohu svou lásku.
Ale vždyť nejen ty chceš pocítit Boha, ale i Bůh ti chce ukázat Sám Sebe! Dívej se, poslouchej, zapamatuj si!
Bůh je přítomný všude. Ale zde se nám projevuje obzvlášť zjevně.
A my se Ho musíme naučit vnímat takhle zřetelně všude a vždy.
Jestliže budeš vždy s Bohem, jako teď, — pak bude s Bohem v souladu celý tvůj život!
A tomu se my dva také učíme každý den našich životů. A až se to naučíme — pak se staneme s Ním Jedním — tak, jako tvůj tatínek, a jako spousta Ostatních.
… Rada uviděla v průzračném záření usmívající se Radomírovy oči, Jeho něžné Ruce, a potom velkou spoustu dalších Tváří a Rukou, prosycujících a podporujících všechen život na planetě a všechnu její krásu.
Dospěla k jasnému pochopení, že Bůh je v ní, kolem ní, že On je přítomný ve všem a ve všech…
Přičemž On je živá, něžná Láska!
… Rada se probudila, jakoby ze spánku, a rozhlédla se kolem.
Bylo tu stále to překrásné jezero, bylinky, sluneční světlo laskalo zářící kapky rosy…
Ale ten pocit Jednoty se jí vrátit nepodařilo.
Rada se podívala na dědečka.
Stál bez hnutí a bylo vidět, že stále ještě vnímá svět tak, jak ho na krátkou chvíli bylo dovoleno uvidět i jí.
… Potom se spolu pomalu vraceli domů, a při cestě sbírali byliny.
Rada teď věděla, že to pociťování Jednoty s Bohem se nutně musí naučit cítit naprosto vždy. A takhle i žít: v Bohu a s Bohem v sobě!
Kniha v PDF
