Pověst o Radě a Alexejovi/Kapitola sedmá: Nové setkání
Kapitola sedmá:
Nové setkání
Od toho dne, kdy Alexej uviděl zázračné vyléčení, vykonané prostřednictvím Rady, nějaký čas doufal, že se s ní znovu setká a dozví se od ní, jak získala tu dovednost. Ale nikdo nic o tajemné léčitelce nevěděl a nikdo ji nikdy předtím neviděl.
Časem se Alexejovi občas dokonce zdálo, že všechno, co se událo, bylo jen podivuhodnou vidinou, zjevenou Bohem.
Žil tak, jako předtím. Ve svém osamělém předstoupení před Boha se snažil být podobný starci Nikolaji a právě takovou, jaký byl jeho život, viděl i svoji budoucnost…
Uběhl podzim, zima… Nastalo jaro.
Sníh už úplně roztál. V tomto roce se příroda probouzela obzvlášť intenzívně.
* * *
A právě toho jara Alexej jednou zabloudil v lese.
Něco takového se mu stalo poprvé! Vždyť už přece tolik let prožil tady, v tajze! A vždy se tak snadno držel cesty a pamatoval si ji! Ať už odcházel jakkoliv daleko — vždy znal správný směr, jak jít zpátky!
Ale teď šel a šel, byl už vysílený a nedokázal si ani představit, jakým směrem by se teď měl vydat. K večeru si Alexej uvědomil blízkou přítomnost vlčí smečky. Rozdělal oheň. Vlci se nepřibližovali; báli se ohně, a potom odešli úplně.
Alexej přenocoval u ohně…
… Ráno bylo jasné, všechno kolem zářilo a jiskřilo ve světle vycházejícího sluníčka!
««Jak hloupé by bylo jenom tak — pro nic, za nic — zahynout uprostřed této podivuhodné krásy!» — pomyslel si Alexej. Přemýšlel o tom klidně, beze strachu, bez zármutku.
Snadno se začala řinout slova modlitby:
«Bože, vyveď mě! Ukaž mi cestu — jestli je to Tvá Vůle!»
Jako by se sám ztišil ve vnitřním tichu — a poté vykročil jistě a rychle na tu stranu, na kterou ho, jak se mu zdálo, nasměroval Bůh.
* * *
Dva silní mladí muži, kteří střežili klid a bezpečí občiny, zpozorovali mnicha, který mířil přímo k jejich osadě — a přitom ještě tak rychle a jistě, jako by znal cestu.
Když se spolu poradili, rozhodli se ho svázat a přivést k stařešinovi Blahoslavovi, aby se vyjasnilo, odkud se ten špeh vzal, co zamýšlel a jak s ním naložit.
S plátěným pytlem na hlavě, aby nezpozoroval cestu, a se svázanýma rukama Alexeje dlouho někam vedli. Dokonce ani nestihl uvidět ty, kdo ho svázali. Udělali to sehraně a hbitě, nebili ho, nezpůsobili mu žádnou bolest. Šli mlčky.
Podle toho, jak zvolnili krok a jak kolem začaly být slyšet hlasy, uhodl Alexej, že přišli do osady.
Stáhli z něho pytel — a on uviděl lidi, kteří ho obklopovali.
Před ním stál vysoký, a přes svůj věk mohutný, stařec, se sněhobílými vlasy i vousy, držící v ruce hůl. Alexeje postavili před toho starce — zřejmě stařešinu této občiny. V podstatě — jako na soud.
Stařec se na nějaký čas zadíval na Alexeje tak zvláštně, jakoby ho prohlédal naskrz, a potom začal mluvit se dvěma urostlými muži, kteří stále ještě drželi svázaného Alexeje s obou stran za ramena.
— Nu, co jste vyvedli? Proč jste ho sem přitáhli? Není to špeh, nepomýšlí nic zlého! Pokochejte se jím sami — dokonce ani strach nemá! Co s ním teď uděláme?
— Odpusť nám, Blahoslave! Nevěděli jsme, co dělat: šel přímo k nám, jako by znal cestu. Tak jsme se rozhodli ho k tobě přivést…
… Lidé, shromáždění kolem, byli vlídní, klidní, dívali se mlčky na příchozího a čekali na rozhodnutí stařešiny.
A vtom, najednou, uviděl Alexej mezi občiníky, kteří ho obklopovali… tu léčitelku!
Všechno v něm uvnitř vzplanulo velikou radostí!
Pomyslel si: «Tak proto mě sem Bůh zavedl!»
Alexej si všiml, že před stařešinou nezůstalo nic skryto. Zdálo se, že čte myšlenky druhých lidí jako v otevřené knize:
— Tak tedy, jaký je tvůj mnich, vnučko!… Srdce má otevřené a čisté úmysly! Běž prostřít stůl, Rado! Všichni se shromáždíme: musíme rozhodnout, co s ním teď máme udělat.
Rada se poklonila stařešinovi, zpod sklopených řas ještě jednou letmo pohlédla na Alexeje s laskavostí, srdečností a povzbuzením. A potom odešla k chalupě.
Majestátní stařec se znovu podíval na Alexeje, jako by ho pronikal pohledem:
— Budeš hostem, Alexeji, když už tě sem Bůh přivedl!
Já se jmenuji Blahoslav, jsem stařešinou této občiny a Radiným dědečkem.
… Sotva znatelný úsměv se objevil na jeho rtech, když se při vyslovení Radina jména v Alexejovi znovu vzedmula vlna radosti — z pochopení zázraku a Božího Záměru!
A, už obrácený k těm, kdo Alexeje z obou stran drželi za ramena, Blahoslav řekl:
— Tak už ho rozvažte, hlupáci!
… Potom odcházel, aniž by se ohlédl, k chalupě, naprosto si jistý úplnou poslušností všech kolem.
* * *
Usedli za dlouhý stůl, pokrytý nebíleným plátnem.
U stolu se sešlo mnoho dospělých členů občiny: muži i ženy. Rada si také sedla vedle dědečka, když přestala nosit na stůl.
Jídlo bylo prosté: chléb, zelenina, vařená s čerstvými bylinami, kyselé zelí, nasolené houby.
Jedli mlčky, beze spěchu, potichu.
Potom Rada přinesla čaj z vonných bylin a med.
Stařešina se napil a začal mluvit:
— Ty si tedy, Alexeji, myslíš, že jsi trefil na stanoviště starověrců-rozkolníků? Že se tu ukrýváme před trestnými vojsky, abychom přežili a zachovali svou víru? Je to tak? No, pověz nahlas všechno, jak si to myslíš a co máš na srdci, aby se tady všichni dozvěděli, jaké chováš myšlenky.
… Alexej si vzpomněl na spáleniště, vzpomněl si na rozkolníky, upálené zaživa a přál si, aby tyto lidi nepostihl podobný strašný osud.
Promluvil vášnivě, upřímně:
— Není rozdíl v tom, jak skládáme prsty, abychom se pokřižovali! My všichni vznášíme svoje modlitby k Ježíšovi a Jeho Otci Nebeskému, v jehož moci jsou všechny naše životy! Rozdíl je jen v obřadech! A to je bezobsažné! Za to nemá cenu životy ani brát, ani dávat!…
Já mohu všechny pokřtít podle nových obřadů — a pak už ve vašich životech nebude utiskování a vyhánění!
Ježíš kázal, aby lidé měli mezi sebou lásku, aby před Nim byli všichni jako bratři a sestry!
Tak proč my sami rozdělujeme tam, kde by měl vládnout mír a čistá víra?!
Blahoslav se pousmál:
— Tak to vidíte a slyšíte?! Zdá se, že by to bylo možné!…
… Ale potom Alexejovi řekl:
— Ty jsi o nás, Alexeji, nepochopil všechno! Nejsme starověrci-rozkolníci!…
Na Rusi žili i před křesťanstvím lidé, sloužící Bohu.
— To znamená, že jste pohané?
— Ještě předtím, než na Rus přišlo křesťanství, začaly být opravdové Vědomosti o Bohu nahrazovány obřady…
Knížata přikázala nadělat modly, zobrazující «bohy», a nařídila před těmi modlami vykonávat rituály — aby lid žil v podrobení a ve strachu z neuposlechnutí.
Právě tak vzniklo to pohanství.
Ti vládcové pohanství schválili — místo Vědomostí, které měli lidé přímo od Boha.
A aby stvrdili svůj «pořádek», bylo nařízeno přinášet «bohům» a žrecům oběti…
Tak se velmi mnoho lidí odnaučilo vidět a pociťovat Živého Boha!
Skutečnost nahradily idoly, vyřezané ze dřeva nebo vytesané z kamene…
Na živý kontakt s Bohem se tak zapomnělo…
Nemnozí volchvové vzpomínku na to Poznání a veliké dovednosti ochraňovali. Ale odešli do lesů… A lidé je začali nazývat čaroději.
Právě k takovým «čarodějům» jsi dorazil, Alexeji! A tak ti teď nezbývá, než se rozhodnout: zřekneš-li se svojí předchozí víry kvůli Velikému Poznání — nebo se nezřekneš…
No dobře, pojedli jsme, popovídali si…
Jděte s pokojem, přátelé!
A ty, Rado, připrav hosta na nocleh a dej mu na jeho otázky odpovědi!
Kniha v PDF
